Baráčníci

Jindra Mannová 4 2017 Povídka česky

Baráčníci

 

Jako malá holka jsem si myslela, že baráčníci je spolek lidí, kteří vlastní nějaký barák, dům, kterýžto společný zájem je spojuje. Ale neteř, která vstoupila do spolku baráčníků mě vyvedla z omylu: „Baráčníci je občanské sdružení, které lpí na dodržování staročeských zvyků a tradic. Vzniklo v r. 1873 ve městě Kolín a scházeli se původně v hostinci, kterému se říkalo „Baráček“ a odtud ten název spolku.“ „A co je vlastně vaše činnost?“ „Jsou to kulturně společenské akce a také dobročinné akce. V čele stojí rychtář, který se volí jednou za 2 roky a plánuje činnosti, spolu s místorychtářem a ostatními. Naše kronika pak shromažďuje písemné a fotografické dokumenty. Máme ji i výtvarně vyzdobenou místní malířkou.“ „Prohlížela jsem si ji, moc se mi líbí. I vaše krojovaná vystoupení, moc ti kroj sluší.“ „Ano, ten si oblékáme jen při slavnostních akcích pro veřejnost a také vlastně, když tančíme Českou besedu. Účinkujeme také při organizaci různých kulturních pořadů, které souvisí se staročeskými zvyky – např. vítání jara, velikonoční zvyky, májové slavnosti, vztyčení májky, masopustní rej masek, vánoční zvyky, Den matek, Den dětí, atd.“ „Jak vidím je toho hodně a s jakým zájmem o tom mluvíš, vidím, že tě to baví.“ „Jsme s kamarádkou ve spolku nejmladší a tak nás hýčkají,“ směje se Dobromila.

„Ale také jistě jste platnými členy a pomáháte.“ „Samozřejmě, pomáháme při různých akcích, jako jsou třeba narozeniny, společenské akce, pomáháme s obsluhou, nádobím apod. Máme totiž svou místnost, tzv. rychtu. Všichni si také tykáme, bez rozdílu na věk.“

„Jé, teď jsem si vzpomněla, musíme navštívit Lidušku, členku našeho spolku. Moc milá stará paní – 80-ti letá, byla soběstačná, velice čiperná. Ráda nás vídala a zvala k sobě. Nabízela nám občerstvení, byla pohostinná, dokonce nabízela štamprdličku. Každý rok cestovala do ciziny na dovolenou, hlavně k moři. Též vařila obědy, téměř denně, pro faráře. A najednou jsme se doslechli - je v nemocnici. A aby toho nebylo málo – prý ji nyní dali teď dokonce do domu důchodců v nedalekém městě. Nevíme, co se jí stalo, musíme to zjistit. Taková hodná paní,“ smutní Dobromila.

Vydaly se s kamarádkou za ní do domova důchodců do nedalekého městečka. Dům seniorů je překvapil zvenku svým moderním vzezřením, ale i vnitřek vypadal přívětivě, byl účelně, nápaditě vybaven. Ale Lidušku málem nepoznaly. Na lůžku ležela hubená, seschlá, sešlá žena. Jen oči měla živé, které návštěvou ještě ožily. „Co ti vlastně je, Liduško, proč musíš ležet?“ „Neměla bych, ale tak mě bolí záda a bolest jde až do nohy, že je mi nejlépe, když ležím. Beru léky na tišení bolestí a pořád se mi chce spát. Chtějí mě tu rozchodit, zatím pomocí chodítek, pomocí rehabilitace. Ale to není tady nic pro vás, děvčata. Jste hodné, že jste mě přišly navštívit a zdravím všechny z našeho spolku baráčníků.“ „Ano, rády vyřídíme a tady jsme ti donesly ještě něco sladkého, oslaď si život. Přejeme ti, abys byla opět zdravá a mohla běhat jako dřív!“

„Ty, Ilonko, víš, kdo se mi také nějak nelíbí – náš rychtář,“ říká Dobromila kamarádce. „Ale vždyť je mu teprve 70 let, také mi připadá nějak smutný, zamyšlený. Čím to asi je? Zemřela mu žena, byla dlouhodobě nemocná. Ale to už je hodně dávno.“ „Já vím, asi potřebuje rozptýlit. Co když potřebuje ženskou?“ Usoudila, sice nezkušená, ale důvtipná děvčata. „Já bych o jedné věděla. Je také už dlouho vdova, je bezdětná, žije v sousední vesnici. A má nějakou farmu, myslím, že pěstuje králíky. Ale je to temperamentní žena, plná života.“ „Jak je ale seznámit?“ „Mám nápad. Budeme přece, všichni baráčníci, pořádat akci ke Dni dětí s programem a soutěžemi pro děti na zahradě u rychtáře. Vzkážeme paní Věrušce, jestli se nechce podívat mezi baráčníky a zúčastnit se této akce.“ „Tak ujednáno, za pokus to stojí.“

„Pěkně vás vítám, paní Věro, na naší akci ke Dni dětí, hodně jsem o vás slyšel,“ podává ruku rychtář. „Rádi vás zaměstnáme, dětí se sešlo opravdu hodně a každá pomoc bude dobrá.“ Paní Věra děti měla ráda a aktivně se zapojila do všech naplánovaných akcí, které vymysleli baráčníci a osobně se dostavili. Zúčastnila se i vyhodnocování soutěží, odměn těm nejlepším. Ráda si i s ostatními také zazpívala. Veselí bylo všeobecné, čehož důkazem byly rozzářené tváře dětí, ruměnec na tváři paní Věry i činorodý rychtář. „Nechtěla byste se stát naším členem, členem baráčníků, paní Věro?“ Ptá se rychtář. „Ráda, ale nevím jak se dopravit na vaše schůzky, autobusové spojení je velmi sporadické.“ „A co kdybych pro vás autem dojel?“ „To bych byla ráda,“ usmívá se Věrka.

„Tak vidíš, Ilonko,“ říká Dobromila po čase kamarádce, „tak je, jak se říká, asi ruka v rukávě.“ „Proč myslíš?“ „Všimla sis, nejdříve vzal rychtář na schůzce baráčníků Věrku za ruku, později za ramena, pak padla i pusa. Někdo dokonce říkal, že prý si k ní domů někdy jezdí pro obědy.

„Teď mám novinu, Ilonko, rychtář se k Věrce nastěhoval, už bydlí spolu. Pomáhá jí s hospodářstvím, sveze ji, kam potřebuje, oba navzájem si vyhoví.“ „A já jsem si říkala, že rychtář vypadá nějak spokojeně!“

„Tak, a další dobročinnou akci máme tímto za sebou,“ radují se děvčata. „ Vždyť je to přece naše poslání!“

 

Jindra Mannová

 

 

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012