ALEŠ CIBULKA…

Miroslava Besserová 3 2017 Rozhovory česky

 

…je první, koho bych ráda představila v sérii rozhovorů s lidmi, které „neudělal“ bulvár, ale skutečně mají co povědět, patří k dobrému jménu naší kultury, zajímá je, co v nezaměnitelné historii bylo podstatné, kdo ji ve světě kumštu tvořil. To, co bude, prezentují tak, aby se nikdy za svá slova a práci nemuseli stydět. Všechny je dlouho znám, proto často víc než přátelský tón.

Takže ještě jednou.

Dnešní zpovídaný je – Aleš Cibulka, jenže v jeho případě nevím, jak se ptát kultivovaně, taktně a noblesně člověka, kterého mám ráda, když se známe docela dlouho, oba se rádi smějeme, máme podobný názor na řadu kulturních akcí, aktivit, lidí kolem kumštu… to by vlastně jako úvod stačilo, co myslíte?

 

 

Jak se žije kumštýři, kterého zná celá republika, tím pádem si musí (měl by) na řadu věcí dávat pozor a slovo recese mu není cizí? Co je pro něj na prvním místě?

Nádherná otázka hned na úvod. Odpovědět můžu hned a bez rozmyšlení: klidný domov. Místo, kam se nejraději vracím, místo, kde je vždycky dobře, oáza klidu a bezpečí. Na prvním místě samozřejmě Michal, můj člověk číslo jedna. Náš šestnáctiletý kocourek Barnabášek, pražský byt či náš druhý, jak říkáme, existencionální domov, naše dvě stovky let stará roubenka. No a samozřejmě zdraví, bez něj by nebylo nic…

 

Co tě bavilo jako malého kluka? Vzpomeneš si občas na některé momenty, protože se ti zasteskne alespoň na chviličku být zase obyčejný prcek?

Toho bylo! Miloval jsem řádění na chalupě s mým o čtyři roky starším bratrem, miloval jsem návštěvy babičky a dědy… S odstupem musím říct, že jsme měli s bratrem opravdu moc hezké dětství. Hlavně bylo bezstarostné. Všichni nám ze všech stran říkali, ať si to užíváme a my si toho nevážili. Ale prcek už bych být nechtěl. Jsem spokojený tak, jak je to teď.

 

Když jsem jednou „seděla“ nad textem hry SONÁTY, ve které sis zahrál s Jiřinkou Jiráskovou, zeptala se mě, jestli netuším, proč jsi studoval herectví, když tak ovládáš filmovou historii? Teď se na to samé ptám já tebe.

To se tě vážně ptala? Tak to mám vyražený dech… Ani sám nevím. Ovšem, jak tě znám, čekáš asi dost kultivovanou reakci? Herectví jsem nechtěl studovat.  Lákalo mě moderování, proto jsem se přihlásil na Vyšší odbornou školu hereckou, kde se moderování, ortoepie, rétorika či hlasová výchova vyučovaly. No a herectví s tím přišlo ruku v ruce. Dá se říct, že ta láska ke starým českým filmům se dostavila až později.

 

S kým z hereckých legend by ses rád setkal, na co by ses zeptal?

Těch by bylo! Asi nejvíc by mě ale pochopitelně lákala Nataša Gollová. Měl jsem tu čest o ní napsat dvě rozsáhlé knihy, hodně jsem toho o ní zjistil, vyslechl, ale pořád mám plno otázek, které bych jí rád položil. Třeba u piva v restauraci U Šumavy, kam na sklonku života chodívala.

 

Nenapadlo tě, napsat scénář z filmového prostředí, že života kumštýřů? To, co se najednou objevilo v podobě Bohémy, je zmatek nad zmatek, přesněji řečeno, matení diváků, kteří neznají pravdu.

A víš, že mě to napadlo právě při sledování Bohémy? Toho by se ale musel chopit člověk, který má nejen znalosti filmové, ale i historické, dobové. To opravdu není legrace. Sama Bohéma je dokladem toho, jak se dá tématu spíš uškodit než mu pomoci. Ale dovedu si představit, že třeba Stanislav Motl, Ondra Suchý nebo někdo takový by se do toho mohl vrhnout.

 

Ty vždycky pro podklady „jdeš“ kam?(Nesměj se a reaguj slušně!) Jak vůbec tvé zábavné pořady vznikají? Máš nejdřív téma, nebo osobnosti…?

Jak kdy. Hlavně mám vždycky chuť se se svými hosty setkat a popovídat si. Vím, koho mám rád já, myslím, že vím, koho mají rádi diváci a posluchači. Tak hledám kompromis, aby se to líbilo publiku – ale aby to bavilo mé hosty i mě. Vlastně to ani nedokážu popsat. Prostě jdu na jeviště, povídám si se zajímavými hosty, které jsem si sám vybral a je to. Zní to vlastně strašně jednoduše.

 

Jsi velice pracovitý chlap. Jak takoví relaxují?

Já a pracovitý? Jsem lenoch a snažím se to kamuflovat svými rozhlasovými a televizními pořady, kalendáři – a když se pak ohlédnu, co jsem zase během roku všechno udělal, divím se sám sobě, kdy jsem to stihl. No a relax? Chalupa, roztrhané tepláky, rýpu se v záhonech, stříhám růže, běhám po zahradě se sekačkou. Ohlédnu se, Michal právě přináší na zápraží pečené kuře. Skvěle se najíme, překulíme do lehátek k odpolednímu spánku. Nádhera.

 

Kdyby ti někdo nabídl filmovou roli, co by to mělo být? Hrál jsi vůbec někdy ve filmu? V televizní inscenaci?

To si děláš legraci? Ty sis mě nevšimla? No, promiň, kamarádko?! Hrál jsem, a docela často. Mnohokrát televizního či rozhlasového moderátora. Už si nepamatuješ, jak jsme si při natáčení Toboganu povídali o mém doktorovi v seriálu Stopy života?

 

Omlouvám se. Hrál jsi doktora, co se drápe na lepší post, aniž by na to profesně měl. Takový mladý Cvach.

Maminku mi hrála Regina Rázlová. To mě moc bavilo. Ale nepletu se hercům do řemesla, držím se svého kopyta. Na druhou stranu, když taková zajímavá nabídka přijde, rád si při hraní odpočinu od moderování.

 

Co tě na moderování baví? Vypadáš u toho totiž vždycky strašně natěšeně, jako by ses nemohl dočkat odpovědi, reakce zpovídaného, přitom vím, že jsi vždycky připravený. Připravený na všechno?

Jojo, jsem v tomhle bohužel neskutečný perfekcionista, znáš mě. Šprtám, čtu, zpovídám kolegy a rodinné příslušníky mých budoucích hostů. Někdy si říkám, jestli bych to neměl víc flákat. Ale nedá mi to. A natěšený opravdu jsem. Kdyby člověk zjistil, že na jeviště chodí jako do Kolbenky, bylo by lepší to nechat jiným. Těm natěšeným.

 

Aleši, patříš mezi cestovatele, nebo pecivály? Vím, že máte s Michalem chaloupku, na kterou nedáte dopustit, ale moře a dálky jsou přece jenom něco jiného.

My toho „za mlada“ zcestovali! Každoročně jsme tři letní týdny trávívali na středomořské Ibize, Vánoce a Silvestra jsme pravidelně slavili v Dominikánské republice, viděli jsme Brazílii i Egypt. Máš ale pravdu, od té doby, co máme chaloupku, jsme raději tam. Při poslední dovolené jsme si na pláži dva týdny povídali o tom, jak krásně teď musí být na naší roubence. Milujeme ale cestování po evropských městech, oblíbili jsme si třeba Benátky, Barcelonu, každý rok zjara, když je čas, se zaletíme podívat do Paříže. I díky tomu, že Michal tam má část své rodiny.

 

Patříš k hercům, kteří se rychle učí? Máš takovou tu „mazací“ paměť?

Já nemám žádnou paměť! Musím si všechno psát, jména hostů, časy – jen témata mám v hlavě. Není daleko doba, kdy si budu na scénář psát i svoje jméno, kdybych ho náhodou v zápalu práce zapomněl.

 

Co móda? Slovo denní potřeby, nebo náhoda, nebo na sebe necháš nalepit cokoliv od kostymérů? Oni si dnes říkají vizážisti, nebo to jsou bývalí maskéři? Mám v tom nějak ne právě jasno. Přesto odpovíš?

Na televizní kostymérky mám veliké štěstí. Řekli jsme si, co chci a co ne a ony se to snaží dodržovat, hlídají trendy, shánění hadříky tak, aby mi to nejen slušelo, nesměj se!, ale abych se v tom hlavně cítil dobře. To je pro mě ohromně důležité. Jinak spolu s Michalem oblečení nakupujeme jen velmi výjimečně. Jdeme kolem obchodu, tam mají nápis, že mají košile v akci, tak jich koupíme deset a tím to končí. Nehrajeme si na značky ani na ceny. Tohle vůbec neřešíme. A protože v práci jsme často v obleku či drahých oblečeních, nejraději se na chalupě převlékneme právě do těch vytahaných tepláků.

 

První tvé vystoupení před kamerou?

V profesionální televizi? Pominu-li pořady v regionální televizi v Chebu? Potom tedy 9. prosince 1997, Snídaně s Novou. Tak vidíš, já budu vlastně letos slavit 20 let před kamerou!

 

Pořad, který tě hodně vždycky bavil – baví dodnes, na který se těšíš, protože je skutečně pouze tvůj?

Právě tím, že je můj, tak každý. Jinak bych to nedělal… Rozhlasový „Tobogan“, na podzim budu vysílat svůj 500. díl! V televizi „Můžu dál?, Kdo to ví?“ – no a čtyři roky jsem miloval svou talk show „Sejdeme se na Cibulce“.

 

To jsi nebyl sám, kdo se na show těšil. Co jsi nejvíc? Herec, scenárista, dramaturg, autor vždycky s plnou brašnou nápadů, zahrádkář, šofér, věčný telefonista, kuchař, doma i uklízeč…?

Zahradník. To mě baví nejvíc. Se specializací na cibuloviny (jak jinak), růže – a v poslední době na jiřiny. Až mě odevšud vyhodí a mě už nebude moderování bavit, otevřu si zahradnictví.

 

Na co jsem se měla zeptat a netrefila jsem se?

Nechci ti mazat med kolem pusy, protože poslouchat tvé komentáře bych nikomu nepřál, ale stejně řeknu, že po dlouhé době to bylo moc příjemné povídání na témata, na která se zas tak často někdo neptá. Děkuju, bylo to milé!

 

 

Miroslava Besserová