Co je to vlastenectví?

3 2017 Ostatní česky

Člověk je tvor společenský. Dítě vychované zvířetem je pro lidskou pospolitost nenávratně ztraceno. Hejna ptáků a ryb, roje vos a včel, stáda koní nebo bizonů se prohánějí přírodou. I zvířata mezi sebou komunikují, ale dva šimpanzi nikdy neponesou kládu, jak správně postřehl Jonathan Haidt. Tlupa, kmen, klan, národ drží pohromadě silnými, hluboko uloženými pouty nezbytnosti, užitečnosti, výhod, citu, zvyku, výchovy, historické zkušenosti a podvědomých reakcí, jež se projevují tisíci drobných způsobů. Desetitisíce let kmenového soužití vytvořilo bludiště, v němž je snadné zabloudit.

Na vlastenectví není nic špatného, solidarita je zdravou reakcí, bez pocitu sounáležitosti není možné bránit území proti vetřelcům, ani životní styl, který předci vytvořili často za cenu obrovských obětí. Bez vlasteneckého zápalu by spousta krásných a užitečných věcí nespatřila světlo světa. Radikální odstřihnutí od místa původu často dělá z lidí pouze karikatury obyvatel hostitelských zemí. Češi dokonce vlastencům vděčí za samotnou existenci. Vlastenectví nelze zaměňovat s ideologií, protože se může stát hrází proti pokušení, které ideologie představují. Je nesmysl zazlívat majiteli továrny, když při nutném snižování počtu zaměstnanců propustí nejprve cizince. Při rovnosti výkonu dostanou pochopitelně přednost domácí, domluva s nimi je prostě snadnější. Aby si cizinec postavení udržel, musí být lepší než domácí. I když si dva krajané nemohou přijít na jméno, spojují je dětské zážitky, podobné chutě, příbuzné radovánky i averze. Dokonce i politického vězně a jeho vyšetřovatele spojuje řada věcí, o nichž často nemají ani ponětí. Upřednostňování známého před neznámým není projev xenofobie, ale chvályhodná obezřetnost. Nezájem není projevem rasismu, není povinností milovat lidi, jejichž zemi neznáme, jejichž jazykem nemluvíme, jejichž kultura nám zhola nic neříká a jejichž životní styl nám připadá vadný. Snášenlivost bohatě stačí. Xenofobie a rasismus začínají teprve s generalizací, s předsudky a s násilím. Zloděj nebo vandal si opovržení zasluhuje, není důvod připustit návrat škodlivin, jichž se nám podařilo obtížně zbavit. Jsou lidé, kteří nenávidí vlastní kulturu jen proto, aby se pomstili učiteli, který jim kdysi ukřivdil.

Zádrhel spočívá v tom, že vlastenectví obsahuje i řadu nebezpečí. Možná by se našel nestranný fotbalový fanda, jemuž je jedno, kdo zvítězí, protože krása hry mu je přednější, ale mnoho jich nebude. Ale i v  případě fanouškovství sahají reakce od gentlemanského smyslu pro fair play přes ohlušující ječení až po vandalismus, který ve hře vidí pouhou záminku k rvačkám a výronům šovinismu. Přemrštěná láska k vlasti se může stát příčinou lidských a uměleckých tragédií, jako tomu bylo v případě Karla Čapka. Nejstručnější kritiku Machiavelliho vyslovil skeptik Montaigne: „Na můj vkus tu svou Florencii příliš miluje.“ Vančura odmítl odejít do emigrace, aby si neposkvrnil češtinu. Skončil na popravišti, ani literatuře, ani sobě tím příliš neprospěl. Leoš Janáček sice své ženě zakazoval číst německé knihy, ale bez její liberální německé rodiny a Maxe Broda by se na světová pódia možná ani nedostal. Alfons Mucha vystoupil z okruhu významných umělců návratem k „Slovanské epopeji“, které obětoval poslední léta svého života.

Vlastenectví se může snadno proměnit v náhražku životního programu, náhubek i vodítko, za nějž může být člověk odvlečen prakticky kamkoli. I ve své nejmírnější podobě vede pocit národní hrdosti často k popírání hanebností spáchaných předky. Také přesvědčení, že krajané jsou bezmocné oběti temných sil, manipulátorů, demagogů, populistů, dějinných okamžiků, spiknutí nebo mocenských her vyrůstá z tohoto podhoubí. Není třeba válečné zkušenosti, aby si člověk udělal představu o rozložení sil v populaci, do níž se narodil. Sledovanost zábavních televizních programů, náklad bulvárních plátků i volební výsledky představují solidní sondu do duší krajanů. Připustit, že by spoluobčané mohli mít podíl na své situaci přinejmenším svou pasivitou, ne-li rovnou hloupostí a zbabělostí, dělá z kritika vyvrhele. Lid obecný je nedotknutelný pojem, že se pro něj najde omluva i v dobách tak zjevného selhání, jakou byla třeba normalizace. Proto jsme svědky složitých tanců, kdy i nesmiřitelní moralisté, kteří spoluobčanům neustále něco zazlívají, se v poslední instanci dovolávají obecného blaha, mínění většiny, národních zájmů, veřejného mínění. Žádat po nich vysvětlení, ke komu se vlastně obracejí, když jsou nuceni žít v tak odpudivém prostředí, je marné. Odpovědi jsou vágní a nejasné, plné protimluvů a nepřiznaných stavů bolavých duší.

Tím nejsou rizika vlastenectví zdaleka vyčerpána. Záludnosti původu lze ozřejmit na slavném „Sporu o Rukopisy“. Pochybnosti o pravosti těchto dokumentů měl už Dobrovský, následovaly výhrady Adolfa Patery, které potvrdil jazykový rozbor A.V. Šembery. Poprask vyvrcholil vystoupením profesora Masaryka a filologa Gebauera. Příběh je dostatečně znám, netřeba rozvádět, důležité je zmínit se o poměru sil ve hře, o němž se s ohledem na národní hrdost nemluví. Honu na zrádce národa se neúčastnili jen pobláznění čtenáři Národních listů, Osvěty a Hlasu národa. Na pochybovače o pravosti dokumentů se sesypal kdekdo, včetně bývalých spolubojovníků. Vystoupili proti nim synové buditelů, profesoři Palacký, Šafařík, Čelakovský, Frič. Se svou trochou do mlýna přispěchal nakladatel Otta, JuDr Julius Grégr, historik Jaroslav Goll, estetik Otokar Hostinský. Přidal se František Ladislav Rieger, Alois Pravoslav Trojan, Václav Vladivoj Tomek a filolog Martin Hattala. Ani tak zdatní duchové, jako byl Nerudův a Heydukův, neunesli tíhu argumentů, jež se příčily jejich cítění. Masaryk musel přestat chodit i do Amerického klubu Vojty Náprstka. Štvanice byla tak úspěšná, že budoucího prezidenta málem vypudila do USA, doma ho zadržela americká manželka. Pozoruhodnou epizodu této nechutné historie tvoří případ Jana Kvíčaly, který Masarykovi přislíbil svou odbornou podporu, ale jakmile se vlastenecký mlýn roztočil, zapřel nos mezi očima. Pro pořádek zbývá zmínit jména členů akademické obce, pro něž fakta byla důležitější než potřeba přikrášleného obrazu: J. Vančura, J. Truhlář, K, Černý, J. Vlček, J. Král, J. Opatrný, J. Herben. Je zajímavé, že o Masarykově zoufalé osamělosti, nepadne v oslavných projevech na tohoto státníka ani slovo.

Co jsme si, to jsme si, ostudu, kterou si protagonisté na sebe ušili, jim už nikdo neodpárá. Rozdíl mezi tvory, pro něž je pravda vyšší hodnota než národní cítění, je ovšem věčný. Je třeba být ve střehu před krajany, kteří se dožadují oběti kritického ducha na oltář vlasti. Naštěstí pravdě jsou strategie i emoce lhostejné, protože tvoří kritérium. Tvrzení, jehož pravdivost nutno dokazovat sebeobětováním, spadá do jiné kategorie. Jestliže je nutné položit život, není ve hře pravda, ale doposud nerealizovaná představa lepšího světa. Jan Hus nemohl odvolat, protože smrt na hranici byl jediný způsob, jak doložit neochvějnost svého přesvědčení o nezbytnosti nápravy církve. Galileo mohl svůj revoluční objev s klidným svědomím popřít, protože zájemce si může jeho hypotézu ověřit. Einstein dokonce požadoval, aby jeho teorie byla podrobena co nejpřísnějším experimentům. Není pochyb o tom, že kdyby se objevilo něco, co by jí vyvracelo, bez lítosti by se jí zřekl. Darwin jako věřící člověk, dlouho váhal se zveřejněním své teorie, ale poctivost převážila. Lidé, kteří pod tíhou důkazů odstoupí od svého niterného přesvědčení, si zasluhují bezmeznou úctu. A přesně o to jde, málokomu je dáno stát se myslitelem, ale intelektuální poctivost je v moci každého – tudy vede dělicí čára. Nezávislý duch je bylina nadmíru vzácná.

„Nenahrávat nepříteli“ je heslo, které činí jeho zastánce přinejmenším podezřelým. Lidé, kteří musí hájit svůj názor zamlčováním a překrucováním, diskreditují myšlenku, kterou touží prosadit – tak zní neúprosný zákon paradoxního světa. Tímto způsobem se znemožnil J.P. Sartre, když zatajoval komunistické zločiny, aby nepodrýval revoluční nadšení dělníků z automobilky v Billancourtu. Jakmile atavismus, ctižádost nebo přesvědčení převáží nad potřebou hledání pravdy, je na místě zbystřit. Patetické bití v prsa neomylně signalizuje přítomnost politováníhodného vlastence, nebo manipulátora prahnoucího po moci. Zbývá už jen zjistit, zda politické nebo intelektuální. Na motivacích přestává záležet, na váhu padají opět jen fakta.

Jestliže vlastenectví obsahuje stíny a rizika, pak nacionalismus je špatný zcela jednoznačně. Nacionalismus začíná tam, kde má jakýkoli krajan přednost před jakýmkoli cizincem. Heslo „Good or wrong, my country“ je výzvou ke zločinu. Zásada „I sebehorší domácí pán je lepší než sebelepší cizinec“, je neklamná známka úpadku. Nacionalismus, tento výron kmenového atavismu, tvoří exoskelet tvorů, kteří nemají nic vlastního, oč by se mohli opřít. Ideologie časem zvětrá, citové vazby k rodné hroudě zůstávají. Nacionalistické běsnění dosáhlo vrcholu v dobách národního socialismu. Také Stalin, když mu teklo do holínek, vyměnit dělnický internacionalismus za vlastenecké vábení. Na špek mu skočili i bělogvardějci v emigraci. O to větší jim byla v Gulagu zima.

Národ je dobrý, ale populismus je špatný. Kolik lidí se musí sejít na náměstí, aby se dav proměnil v národ? Jak se v tom má chudák populista vyznat? Může jen mluvit, mluvit a mluvit. Neboli hlásat, lhát, předstírat, svádět, oblbovat a vábit. Žádný jiný prostředek přinutit kohokoli, aby ho posluchači následovali na cestě do země zaslíbené obývané pouze sobě podobnými, nemá. Pokud ovšem nepronáší své sliby a lži v zemi, kde vládne diktatura. To, pokud vím, není případ ani Evropy, ani USA. Takže jsme na tom momentálně všichni stejně. O luxus beztrestného vyjadřování nesouhlasu nás mohou nacionalisté rychle připravit. Jestliže tedy populismus slaví takový úspěch i v těchto končinách, není to zásluha populistů. Národovecký sebeklam není neléčitelná choroba, ani když má podobu morové epidemie.

Převzato z časopisu Nová přítomnost, autor  Lubomír Martínek

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012