Psala jsem z vlastní zkušenosti

Anna Sobotková 5 2017 Rozhovory česky

Psala jsem z vlastní zkušenosti

 

Spisovatelka, zakladatelka nakladatelství, herečka ale také manželka spisovatele Josefa Škvoreckého, taková je Zdena Škvorecká. Žena mnoha profesí, jejíž osud by vydal na tlustou knihu. Se svým manželemodjela v roce 1969 na přednáškové turné po USA. Během cesty se rozhodli zůstat za hranicemi a usadili se v Kanadě. V roce 1971 založili nakladatelství '68 Publishers, v němž vyšla řada českých knih od autorů, kteří nemohli být vydáváni v Československu. Autorsky debutovala v roce 1968 knihou Pánská jízda. Následující román Honzlová, vydaný 1972, má v Kanadě autobiografické prvky. Získala cenu Egona Hostovského, společně s manželem Josefem Škvoreckým obdržela Řád bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě a byl jí udělen čestný doktorát Torontské univerzity za literární a nakladatelskou činnost. Paní Škvorecká žije v Torontu, kde také vznikal malý rozhovor o jejím životě, práci a Nové vlně.

 

Ve filmu Farářův konec jste herecky ztvárnila postavu Anny. Jaké jsou vaše vzpomínky na spolupráci s režisérem Schormem?

 

Já jsem herecky nic neztvárňovala. Nejsem a nikdy jsem nebyla herečka. Neherečka, to ano, bylo nás tam neherců několik, včetně počepických vesničanů a mého muže. Pan režisér nás nenutil v pravém slova smyslu hrát roli. Ale uměl člověku říct, co má udělat, jak říct svou repliku. Ne že by mu předehrával, to ne, prostě to nějak s námi uměl. Každý ho měl rád. Byl to čistý, krásný člověk. Jenom komunistům překážel a tak mu házeli klacky pod nohy.

 

Film byl natáčen v Počepicích okres Příbram. Jen několik záběrů se točilo v kostele Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně. Bylo to pro vás obtížné přesouvat se na natáčení z Prahy?

 

Vůbec ne. V tom kostele hráli úplně jiní lidé, co nebyli v záběrech v Počepicích a naopak, takže žádné přesouvání kromě pana Brodského a techniky nebylo nutné.

 

Jak se vám hrála role nepříliš šťastné vesnické nevěsty?

 

Celkem to šlo. Jenom když jsem měla nakopat Janu Brejchovou a sprostě jí nadávat, tak jsem se necítila dobře. Kopat do takové hvězdy. To bylo to moje neherectví.

 

Natáčení probíhalo v době československé Nové vlny a určitého uměleckého uvolnění. Poslední scény se dotáčely 20. srpna 1968. Na filmu spolupracovala řada významných českých osobností. Malou epizodní roli si zde zahrál Josef Škvorecký nebo spisovatel Ivan Kraus. Jaká byla atmosféra při natáčení?

 

Atmosféra byla zpočátku báječná. Už se leccos smělo, už jsme se všichni radovali, že to je čím dál lepší a najednou ke konci natáčení zprávy o sovětských manévrech. Hádali jsme se. Přijdou, nepřijdou? To není možné, aby přišli. Ale je. A bylo po náladě. Film se dokončil a ještě stačil mít premiéru a jít do kin. To už ale jenom nakrátko.

 

Farářův konec se zabýval tématem lidskosti a víry, které nebylo zrovna po chuti komunistickému režimu. Ovlivnila práce na trezorovém filmu vaši kariéru a soukromý život?

 

Neovlivnila, protože jsme v lednu 69 opustili republiku.

 

Co pro vás osobně znamená období československé Nové vlny?

 

Inspirovalo mě k tomu, abych se přihlásila na FAMU, obor dramaturgie. Viděla jsem v Nové vlně velikou naději českého filmu.

 

Který film Nové vlny patří k vašim nejoblíbenějším?

 

Těch je mnoho. Sedmikrásky, Černý Petr, Ostře sledované vlaky, Oslavnosti a hostech, Konec srpna v hotelu Ozon, Křik, Dobře placená procházka a celá řada dalších. Některé vynikající, některé slabší, ale všem jsem fandila.

 

V roce 1969 jste s manželem odešla do exilu. S jakými pocity jste odcházela z Československa?

 

Těšila jsem se, že uvidím svět a až se po pár měsících vrátím domů, že o tom něco napíšu. Já jsem se opravdu chtěla vrátit, na emigraci jsem nepomýšlela. Věřila jsem, že Rusáci zase odtáhnou, že to přece svět nenechá. Tak jsem byla naivní. Jenomže to dopadlo jinak, bez mého přičinění.

 

Jaké byly vaše začátky v exilu?

 

Inu, lehké to nebylo. Vyvstala otázka, co budu dělat. Neuměla jsem anglicky a francouzština mi zde v Ontariu byla k ničemu. A z domova jsme se dovídali, jak všechno upadá, jak se zas zakazují filmy, literatura a vyhazují schopní lidé z práce, vyslýchají a zatýkají, prostě pro to všechno jsem si vymyslela to naše nakladatelství, pro něž Josef z počátku moc nadšený nebyl. Ale pak neodolal a šli jsme do toho spolu. Bez něj by to beztak nešlo, to dá rozum.

 

Debutovala jste sbírkou povídek Pánská jízda, ale nejslavnější je v České republice váš román HONZLOVÁ. Kde jste hledala inspiraci pro své knihy?

 

Psala jsem z vlastní zkušenosti, kterou jsem různě fabulovala. Ne všecko jsou jen moje zážitky. Honzlovou jsem napsala po invazi, z rozhořčení, z hněvu na ten strašný komunistický režim. Svůj druhý a asi poslední román Hnůj země jsem napsala v epistolární formě. Ze své zkušenosti v exilu. Ten se však v Čechách velké pozornosti nedočkal, exil pro domácího čtenáře není moc zajímavý. Exulanti ho však dost ocenili. Od té doby ale už nepíšu. Nakladatelství mi vzalo sílu a teď, kdy už mám opravdu léta, nemám k psaní chuť. Ale snad mě to ještě přejde.

 

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho zdraví


Za pomoc děkuji Velvyslanectví České republiky v Kanadě a Generálnímu konzulátu v Torontu

 

Fotografie: archiv Zdena Škvorecká.

 

Anna Sobotková

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012