Noční vzrůšo

Noční vzrůšo

Včera večer v 22:30 zazvonil zvonek na dveřích, naše reakce byla: „Koho to sem tak pozdě večer čert nese?" Už jsme byli v posteli, ale když jsme zaslechli „Policie!" Hela otevřela. Nešli nás zatknout, ale chtěli projít do zahrady, kde se může prý potulovat puma, někdo ji viděl. Nejméně 6 policistů, několik s napřaženými puškami, vypadalo to jako přepadové komando vybírající hnízdo gangsterů. Jsem zvědav, co si sousedi teď o nás myslí.

Nenašli  nic. I když prolezli celou zahradu. A to máme na třech stranách u sousedů psy, kteří ani nezaštěkali. Asi se nechtějí vměšovat do cizích záležitostí.

Když jsem ještě jezdil v noci domů z práce, občas jsem na ulici potkal rodiny srnek, skunků a mývalů, o pumách v okolních městech čtu, ale tady jsem je ještě neviděl. Jelikož jsem krvežízniv, přál bych si, aby nás puma zbavila mývalů, kteří po sobě zanechávají trus na střeše a vybírají nám pravidelně zlaté rybičky z bazénu. Ale spíš se jeden problém přidá k těm starým. Teď abych v noci do zahrady nechodil. Člověk by myslel když přírodě zabíráme stále víc krajiny, bude zvířat ubývat, ale zatím se spíš stále množí a stěhují blíž lidem, kde se dá najít víc potravy. Jen ta spousta vran, značně přemnožených, které mají na svědomí úbytek zpěvného ptactva, protože jim vybírají hnízda. Naši zahradu si před lety oblíbilo hejno hrdliček, dnes vidíme sotva dvě za týden. Ale krákorání se ozývá často.

Jsem zvědav, co bude dnes o nás v novinách.

Kolem naší zátoky žije víc než 8 milionů lidí, ale hned za humny je prales. A jen dva bloky od nás je velká "obora" ne pro zvířata, ale pro naši vodárnu. Není to čistírna, jen tam je velká nádrž. Kolem je divoký park, kde jsem jednou z kopce nad ním viděl kojota. Když jsme se sem přistěhovali v roce 68, ob jednu zahradu byl velký pozemek a lidi tam měli dvě krávy. Teď mají jen kdákavou slepici, která bloudí po městě a loudí, u nás taky byla. Měli jsme o ni starost, ale soused nám řekl, že se sama vrátí domů. Jak vidíte, žijeme uprostřed města s velkou neorganizovanou zoologickou zahradou. Všude kolem nás bývala farma. Při kopání občas narazím na starou jámu na odpadky, jedna polička už je plná lahviček z dvacátých let, vykopal jsem i celé listové pero z kočáru. Ještě ne dost na antikvariát.

A teď zpět k mírně nudnému životu v klidném sousedství, kde nikdy nic neděje...

Zdeněk Verňák, San Francisko