Jan Pivečka

Bohuslav Hynek 5 2017 Ohlasy česky

Autor Bohuslav Hynek byl v letech 1990 až 1905 naším vynikajícím velvyslancem v Zimbabwe. Po návratu pracoval na Ministerstvu zahraničí v krajanském oddělení. Tak jako předtím v Harare, pomáhal, kde mohl, nebyl jen sucharem-úředníkem, ale člověkem s citem pro další lidi a jejich problémy. Pomáhal i Českému dialogu a Českému kalendáři. Byl u jeho „kolébky“ a pomohl k zasílání jejich výtisků prostřednictvím Ministerstva na spolky aj.

Když odešel do důchodu (nechci čeřit vodu, nikdy jsme se o tom nebavili, ale řekla bych, že na Ministerstvu potřebovali v té době lidi s jinou náturou), byli jsme už dávno přáteli. Pak jsme ho také spolu s prima ženskou a báječnou zpěvačkou Maruškou Zigmund navštívily na Chodsku, kam se odstěhoval z Prahy. Měl jezevčíka Frantu, který byl zvyklý, že když Bohouš neodolal a objednal si Na Vobíralce třetí pivo, odešel na truc sám domů.

Bylo to hezké setkání...

Dodnes si píšeme, a když mi napsal, že je rád, že bráním Jana Antonína Baťu a poslal psaní i o panu Pivečkovi, kterého jsem také měla tu čest potkat, požádala jsem o svolení k otištění. Zde je:

-ES-


Jan Pivečka


Představil se telefonem z hotelu a rovnou mě pozval na oběd. Taková pozvání jsem nebyl zvyklý přijímat. Stál jsem o to, přijmout českého obuvnického experta, jak o sobě uvedl, nejdřív na velvyslanectví, abych se dozvěděl, s kým mám tu čest a oč jde. Nabídl jsem se, že pro něj do hotelu pošlu auto.

Vstoupil šedovlasý urostlý džentlmen vysoké postavy a uhlazených způsobů, na první pohled světák na odpočinku, ale nejvíc ze všeho Valach. Přiletěl do Zimbabwe, aby pomohl s výběrem uchazečů o studium v „The International School of Modern Shoemaking“, Mezinárodní školy moderního obuvnictví, ve Zlíně, kterou po Listopadu spoluzakládal.

Výroba obuvi není v Zimbabwe nic nového. V letech 1938 – 1940 přes moře a po železnici z mozambického přístavu Lourenço Marques dorazilo několik mladých Čechů - někteří už za dramatických okolností na protektorární pasy -, aby ve městech Gwelo (nyní Gweru) a Bulawayo postavili základy firmy „The Rhodesian Bata Shoe Company“. Do té doby se všechny boty, převážně plátěné, do země dovážely z indického Batanagaru. Výrobu v Gwelu vedl Karel Strnad, po něm Jan Kašperlík a po II. světové válce Konstantin Fiksl, DrSc., absolvent oboru kožedělné chemie na Brněnské univerzitě, který se později (1962-63) dokonce stal starostou Gwela. Stroje, pryž a další suroviny dopravovala k africkym břehům Baťova vlastní loď Morava. Latex z divokých kaučukovníků pravděpodobně přicházel z konžské provincie Katanga po souši.

První obchod otevřel roku 1939 v Gwelu Jaromír Vrána. Roku 1944 už byl rhodéský „Baťa“ schopen dodat Spojencům pro válečná pole celý milion párů vojenských bot.

Za mého pobytu převládali v Baťově byznysu Indové. Sám Tomáš Baťa, řečený Tomík, navštívil zbývající českou baťovskou komunitu jednou. Seděl jsem vedle něho za předsednickým stolem mezinárodní stavovské konference. Vyměnili jsme si česky pár slov a účastníci Baťu velebili, jakým to neznámým jazykem dokáže se mnou hovořit. Běloši v britské Africe spolu komunikují výhradně anglicky.

Z konference jsem T. Baťu vzal na náš krajanský pátek, kde ho specialisté z Martina, kteří v Zimbabwe udržovali námi dodanou vojenskou techniku, pohostili jelitem a jitrnicí, které na místě vyrobili. V debatě se ho plaše zeptali, zda hodlá napomoci k rozkvětu obrozeného státu Čechů a Slováků, a jak. Oslovený se začepýřil a poučil tazatele, že od toho existuje Světová banka a Mezinárodní měnový fond.

Setkání probíhalo ve spěchu, čekal nás kanadský vysoký komisař. Z jeho kanceláře Baťa zavolal do Prahy, aby se zeptal své tamější spolupracovnice, jak daleko je to s restitucí Baťova domu v dolní části Václavského náměstí. Stáli jsme s Charlesem Bessetem vedle něho. Podle jména a podle hlasu jsem poznal, že mluví s – ještě zcela nedávno – vedoucí stranické skupiny na úseku komerční politiky a integrace Polytechny, která mi coby neprověřenému referentovi v odboru propagace ubližovala, jak jen mohla. Šikovná byla, to ano. Teď už vím, že zahraniční podnikatelé nelustrovali uchazeče o pozici v jejich firmě. Hlavně, aby byli k užitku. Obdobně a na vyšší úrovni, komunistický politik Andrej Barčák, když v roce 1990 přestal být ministrem v Čalfově vládě, okamžitě nastoupil do vrcholové funkce v americkém gigantu General Motors.

Pan Pivečka se narodil ve Slavičíně v rodině s tradicí ševců, koželuhů a soukeníků. Navštěvoval gymnázium v Uherském Hradišti a obchodní akademii v Brně. Když mě později Hradištěm provázel, pochlubil se, že ho do tamějšího gymnázia každý rok zvou na besedu se studenty. Jednou jeho řediteli navrhl, aby někdy pozvali místo něj jeho vrstevníka Tomáše Baťu jr., který tam podle svého životopisu také studoval. Bohužel, to jméno nenašli v archivovaných třídních knihách.

Pivečkovým vzorem byl geniální Tomáš Baťa, s nímž jeho otec udržoval obchodní a přátelské vztahy až do Baťovy tragické smrti roku 1932.

V roce 1946 odešel Jan Pivečka z podniku svého otce a odjel za firmu Baťa na tři roky do Indie, později na Ceylon a do Batávie na Jávu. Politické změny ve vlasti v roce 1948 vedly k jeho neplánovanému pobytu v zahraničí na celých 44 let. Posledních deset roků před návratem domů byl poradcem pro obuvnický průmysl v projektech mezinárodních organizací.

S pracovními zkušenostmi počínaje ševcovským verpánkem až po vedení podniku procestoval velkou část světa. Konec roku 1989 trávil v Jižní Americe a sledoval ve zprávách CNN události v Československu. Už o Vánocích dostal pozvánku Vysokého učení technického v Brně, aby tam přijel a proslovil přednášku.

V Harare mě pan Pivečka požádal, abych dohlédl na výběr uchazečů o studium na zlínské škole. Záleželo mu i na jejich zdravotním stavu. Německému velvyslanci se totiž stalo, že na kurs v SRN poslal velmi dobrou moderátorku ZTV, která však během studia zemřela na AIDS. Nic jsem neslíbil. Nikdo v Zimbabwe se nemohl o druhém dozvědět výsledek zdravotní prohlídky co do HIV pozitivity.

Nebýt jedné relace v Českém rozhlase, pustil bych jméno pana Pivečky po skončení své diplomatické mise z hlavy. Ale v tom pořadu se mluvilo o tom, že v roce 1992 Jan Pivečka inicioval založení Mezinárodní školy moderního obuvnictví na základech bývalé Baťovy školy práce a že ta nová škola vychovala už více než 160 studentů. Dále jsem se z rozhlasu dozvěděl o založení Nadace Jana Pivečky, která spolupracuje se školami a motivuje žáky a studenty k získání zkušeností v zahraničí. Jedním z projektů nadace bylo rovněž vytvoření tzv. Pivečkova lesoparku ve Slavičíně.

Obnovili jsme kontakt  a při nejbližší příležitosti jsem pana Pivečku uvítal v Praze. Pozval mne a mou partnerku Marlet le Roux, první tajemnici velvyslanectví JAR, k návštěvě svého rodného kraje. Vezl nás tam osobní šofér Bati juniora v době jeho pobytu v ČR, jinak pražský taxikář. Jel jako Chiron, tam i zpátky. Jakoby vezl lidské orgány pro transplantaci, měl jsem prý po cestě Marlet říct, když si na tu rychlost stěžovala – a to já ji předtím vezl od svazijských hranic k Indickému oceánu rychlostí 200 km/hod. Později se zmínila panu Pivečkovi, zda se pan Baťa nebojí zaměstnávat takového řidiče. Odpověděl: „Žádné strachy, v jeho věku se člověk už příliš nestará, jak sejde ze života“!

Pan Pivečka nás čekal v Luhačovicích. Na promenádě se zdravil kde s kým. Bylo znát, že  zejména korzující dámy v něm ctí novorenesančního intelektuála. Ve zlínském „mrakodrapu“ se náš hostitel následně cítil jako doma. Nechal jsem se na památku vyfotografovat s telefonem u ucha za šéfovským stolem v  kanceláři Tomáše-zakladatele, umístěné ve výtahu s čirým sklem, aby z ní bylo vidět do výrobních dílen. Kancelář ve výtahu používal po bratrově smrti až dr. Jan Antonín Baťa, mj. velký demokrat: když přední osobnosti státu r. 1935 vyhlásily „fond tisíc vojenských pilotů“, Jan jich dal vycvičit dvě stě padesát. Z nich se ve válce mnozí začlenili do svazků Royal Air Force. Od Jana Bati převzal Pivečka jeho životní motto: „Nikdy se nevzdávej!“

Samozřejmě jsme si cestou napříč Valašskem s panem Pivečkou hodně vykládali. Říkal, že když v dětství hrával fotbal, líbilo se mu v bráně, protože obdivoval Františka Pláničku. Já se mu přiznal ke své nedobré zkušenosti s Pláničkou. Coby student, nejdřív hospodářské školy, pak vysoké ekonomické, jsem v sezóně, často namísto odpolední přednášky na právnické fakultě, prodával na Národní třídě v Praze zmrzlinu. Penzista Plánička pro ni chodil s termoskou. Můj vedoucí, fotbalový fanoušek, mi nakázal, že od něho nemám brát peníze. Ztráty těch transakcí jsem ale musel nést sám.

Skákali jsme z jednoho tématu na druhé, bez ladu a skladu, protože každou chvíli bylo nutné z auta pohledět na nějakou perlu Valašska. Přecházeli jsme z češtiny do angličtiny a zpět. Zde je jeden z příběhů.

Před Baťovým závodem v Batanaguře, 20 km od Kalkaty, vítal nejvyšší šéf podniku každé ráno zaměstnance před vstupní bránou. Podal ruku i Pivečkovi a zeptal se, zda je v práci spokojený. „No tož, pane Bartoš, celkem to jde,“ odpověděl, „ale práce s těma ´opicema´ je tuze těžká.“ Ředitel ho na odpoledne pozval na čaj. Vyčinil mu: „Jestli ještě jednou o svých spolupracovnících řekneš, že sú opice, tak ti kúpím letenku a pošlu tě zpátky do Slavičína.“ Pivečka dostal spravedlivé ponaučení, že nikdy nesmí říkat o lidech, že jsou opice, negři nebo cikáni. Ale mohou být dobří nebo špatní, to ano.

Když Pivečkovi vypršela platnost československého pasu, vydaného roku 1946, a vydání nového vázaly naše orgány na nutnost absolvovat doma vojenskou prezenční službu, pak že se uvidí, stal se v cizině bezdomovcem. Francouzský guvernér Senegalu mu nabídl francouzské občanství, vybuduje-li v tamějším městě Rufisqu továrnu na obuv podle svého projektu. Vybudoval ji a do vydaného francouzského pasu mu napsali křestní jméno Jean.

S Marlet si pan Pivečka rozuměl, když povídal o tom, jak zažil v Jižní Africe apartheid. Při stavbě továrny v Pinetownu, vzpomínal, stavěli toalety zvlášt pro černochy, zvlášt pro míšence a zvlášt pro bílé Evropany. Když se mezi pracovníky objevila nějaká Afrikánka nebo Evropanka, museli kolem ní postavit paraván, aby nebyla v přímém kontaktu s černochy. Marlet v takovém prostředí jako privilegovaná Búrka prožila dětství a mládí. Mně diskriminace zase připomněla čas normalizace v ČSSR, kdy se lidé, pravda, stejné barvy kůže, dělili na privilegované a hodné zavržení. Ostatně, i po revoluci národ víc škatulkujeme, než držíme v kupě.

Pan Pivečka si zakládal na tom, že kromě absolvování škol se také vyučil ševcem od píky. Výuční list mu po zkoušce ze ševcoviny vydal Karel Mašek z Pitína. Vytahoval jsem se, že o tom řemesle také něco vím. V páté třídě jsem na školním představení hry „Slavný mistr Kopřiva“ hrál roli učedníka Ferdy. Opatřil jsem si k tomu od ševce v Prapořištích potřebné rekvizity: verpánek, kopyto, ševcovské kladívko, floky… Ten švec mi trochu ukázal, co a jak, a já se na jevišti činil.

Náš průvodce pokračoval - to už jsme mířili do Jelínkovy pálenice ve Vizovicích : „Dobrý švec musí být dokonalým ortopedem, který se vyzná ve stavbě lidské nohy. Musí být i tvůrcem a umělcem. Vytváří něco krásného, pohodlného k nošení. Musí být rovněž psychologem, aby své zboží prodal.“

U slivovice se pan Pivečka svěřil Marlet - dodnes na to nezapomněla -, jak pomáhal Líze, sólistce filipínského státního baletu, obstarávat baletní piškoty  - takové ty střevíčky, v nichž je možné dělat bez obtíží piruety na špičkách. V Německu požádal přítele, který vyráběl baletní boty pro světové soubory, aby mu dodal velikost šestatřicet. Ten se bránil. Prý každá primabalerina má u něj své kopyto, na kterém se zhotovují tyto speciální botičky jenom pro ni. A dodal, že špičková tanečnice takových bot potřebuje spoustu. Z přátelství vybavil Pivečku několika páry různých velikostí a šířek piškotů, ať si je vezme sebou, až znovu pojede do Asie.

Líza si je vyzkouší a ty, ve kterých se jí bude nejlíp tančit, pak on bude pro ni vyrábět. Stalo se. Napříště z Německa vždy v balíku odešlo osm až deset párů. Český švec „spolufinancoval“ filipínskou baletku.

S Marlet jsme zavítali i do Pivečkova lesoparku ve Slavičíně. Na území půldruhého hektaru tam Nadace Jana Pivečky vybudovala klidovou zónu k odpočinku a rekreaci. Ve spolupráci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze se tam konají sochařská sympozia, přičemž hotová díla zůstávají na místě. A tak je tam k vidění dřevěný hlemýžď, had, píďalka, tuleň, u jezírka se pod můstkem vyhřívá dřevěná žába. Mezi výtvarně pojatými lavičkami si v parku hrají děti na vycházce s babičkami a dědečky. Vzpomněl jsem si na Vigelandův park v Oslu, kde tento žák Augusta Rodina, pravda, ne ze dřeva, nýbrž z bronzu, železa a žuly vytvořil sochy a sousoší, po nichž za slunečných dní šplhají děti z mateřinky.

Zmiňuji se o soše žáby. To takhle za Janem přišli mládenci a děvčata z ekologického kroužku, aby jim z nadačních peněz přispěl na akci přenášení žab z jedné strany silnice, podle období jejich páření, na druhou. Nevěřil, že je to k něčemu dobré. Odpověděl, „Jestli vám někdo přispěje, přijďte znovu, přispěju taky.“ Po letech čtu v novinách, že kromě dopravních karambolů má i silniční posypová sůl vliv na zachování žabího rodu: působení chloridu sodného snižuje počet samic ve skupině druhu skokana lesního o deset procent. Pivečka přestal váhat a práskl se přes kapsu.

A zpět k botám. V České republice vyrábí firma Baťa obuv už jenom v Dolním Němčí, v malé továrně u Uherského Hradiště, kde ještě dobře znají tajemství starého řemesla. Boty šijí stále ručně. Továrna byla vybudována národním podnikem Svit, Baťa jr. ji od státu koupil za 10 mil. dolarů. Současně s tím převzal v Česku čtyřicet prodejen.  V oboru výroby obuvi a marketingu se rozvíjí věhlasné školství. Jak ve Zlíně, tak ve Slavičíně. Společnost Veletrhy Brno pořádá pravidelně soutěž „Fantastická bota“ o Cenu Nadace Jana Pivečky. Ročník, který jsem sledoval, proběhl ve třech kategoriích: Funny shoe, Young spirit a Professional view. Hlavní cenu získala Kristýna Honzová ze Střední uměleckoprůmyslové školy Uherské Hradiště za velmi kreativní model obuvi Funny shoe, kde použila jako materiál kostru deštníku a potravinářskou fólii. Autorka, začínající studentka, se přiznala, že si při tvorbě návrhu představovala „botu pro člověka z jiného světa.“ V roce 2001 převzal Jan Pivečka z rukou ministra Jana Kavana Cenu Jana Masaryka Gratias agit. Tři roky na to zemřel. Omlouval jsem se ředitelce jeho nadace, že se z pracovních důvodů nemohu zúčastnit pohřbu. Svěřila se mi do telefonu, že sotva pan Pivečka zavřel oči, jacísi vandalové poničili sochy v lesoparku nesoucím jeho jméno. Nicméně sdružení, jež založil, to neodradilo. Místo pana Pivečky ve správní radě zaujala jeho dcera Petra Blumenberg. Ta sice trvale žije v Německu, má ale zájem pokračovat v aktivitách otce. Zde je jeho vyznání, jak je uveřejnil novinář Milan Švihálek: „Nemám žádné oslnivé konto v bance, nemám žádné třpytivé šperky, žádné výstavní budovy, nemám žádný veliký majetek. Ale mám přátele a lidi, kterým mohu věnovat svou přízeň. To je důležité – lidé, jimž můžete pomoci k tomu, aby se stali lepšími. Pak se lepším stáváte i vy.“

 

Bohuslav Hynek

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012