Geolog, výtvarník, hudebník, skaut

Marina Hužvárová 4 2017 Kultura česky

Líbí se vám Kašpárek na titulní stránce letošního Českého kalendáře a další drobné i větší ilustrace? Jejich autorem je náš dlouholetý redakční spolupracovník, výtvarník Vladimír Pechar, člověk neobyčejně širokého záběru, který před pár dny uvítal „misi Českého dialogu“ ve svém bytě na pražském Spořilově. A protože by byla nesmírná škoda nechat si obsah naší příjemné debaty pro sebe, v následujícím rozhovoru vám představujeme osobnost tohoto zajímavého muže.

 

Obývacímu pokoji u Vladimíra Pechara vévodí rozměrná olejová strukturáž - portrét Kláry Tuscany. Foto MH


 

Podáváme si spolu levou ruku a zaklesáváme malíčky ve skautském pozdravu. Už je to docela dlouho, kdy jsem měla tu čest pomáhat Plutovi v klubovně našeho 35. střediska při instalaci jedné z mnoha jeho výstav (vystavoval dokonce i na Pražském hradě, v prostorách Senátu, stálou expozici jeho velkoformátového cyklu českých panovníků můžete vidět v Dřevčické tvrzi, pravidelně se představuje v galerii Geofyzikálního ústavu AV ČR a na spoustě dalších míst). Obrovskou celoživotní láskou Vladimíra Pechara–Pluta je skauting, proto jsem si dovolila použít jako vodicí linku našeho rozhovoru čtyři díly Historie skautingu od Rudolfa Plajnera, jejichž obálky Pluto ilustroval. Ačkoli knihy nakonec nikdy nevyšly, možnosti vytvořit k nim obálky si Pluto dodnes velice považuje.

Otevíráme první díl – Cestu k dospělosti. Jako by se v zádumčivých očích tvých postav dalo číst, že jsi do života nevykročil pohodlnou vyšlapanou pěšinou. Vystudoval jsi malbu u profesorů Kaisera, Mahelky a Uchytilové, ale tomu předcházely životní odbočky...

Musím se zastavit u zmíněných obálek Historie skautingu. Plajnerův rukopis sice knižně nevyšel, ale je archivován. A já jsem hrdý, že jsem ilustroval čtyři dominantní věci plus dvě další knihy. Samosebou mě to hřeje. Je to taková lidská nicůtka.

Po gymnáziu jsem nesměl dál studovat, jak se to začátkem padesátých roků stávalo, tak jsem nastoupil do fabriky jako kreslič do konstrukce. Pak se mi podařilo utéct alespoň na geologickou průmyslovku, kde nechtěli doporučení školy. Takže jsem udělal geologický abiturienťák a pak jsem se geologií asi 15 let opravdu živil.

 

Vycházejme z optimistické premisy, že všechno je pro něco dobré. Přivedlo tě to k podstatě – k hlíně, ke skále, ke kameni?

Můžu říct, že ano, poznal jsem fundament. Navíc jsem jako skaut uměl chodit podle mapy, což je v geologii potřeba, protože jsme prováděli terénní mapování. Po dlouhých 15 let jsem sám jen podle mapy procházel třeba osm hodin zcela neznámým krajem – Krušnými horami, Šumavou – domluvený, kde se po čtyřech, pěti, šesti hodinách sejdu s autem, které na mě bude na přesně určeném místě čekat. Celé dny sám v cizím terénu jen s mapou v ruce, to pak člověk splynul s přírodou a zemitostí. Mezitím jsem maloval a studoval výtvarnou školu při zaměstnání, což bylo dost náročné, navíc jsem si ještě přivydělával na družstevní byt malováním pro školu, pro časopisy, pro noviny.

 

Geologie tedy svým způsobem vedla tvé kroky. Zajímá tě ještě?

Měl jsem vztah k přírodě už jako skaut a geologií se jen posílil. Klepal jsem kladívkem do kamenů, do tzv. kamenného výchozu, a zároveň tak prohluboval poměr k materii. Musel jsem poznat, jestli je to žula, nebo něco jiného, musel jsem si to ohmatat. A tomu jsem docela rád, i když jsem geologii dělal z nouze, protože jsem chtěl jít na konzervatoř, kam mě kvůli posudku ze školy nesměli přijmout.  Dodnes jsme v kontaktu s bývalými kolegy. Chodím do přírodovědného klubu Barrande, který vede kolega Vladimír Sattran, s nímž jsme v roce 1957 mapovali v Krušných horách. Geologie je mi blízká, je to prostě příroda, byť zdánlivě mrtvá, mluví ke člověku, který rozpozná kameny od sebe. Květiny zas mluví jiným způsobem. Při pohledu na hrubozrnnou nebo jemnozrnnou žulu cítím v každé něco jiného. Rozpoznávám a musím vědět, jak hornina vznikla, proč zkrystalizovala právě takhle, proč jsou tam ty černé amfiboly, jak šla postupně krystalizace, z čeho vznikl výsledný element čili ta hornina...

 

Právě některé tvé obrazy horninu přiznávají, jako by z ní svou strukturou vycházely.

V těch obrazech, strukturážích, je písek. To znamená, že materie je opět ta prvotní surovina, z níž potom rozpadem vzniká úrodná ornice a následně kytky. Takže základ horniny je i v mých obrazech, pořád pracuji s tvrdým materiálem.

 

Tvá cesta k dospělosti vedla také přes hudbu. Zprvu tě doma „trápili“ houslemi, ale pak jsi našel „svůj“ nástroj, který odstartoval celoživotní kariéru. Od „študácké kapely“ pokročíme za zvuků trumpety do další kapitoly knihy skautingu Ve službách republiky.

Narukoval jsem k PTP jako „špatnej“. K přežití vojny bylo životně nutno se čehokoli chytit. Jelikož už jsem v té době byl kapelníkem hudebního souboru, nabídl jsem politrukovi, že mu tam založím kapelu, což se skutečně stalo. Naše skvostná kapela měla stálé angažmá s pravidelným vystupováním. Takhle jsem splynul se službou republice – jako PTPáka mě pustili po 26 měsících, těsně před Štědrým dnem v roce 1956.

 

Hudbě jsi sloužil dál jako profesionální trumpetista v kavárenské kapele. Muzikant a geolog, co převažovalo?

Pracoval jsem dál jako geolog, ovšem někdy v roce 1959 jsem založil dixielandovou kapelu a po roce jsem obnovil provoz v Olympiku ve Spálené ulici. Při slavnostním otevření léta nečinného dolního sálu účinkovala naše Dixie Party, v níž hrál na trombon Jiří Grossmann. Upozorňuji, že byl špatný trombonista; pak hrál basu. Právě na zahajovacím představení se dal dohromady se spoluautorem pořadu Miloslavem Šimkem. A následně vlastně vznikla slavná dvojice Šimek a Grossmann.

Ovšem defilují zde další jména, např. na Povolávacím rozkazu na nevinný zmatek, jenž sluje Polotrapno, figuruje Vladimír Bystrov, později známý spisovatel a protikomunistický aktivista angažující se ve prospěch obětí komunismu odvlečených do bývalého Sovětského svazu, Petr Zuna, otec moderátora Pavla Zuny, Petr Uhl...  Byli to študáci, kteří měli čas a příbuzné zájmy. Šimek spolu s Bystrovem byli mezi organizátory. Tenkrát začínal Semafor… Dala by se jmenovat řada dalších jmen. Velice lituji, že z těch dob nejsou žádné fotky.

Jednou o přestávce pustili zvukaři do reproduktoru nějaký dixieland – pouštět kapele při přestávce konkurenci se přeci nedělá. Když jsem zvukařům nadával, smáli se, ať prý chvilku poslouchám: byli jsme to my ze záznamu...

Pátral jsem po nahrávkách z Olympiku z té doby, až jsem se po čtvrtstoletí dopídil k příbuznému Jirky Grossmanna na Smíchově, který jako zvukař a technik pořizoval záznamy a měl jich spousty. Když se rozváděl, všechny byly zničeny - nezůstala mu jediná nota záznamu z té doby.

 

Ze slavné doby druhé poloviny 60. let minulého století se dostáváme do doby tzv. normalizace. V knize je to část Ve znamení hákového kříže. Za všech totalitních režimů měli skauti kříž. V době zákazů fungovala spousta oddílů ilegálně, a to se týkalo i tebe.

Po válce byl skaut obnoven v roce 1945. Tehdy, bylo mi 14 let, vznikala má výtvarná prvodíla. Ovšem nastal opět stín – tentokrát rudé hvězdy – skauting vadil komunistům ještě víc než předtím Němcům.

V roce 1968, kdy byl Junák krátce obnoven, začala má horečná spolupráce s dlouholetým vůdcem československého Junáka prof. Rudolfem Plajnerem a celým vedením. Pokračovali jsme i po zrušení skauta v roce 1970. Právě tehdy vznikla zmíněná výtvarná tetralogie obálek k historii skautingu a řada dalších věcí, grafik a PF.

Situace se pak opakovala zase po sametové revoluci, kdy se musela dohonit spousta věcí a jako člen organizační rady jsem to měl vlastně za povinnost.

Poznámkou, že jsi autorem oficiální české skautské lilie a téměř každý skautský památník vyšel z tvých rukou, opustíme junáky, abychom se vydali do dávných časů, které jsi na svých obrazech ztvárnil. Zamiloval jsi se do Egypta, oslovil Tě Shakespeare, fascinoval král Lear, ale čerpal jsi také z české historie.

„Vědecký“ obraz nepochybně vzniká na základě hlubokého studia prostředí, osobností, zvyků dané doby, oblékání. Podnikal jsi studijní cesty a sbíral rozsáhlý podkladový materiál.

Přípravám a studiu jsem věnoval stovky hodin. V roce 1952 jsem tento styl a studium kresby zahájil Egyptem. Jeho první návštěva v roce 1968 mě tak nadchla, že jsem se začal věnovat symbolice a mytologii, tepaným reliéfům, bohům a symbolům. Králové měli vždy v rukách nebo na hlavách něco, co je determinovalo, a to mě zaujalo. Vytvořil jsem galerii asi 55–60 postav starověkého Egypta ve velkých obrazech, strukturážích. Abych se dozvěděl co nejvíc, seznámil jsem se s různými egyptology a chytilo mě to natolik, že jsem přemýšlel o dálkovém studiu. Vzniklo obsáhlé dílo – portréty (vyšly knižně) i mytologie a symbolika v plechách.

Poté jsem přešel na Shakespeara, protože jako kluk jsem tíhl k divadlu. Shakespeare je jednička. U Egypťanů jsem charakteristiku tváří musel ovlivnit faktografií, vycházet z odborného podkladu, kdežto u Shakespeara jsem mohl fantazírovat – udělat si svého krále Leara, svého Richarda III. Profesor Stříbrný z fakulty mě kdysi přinutil k samostatné výstavě 50 králů Learů. Je to moje životní postava, dnes už jich mám asi 100. Ze Shakespearových dvanácti her mám celkem 60 tváří a vytvářel jsem je tak, jak jsem je cítil.

Jednou mi profesor z konzervatoře Josef Svejkovský, také trumpetista, přátelským, ale kategorickým způsobem vytkl, že dělám renesanci u Shakespeara, starověk v Egyptě, ale co česká historie? Vnitřně jsem se zarděl a usoudil, že bych to jako životní úkol mohl zkusit. Nevěděl jsem však, zda bych si vůbec se svou neznalostí české historie mohl troufnout. Na rozdíl od antiky, Egypta, jsem s českou historií ustrnul na úrovni gymnaziálních znalostí.

Vybral jsem si 28 postav, které jsem konzultoval s doktorem Třeštíkem – skutečnou hvězdou v oblasti rané české historie, uznávanou i konkurenty a diskutujícími partnery. On se mě ujal a trvalo osm let od prvních skic přes připomínky, podle nichž jsem opravoval jednotlivé portréty, než se mohly vystavit. Dostával jsem od něj fotky kosterních nálezů a literaturu, kterou normální člověk nemá možnost získat. Díky němu jsem načerpal slušné znalosti i v české historii. Kresby on nekorigoval, jen říkal: „Toho jste udělal moc slušného, toho moc sprostého, tak ho zjemněte a toho zhoršete.“ Tak vznikla Králové a knížata zemí Koruny české.

Protože mi lidé vyčítali, že určité postavy chybí, chtěl jsem je doplnit o dalších 12. Asi 10 jich mám napsaných i s charakteristikami, jenže se bohužel na to necítím ani fyzicky, ani psychicky – už se k tomu nevrátím.  Nejsem vystudovaný historik, ani egyptolog nebo shakespearolog, ale díky rokům intenzivního studia se považuji za poučeného laika.

Asi před deseti lety mě především můj syn přesvědčil, abych se vrhl na další zajímavou a atraktivní práci, a sice slovanskou mytologii. O ní se moc neví, na rozdíl od mytologie starých Římanů, Řeků, Egypta, kde světová kultura nemá mezery. Tady kdysi vyšla dokonce encyklopedie, tak jsem si to opět nastudoval a vytvořil shodou okolností opět 40 postav od Peruna až po méně známé postavy na velkých kartonech barevně křídami mastnými a suchými. Práce na nich byla o to zajímavější, že některé věci jsou sice jasné – má držet v ruce blesk a kladivo –, ale na leccos se názory tříští podle různých badatelů. Vytvořil jsem si tedy postavy podle svého, což je pro výtvarníka úžasné a lákavé.

 

Považuješ se za poučeného laika, byť máš skutečně nastudováno vysoce nad běžný rámec. Pojďme se vnořit do poslední kapitoly Junácké oběti života, vždyť se nám junák s prací stále prolíná. Jmenoval jsi vícero osobností z akademického prostředí, které vážou skautské ideály, mezi nimiž nechybí ani bývalí předsedové Akademie věd Rudolf Zahradník, Helena Illnerová nebo Václav Pačes, s nímž jste dokonce navštěvovali stejné schůzky...

V Klubu Café Barrande na Žižkově, jehož majitelem je můj bývalý kolega Vláďa Sattran, s nímž jsme mapovali Krušné hory, se schází bývalá členská základna oddílu pětky. Členy jsou oba Pačesové, s mladším Tomášem, který je hydrogeolog, jsem se sešel už dřív, oni spolu se Šimkem psali povídky. Svět je prostě malý a vše je propojené.

S čestným předsedou AV ČR Rudolfem Zahradníkem kamarádíme dávno, dokonce mi organizoval nějaké výstavy – v hlavní budově Akademie na Národní jsem měl české panovníky a Shakespeary v Ústavu makromolekulární chemie AV ČR na Petřinách. Přátelíme se dodnes.

Když jsem ještě v Ústředním ústavu geologickém dělal geologii, snoubila se u mne věda s výtvarnou prací a naštěstí i s tou skautskou.

 

Krásně se nám to uzavírá - umění je nedílnou součástí života i vědy. Tím spíš, že se mnoho vědeckých výstupů dnes nachází na pomezí umění. Není tedy divu, že spousta vědců vystavuje svou práci jako umělecké artefakty, zatímco někteří umělci zase staví tvorbu na důkladné vědecké základy. A jedním z takových poctivých stavitelů se skautským srdcem je právě Pluto.

Marina Hužvárová

Rozhovor je mírně upraven, původně vyšel v Akademickém bulletinu AV ČR v roce 2008.

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012