Moje Kadibudka

Eva Střížovská 5 2017 Povídka česky

Právě jsem dočetla pěknou knížku od Libuše Koubské Dědečkův deník. Líza, reprezentantka třetí generace rodiny vzpomíná (jakoby s údivem) jak kdysi, když jezdila jako dítě za dědečkem na Moravu, měli suchý záchod.

Když jsem byla já malá, bydlela jsem s rodiči v Podolí v činžovním domě, kde byl běžný záchod s dřevěným prkénkem. V zimě tam bylo k nevydržení, často jsem onemocněla zánětem močového měchýře. Topilo se jen v kuchyni (uhlím) a to ještě jen někdy. Když jsem se provdala za šikovného manžela, který zařídil v bytě naf'táky, považovala jsem to za luxus. Ale na záchod stejně teplé vlny nedošly. Byla tam pořád zima jako v psírně. Pak jsme se přestěhovali do paneláku na Prosek. Oh, jak jsem si libovala na teplém záchodě.

 

Umřel mi můj drahý tatínek a zanechal mi chajdu, takovou pravou trampskou. Asi 2x3 metry "obývák", k tomu malinká kuchyňka s policemi, na nichž jsou asi po prababičce keramické nádoby s nápisy krupice, mouka, rýže, strouhanka apod. Ozdobeny jsou švestkami.

Chajda je obyvatelná jen v létě, protože do ní různými škvírami táhne a to rozbité okénko v kuchyňce nemohu nechat spravit, protože, kdybych ho vyndala a odvezla ke sklenáři, zatím by tu byla díra...

Tatínek měl hygyenické zařízení v kůlně. Byly tam různé potřebné nástroje jako kosa apod., a na konci kůlny opravdovský záchod. Tedy bez splachování, to se dělo kýblem. A taky se tam házela lopatka vápna.

Když jsem tam začala jezdit, nejdřív jsem se propadla verandou a tak jsem nechala za nemalý peníz postavit novou. A kůlna se odporoučela sama. Byla tu zrovna se mnou kamarádka Věra, která měla také blízko k trampování a tak jsme WC pořešily jednoduše. Mezi dva stromy jsme přibyly silnou větev a před ní natáhly starý ubrus. Intimita byla zachována a splachovat se do šišek nemuselo.

Když jsem se vrátila ze svých báječných cest do Texasu, dostala jsem odtamtud na e-mail obrázky nádherně dekorovaných kadibudek, jako vzpomínku, jak tam Češi a Moraváci začínali. Ihned jsem po nějaké zatoužila. Můj šikovný syn Marek mi ji skutečně zbudoval. Ačkoliv je - jak to u mladých dnes bývá - velmi vytížen a "nikdy nemá čas", obětoval jednu neděli a dal se do práce. Nejprve mne šokoval, jakou vykopal hlubokou jámu, koukala mu z ní jenom hlava (a že je vysoký) a potom nad ní vybudoval umělecké dílo. Má to krásnou dřevěnou sedačku s okrouhlým otvorem, střechu, skrz kterou neprší a zavírací dveře. Ale já je zavírám, jenom když tam nejsem. Možná vám to bude připadat nezvyklé - přijedu z civilizace, z hluku a prachu a když na mě přijde ta nutná chvilka, sedím, koukám do lesa a poslouchám zpěv ptáčků. Kolem voní všelijaké kytky a bylinky. No není to nádhera? Je! Zatímco já koukám do té přírody, sem nekouká nikdo, protože přes křoví a stromy sem vidět není. Ačkoliv - mám tu také návštěvy - včelky sedající si na sousední malinovou větev, zabloudí sem čmelák, občas i údajně nebezpečný sršeň. Ale nikdy mi žádný neublížil. Já se po nich totiž neoháním, jako to dělají někteří zpanikaření lidé. Ani jsem jim nezničila bydliště mezi prkny na střeše, což by určitě udělala sousedka Nováková, co sype na šneky sůl a mlátí kolem sebe plácačkou na mouchy od rána do večera. Přeji všem živým tvorům hezký život, ovšem, pokud mne nechtějí žrát, což dělají jak komáři, tak klíšťata. Na komáry mám hrníček plný hřebíčků, to prý nemají rádi (no nevím, pokousaná jsem od nich dost) a na klíšťata vlaštovičníkový olejnatý nálev. Jenže, když jsem teď na chatičku přijela, zhrozila jsem se práce co na mne po zimě čeká a napatlat se patlaninou jsem zapomněla. Vzala jsem tedy zavděk chemií - jakýmsi disfu....co tu kdosi z rodiny kdysi zapomněl. Asi to mělo po záruční době neb jsem hned první den pobytu chytla tři klíšťata, tedy oni si chytli mně.

První bylo černé a závodnické. Jen jsem ho zahlédla na svém zápěstí, už si to hnalo k lokti a výš. Ale to se přepočítalo. Jedním cvrnkem jsem ho poslala do kopřiv. Druhé a třetí bylo malinké sotva viditelné, dalo mi o sobě vědět jemným štípáním na levé části břicha. Druhé jsem vytáhla pinzetou hned odpoledne, ale třetí mne vzbudilo ve dvě v noci a za nic se nechtělo pustit mé kůže na pravé části břicha.

Dnes dopoledne bylo na rádiu Dvojka pěkné téma: borelióza. To jsem si nemohla nechat ujít. Měla jsem tuhle klíšťovou hnusnou nemoc  asi před čtyřmi, pěti lety. A to tak, že mi začala otýkat a červenat jedna noha. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost, měla jsem důležitější věci na starosti. Až když se mi ta noha nevešla do žádné boty, navštívila jsem lékaře (a několik). Hm, to může být od ledvin, řekl jeden, nebo od srdce, pravil druhý. Až jedna lékařka mi nacpala na šest týdnů antibiotika a já jsem se konečně obula.

Dnešní boreliózová debata byla zajímavá. Vyšlo z ní, že lékaři o téhle nemoci nevědí nic moc, že k poučení cože ty lidi trápí selhávají i všelijaké novodobé přístroje o lécích ani nemluvě. Na konci však bylo řečeno, že už začíná osvěta mezi neurology a dalšími odborníky, aby si vyměňovali poznatky...tedy hurá!

Ale pozor, jedno z té debaty vyznělo jasně: borélie vypadají jako vývrtka na víno a jsou podobné mršce syfilis.

Lékaři jsou pyšní, že na to přišli, ale bohužel nic víc...

Eva Střížovská

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012