Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky (14. příběh z 19)

-top- 5 2017 Naši ve světě česky

 

 

Siglinde Wazlawik a Darcilo Wazlawik

narozena 10. 1. 1954, narozen 19. 3. 1950, Nova Petrópolis, Brazílie

 

vyprávění přepsala a upravila Markéta Pilátová, učitelka češtiny v Brazílii

 

 

Rodina paní Siglinde Wazlawikové a jejího muže Darcila Wazlawika pochází z Čech, konkrétně z Českého Šumburka u Tanvaldu v Libereckém kraji, odkud se v roce 1873 vystěhovala do Brazílie. Jednalo se o Wenzela Wazlawika, pradědečka Darcila Wazlawika, jeho otce Johanna Wazlawika a matku Barbaru, rozenou Kunze. Johann Wazlawik pracoval jako zemědělec a textilní dělník. Ve válce mezi Pruskem a Rakouskem-Uherskem přišel v bitvě u Hradce Králové v roce 1866 o zrak. Kvůli špatné ekonomické situaci pak se svou ženou, synem a jeho ženou Florentinou Riegerovou společně emigrovali 9. 8. 1873 na plachetnici Saale do Brazílie. Do Porta Alegre na jihu země přijeli po 105 dnech plavby a pokračovali pak do města Nova Petrópolis a následně ještě do S. Sebastiao do Caí, kde získali pozemky.

Wenzel Wazlawik měl s manželkou Florentinou 8 dětí, které pak postupně vybudovaly rozsáhlé živnosti a majetky rozvětvené rodiny Wazlawikových. Vlastnili prodejnu s potravinami, která dodnes slouží jako tradiční koloniální obchod ve vesnici Linha Brasil blízko města Nova Petrópolis, mlýn, pilu, velký taneční sál s prodejnou potravin, hotel a ořechový sad. Rodina se zabývala pěstováním ořechů a ořechové listí pak také posílala do Rio de Janeira. Tam se z nich vyráběl ořechový elixír, který měl léčivé účinky.

Z Čech si rodina Wazlawikových nechala poslat mimo jiné nejrůznější semena mišpulí a meruněk, do té doby v Brazílii neznámých, z nichž pak vyráběla a prodávala kompoty a marmelády.

 

Rodina Wazlawikových je typickou ukázkou vystěhovalectví tzv. boemios – českých Němců, kteří žili na územích tehdejšího Rakouska-Uherska, a dodnes se cítí být současně Čechy i Němci. Boemios, většinou zemědělci či dělníci v textilních továrnách nebo sklárnách, se vystěhovávali do Brazílie na konci devatenáctého století. Vytvořili pak na jihu Brazílie ve státu Rio Grande do Sul společně s dalšími Němci svébytnou enklávu, která si dodnes uchovává velmi specifický charakter. Boemios, tak jim začali říkat Brazilci, mluvili německo-českým nářečím, tzv. bömisch, a nářečím pocházejím ze Saska, tzv. hunsrück. Například maminka paní Siglinde Wazlawikové mluvila doma bömisch. Otec paní Wazlawikové Reinoldo Krausbenhar byl učitel a učil tamní kolonii němčinu a historii.

Když potom v období druhé světové války stála Brazílie na straně Spojenců, upadli brazilští Němci a s nimi i boemios v podezření, že jsou na straně nacistů. Bylo jim zakázáno mluvit německy, německé knihy i učební pomůcky byly ničeny. Otec paní Wazlawikové skončil na několik měsíců ve vězení, protože své knihy odmítal vydat. Za trest je pak prý musel na vězeňském dvoře všechny spálit.

Paní Siglinde i pan Darcilo vystudovali střední školu – paní Siglinde administrativu a pan Darcilo zemědělskou výrobu, seznámili se a pracovali celý život v místním velkém potravinářském podniku Piá.

 

Dnes jsou v důchodu a mají velké stádo ovcí a rozsáhlé pozemky, na nichž pěstují jako jejich předkové ořechy a jiné zemědělské plodiny. Oba navštěvují už čtvrtým rokem hodiny češtiny, protože mají pocit, že jejich kořeny jsou v Čechách a protože rodiny boemios vždycky tuto skutečnost zdůrazňovaly; dokonce mezi místními Němci měly rodiny takovou zvláštnost – na své hroby si vždy nechávaly kromě místa a data narození psát také místo odkud pocházejí, tedy Böhmen, Česko.

Když se pak naskytla možnost navštěvovat české kurzy, manželé Wazlawikovi ani chvilku neváhali.

Přestože se ještě neměli do Čech možnost podívat, udržují čilé kontakty s několika vzdálenými příbuznými a místním historikem Petrem Huskem, který jim dokonce opatřil fotografii původního domu Johanna a Barbary Wazlawikových.

Paní Siglinde má jedno velké přání – jednou se podívat do Šumburka a ochutnat tam české třešně, o těch se v rodině Wazlawikových tradují legendy, vždycky je tady chtěli pěstovat, ale nedařilo se jim to.

 

Wazlawikovi by chtěli do Česka vzkázat, že jsou moc šťastní, že se mohou díky hodinám češtiny nejen učit jazyk, ale také historii a reálie České republiky, kterou dodnes považují za svou rodnou zem.

 

 

Foto: Pan Wazlawik

 

 

(Pro uveřejnění v Českém dialogu připravila Lada Topinková)

 

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012