Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky (15. příběh z 19. – část první)

-top- 6 2017 Naši ve světě česky

 

 

Dolores Ljiljana Baťa Arambasic

narozena 10. 6. 1948, Sao Paulo, Brazílie

 

 

rozhovor byl veden ústně a zaznamenán Markétou Pilátovou, učitelkou češtiny v Brazílii

 

 

 

Vnučka Jana Antonína Bati, advokátka, majitelka farmy v brazilském státu Mato Grosso do Sul a nositelka ocenění „Významná česká žena ve světě“ a stříbrné medaile Jana Masaryka; studovala na univerzitách v portugalské Coimbře, v Římě a v Sao Paulu; v roce 1990 spoluzaložila sdružení Oficina Cultural Tcheca e Eslovaca, které podporuje šíření naší kultury v Brazílii, především pak české tance a hudbu.

 

 

Vaše rodina emigrovala za dramatických okolností před válkou z Československa nejdříve do USA a pak do Brazílie. Kdy jste se podívala poprvé domů, do Zlína?

Cestovala jsem v osmdesátém druhém se skupinou brazilských advokátů na jednu právnickou konferenci do Říma. Už ani nevím, jak ten nápad vznikl. Mám dojem, že jsme se bavili o tom, kdo umí jaké cizí jazyky, a já jsem říkala, že umím česky. A někoho napadlo, že bychom se tím pádem mohli podívat do Prahy. Já s tím nesouhlasila a vysvětlovala jsem jim, že moje jméno je v Československu tabu a že mě tam nejspíš zavřou. Jenže do mě všichni hučeli, že to musíme aspoň zkusit. Skutečně jsem pak šla na československý konzulát a k mému největšímu údivu mi dali vízum. A tak jsme letěli do Prahy.

 

Jaké to bylo, ocitnout se v zemi, o které jste zatím jenom slyšela z vyprávění a prostřednictvím rodinných legend?

Přiletěli jsme ve tři odpoledne, ubytovali jsme se v hotelu a hned potom jsme se vypravili na Hrad. A když jsme tam dorazili, stalo se něco strašně zvláštního. Zmocnil se mě nepopsatelně hluboký pocit a zároveň nezvladatelný záchvat pláče. Brečela jsem a brečela a nemohla jsem přestat. Brečela jsem pak ještě znova v hotelu a pak při večeři v restauraci Zlatá husa. Přešlo mě to až druhý den. Vůbec nevím, co to bylo, a už nikdy se mi to nestalo. Jako bych se po strašně dlouhé době vrátila domů, což byl nesmysl, protože já jsem přece v Praze nikdy nebyla.

 

Nikdo vám přeci jen nedělal problémy?

Ne, naopak. Dokonce jsme se vypravili taxíkem z Prahy do Zlína, protože jsme se nevyznali v systému vlaků a autobusů. A moji kolegové byli hrozně zvědaví, protože když jsem jim o dědovi a o jeho Zlíně vyprávěla, tak si asi mysleli, že si trochu vymýšlím. Měla jsem ale strach, že taxikář by třeba mohl mít problémy kvůli tomu, že mě vezl, a tak jsem mu rovnou řekla, že jsem vnučka Jana Antonína Bati. Myslela jsem, že mě hned vysadí, ale místo toho se zaradoval a nechtěl tomu věřit.

 

Byl to velký kontrast, Zlín z vyprávění a komunistický Gottwaldov?

Ne. Zklamaná jsem nebyla. Do očí bila jedině jakási ušmudlanost, zašlost. Říkala jsem si občas, že tohle by tedy mohli natřít. Nicméně když jsme zastavili u továrny a lidé z ní vycházeli, všichni mi připadali veselí, vyzařovala z nich stejná energie a duch, o jakém mi vyprávěli doma. Kontrast to ale byl vůči Praze. Ta mi připadala smutná a šedivá. I Zlín byl šedivý, ale vládla v něm veselejší atmosféra a lidi byli vtipní. Třeba jsme viděli ceduli před městem s nápisem Gottwaldov, ta cedule byla vzhůru nohama a přes Gottwaldov bylo napsáno Zlín-Baťa.

 

V čem vidíte podstatu baťováckého ducha, který vyzařoval i z dělníků v komunistické továrně?

Představuju si, že jak Tomáši Baťovi staršímu i jeho bratru Janu Antonínovi šlo především o spokojenost. Dělníci sice tvrdě pracují, ale můžou žít v určité sociální jistotě, že systém funguje. Podle fotek, kterých jsme měli doma haldy, taky odhaduju, že baťovácký duch spočíval v optimismu, pospolitosti. Předběhli svou dobu o neuvěřitelný kus.

 

Kromě češtiny ovládáte také skvěle srbštinu, jaké to je mít doslova trojí identitu?

Můj tatínek byl Srb, a tak se doma mluvilo třemi jazyky. S maminkou a prarodiči jsem mluvila česky, tedy moravsky, s tatínkem srbsky a všichni dohromady jsme taky občas mluvili portugalsky a portugalštinu jsem samozřejmě používala ve škole a v každodenním styku s lidmi. Myslím, že z těch tří kultur mám v sobě určité vzorce chování. Díky českému vlivu velmi dobře chápu středoevropskou kulturu, hudbu a literaturu, tento jazyk mě hodně kultivuje. Do moravské slováčtiny, kterou skutečně ovládám nejlépe, jsem doslova zamilovaná, do všech těch moravských písniček, do toho lyrického, poetického zvuku slováckých slov. Brazilská je zase moje schopnost být flexibilní, rychle se přizpůsobit situaci a improvizovat. Srbská je ve mně odvaha, schopnost bojovat a bránit se.

 

Myslíte i fyzicky?

Ano, přesně tak. Víte, já žiju na takovém brazilském divokém západě. Místo, kde máme farmu, je ve státě Mato Grosso do Sul, téměř na hranici s Paraguayí. A je to hodně horká hranice! Putují tudy drogy a nejrůznější kontraband. Farma je také obklopená pralesem, v němž žijí jaguáři, kteří si sem tam přijdou smlsnout na našich stádech. Čili člověk se musí umět bránit. Musí umět dobře střílet a nesmí se hlavně bát střílet. Naši farmu celkem třikrát napadly hordy bezzemků, kteří obsazují usedlosti a pozemky. Požádala jsem soud o svolení se bránit. Když nás napadli naposled, měla jsem s ostatními farmáři připravené ručně dělané molotovovy koktejly a samozřejmě taky zbraně. Věděla jsem, že kdyby skutečně došlo na nejhorší, budu schopná někoho zabít. Je to jako taková ledová vlna, člověk cítí jenom chladné odhodlání, že bude bojovat a že když ho zabijí, vezme zároveň pár lumpů s sebou. Myslím, že to je moje srbské dědictví – odvaha. Tatínek byl za války v odboji, ale po válce se zbraní ani nedotkl, střílet mě naučila maminka.

 

Nakonec jste tedy střílela nebo ne?

Nakonec jsme se všichni farmáři spojili, a protože jsme měli soudní povolení, vytvořili jsme takovou domobranu. Když bezzemci viděli naše odhodlání, nakonec si netroufli. Podruhé jsem ale málem použila zbraň v Sao Paulu. Bylo zrovna období, kdy proti sobě bojovala levicová guerrilla s vojenským režimem. Guerrilla měla takovou taktiku, že zapalovala neobydlené pozemky vedle domů a činžáků. Lidé viděli oheň a vystrašeně opustili dům a guerrilla pak vnikla dovnitř a domy vyrabovala, a nebo vzala rukojmí. A přesně to se stalo nám. Jednou v noci jsem byla doma sama s dcerou a služebnou, která byla v osmém měsíci těhotenství. A najednou na vedlejším pozemku šlehají do nebe plameny. Na nic jsem nečekala, oblékla jsem se celá do černého, vzala jsem máminu brokovnici, vyšla ven. Služebné jsem řekla, ať zavolají policii, zamknou se a nikam nevycházejí. Sama jsem se schovala za strom a čekala jsem. Přijelo auto, z něj vystoupili dva muži a chtěli proniknout do domu. Vystoupila jsem zpoza stromu, ale protože jsem byla v černém, neviděli mě. Natáhla jsem hlasitě spoušť. Ten zvuk slyšeli a taky ho poznali. Nejdřív si toho jakoby nevšímali, ale když jsem ten zvuk zopakovala podruhé, najednou si uvědomili, že na ně někdo míří a oni nevědí odkud. Byla jsem si jistá, že kdyby skutečně dům napadli, zastřelím je. Naštěstí se ale sebrali a odjeli.

 

Vyrůstala jste v rodině, se kterou se velké dějiny skutečně nemazlily, ublížil vám nacismus i komunismus. Jaké to je žít s tak velkou křivdou? Nejenže vás obě ideologie okradly o majetek, ale ta komunistická se navíc vašeho dědečka snažila zbavit cti a vymazat ho z českého povědomí…

Lehké to rozhodně nebylo. Některé členy rodiny, jako třeba moje tety, to možná poznamenalo i po zdravotní stránce. Přestože bylo těžké uvěřit, že se nám podaří něco dostat zpátky, ať čest rodiny nebo majetek, nikdy jsme nehodili flintu do žita. Dědeček s babičkou se toho už nedožili, ale hned jak se po sametové revoluci otevřely hranice, moje maminka Ludmila Baťová začala pracovat na očištění jména svého otce Jana Antonína Bati. A to se nakonec v roce 2007 povedlo.

 

To je ale skoro dvacet let po revoluci!

Ano, bohužel. Ale přesto, že soud anuloval rozsudek nad Janem Antonínem Baťou a jeho jméno naprosto očistil, případ nepochopitelně pořád spadá pod Benešovy dekrety, konkrétně dekret č. 100. Třebaže případ naší rodiny neodpovídá ani tomuto dekretu, zatím nemůžeme dosáhnout na odškodnění a restituce.

 

Váš dědeček v Brazílii vybudoval několik měst, továrnu na boty a uskutečnil fungující pozemkovou reformu, ale vaše maminka Ludmila byla také pozoruhodná osoba…

Maminka chtěla být lékařka nebo operní pěvkyně. Nakonec ale zůstala po boku dědečka a vzala si mého tatínka, člověka, který byl ze ševcovské rodiny, rozuměl tedy továrně i řemeslu a mohl podpořit rodinné podnikání. Ona sama vybudovala nádhernou sbírku moravských, českých a slovenských krojů a folklórní skupinu Klenot, kterou teď tady v Bataypora vede moje dcera Guiomar. Maminka byla perfekcionistka a i díky tomu dnes skupina vyhrává mezinárodní taneční soutěže. Ona sama trpěla od dětství vrozeným vykloubením kyčle, přesto skvěle jezdila na koni, tancovala a dokázala se radovat ze života.

 

Udržovali jste i díky mamince a prarodičům doma české zvyklosti?

Ano, třeba když se mne jedna reportérka v Českém rozhlase zeptala, jak se slaví v Brazílii Vánoce, nedokázala jsem na to kloudně odpovědět. My jsme totiž vždycky slavili a slavíme české Vánoce. Všechno děláme tak, jako to dělal můj dědeček s babičkou, když ještě žili v Československu. Jen místo kapra, který u nás není k dostání, máme podobnou sladkovodní rybu. Jmenuje se pintado. Taky pečeme cukroví, což je při 40 stupních horka docela výkon. Ono naše Vánoce jsou u nás v létě, v tom největším vedru. Takže třeba slepovaným lineckým kolečkům s marmeládou se u nás říkalo „všiváci“, to proto, že ta marmeláda se vždycky v horku roztekla a kolečka vůbec nešla hezky způsobně ani slepit, ani odlepit z plechu nebo z mísy.

 

Myslíte, že se vrátíte do Česka natrvalo, pokud budete odškodnění? Chtěla byste u nás žít?

Myslím, že maminka se vrátit chtěla. Už to ale nestihla, svoboda pro ni do jisté míry přišla pozdě. Já myslím, že jednou budeme já a moje dcera žít mezi Brazílií a Českou republikou. Ze všeho nejvíc bychom chtěly založit nějakou vzdělávací instituci, například školu uměleckých řemesel a nových technologií, a to všechno postavit na „baťováckém duchu“, který ve školách vychovával především sebevědomé a samostatné lidi. Většina baťováků, kteří emigrovali, vám potvrdí, že díky výchově u Baťů dokázali v cizině prorazit – byli sebevědomí a dokázali se o sebe postarat. A já už k tomu návratu také mám mnohem větší odvahu. Taky proto, že sem k nám, do té naší malé Bataypora posílá český stát učitele češtiny a české kultury. Víte, pro nás je strašně důležité učit se znova mluvit jazykem našeho domova, je to stejné jako se moci vrátit domů. Je to neocenitelná pomoc. I to, že se můžeme dívat na seriály, jako je třeba Vyprávěj, a mnohem lépe pochopit to, co jste prožívali za komunistů, anebo číst pravidelně týdeník Respekt, ale i dětskou Mateřídoušku, a dozvídat se tak mnohem více o současném českém kontextu. Asi nejkrásnější jsou ale knihy pro děti, které nám sem učitelé přivážejí. To považujeme za strašně důležité – vychovávat a vzdělávat tu nejmladší generaci, protože právě ona může vazby mezi oběma zeměmi převzít po nás. A už to nebude jenom o nostalgii a toužení po domově, bude to mnohem sebevědomější přátelství a vzájemná náklonnost. Vidím to i na mladých Brazilcích, kteří tancují v našem souboru. Pro ně je všechno tohle možnost, jak se dostat do kontaktu s evropskou kulturou, které si tady v Brazílii všichni nesmírně váží a obdivují ji.

 

Cestování přes oceán bude jistě náročné. Proč nezůstat v jedné z těch zemí? Nebylo by to praktičtější?

Víte, já to mám tak, v Česku se cítím opravdu doma. Pociťuju k té zemi nesmírnou něhu a lásku. Když se procházím po Praze, obdivuju pro nás naprosto neuvěřitelnou historickou tradici, všechna ta architektura, umělecké detaily, kultura. Zároveň cítím, jak moc má na sobě Praha jizev, bolesti a křivd a obdivuju Čechy, že všechno tohle dokázali překonat. Cítím hlavně obdiv k houževnatosti lidí, kteří to měli tak těžké, a přesto jsou pořád tady s vlastním jazykem, kulturou a odhodlaností.

Přes všechny historické bouře, které se přes vás přehnaly, jste tady pořád a dokázali jste si zachovat vlastní identitu. Vždycky když k vám přijedu, čerpám tu sílu z každého okamžiku, z každého pražského a moravského zákoutí, z každého člověka. Naopak z Brazílie, z brazilského nebe a nekonečné rozlehlosti vnímám ten rozmáchlý rozlet, energii a svobodu. V Brazílii se nebojím být šťastná..

 

(Konec první části)

 

 

Foto: Dolores Ljiljana Baťa Arambasic

 

 

(Pro uveřejnění v Českém dialogu připravila Lada Topinková)

 

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012