TUŽME SE PO AMERICKU

3 2017 Naši ve světě česky

TUŽME SE PO AMERICKU


Text: Tereza Radváková

Foto: Petr Kozlík

 

Prezidentka Amerického Sokola JEAN HRUBY o prostném cvičení, hledání rodinné historie a o tom, jak vysvětlit malému Mexičanovi, co znamená nazdar.

 

„Stát se americkým sokolem znamená

dát najevo, že ctíte principy demokracie

a nezapomínáte na svoji minulost.“

 

„Nevidíme nic směšného na kroji

ani na tom, že jsme hrdí na svůj původ.

a jak jste viděla,

nestydíme se zpívat hymnu.“

 

Sokol je dnes otevřen nejen českým krajanům a jejich potomkům, ale funguje jako sportovní klub pro všechny Američany.

 

Americký Sokol existuje už více než 150 let. Za tu dobu organizace uspořádala nespočet tradičních sletů – na snímcích setkání z let 1925, 1947 a 1969 (junioři).


AMERICKÝ SOKOL

První jednotu Amerického Sokola založili Karel Procházka, Jaroslav Vostrovský a E. B. Erben ve městě St. Louis ve státě Missouri 14. února 1865, jen tři roky po vzniku Sokola v českých zemích. Počet jednot rychle rostl a během několika let fungovaly v Chicagu, New Yorku či Detroitu. Po vzoru organizace v původní vlasti pořádá Americký Sokol pravidelné slety, jichž se zprvu účastnily stovky sportovců, ale začátkem 60. let to už bylo přes dva tisíce cvičenců. Příští slet se bude konat v létě roku 2017 v Cedar Rapids ve státě Iowa, kde žije početná česká komunita.


JEAN K. HRUBY (49)

První žena v čele americké sokolské obce se narodila do české komunity v Berwynu ve státě Illinois. Její rodina pochází převážně z okolí Prahy a do Spojených států odešla na konci devatenáctého století. Jean vystudovala komunikaci na Univerzitě v Michiganu a potom se zapojila do aktivit české komunity v Chicagu. Dnes vede tamější České centrum a od roku 2014 je prezidentkou organizace American Sokol. Má dvě dcery.


Až se mě budou děti ptát, kdo byli ti čeští vlastenci, seznámím je s Jean Hruby. Na tramvajovou zastávku Hellichova na pražském Újezdě dorazila ve vycházkové podobě sokolského stejnokroje a v rušném odpoledni před Tyršovým domem se nezdráhala zanotovat státní hymnu. Zachmuřené krajany, kteří kolem spěchali do práce, přitom zdravila se širokým americkým úsměvem.

Prezidentka Amerického Sokola vyrůstala v české komunitě ve státě Illinois. Přestože její rodina patří až ke třetí generaci přistěhovalců, doma se mluvilo česky, vařily se knedlíky a chodilo se do Sokola. Ten jí přirostl k srdci natolik, že se před dvěma lety stala historicky první ženou v čele americké sokolské obce.

Žije v Chicagu, kde taky vede České centrum. Přestože jsme spolu mluvily anglicky, česky rozumí bez problémů. Jazyk svých předků studovala rok v Praze. Teď přijela zavzpomínat na sestry a bratry, kteří položili život při boji za svobodné Československo, ale i prohloubit obchodní spolupráci. Jean Hruby totiž dobře ví, že každé komunitě se musí dařit ekonomicky. Možná proto do Amerického Sokola i po sto padesáti letech od jeho založení pořád chodí před deset tisíc lidí.

 

Tady je Sokol pořád spojovaný s vlastenectvím a sounáležitostí. Co znamená být sokolem v Americe?

Máte rodinu, se kterou zažijete legraci a která vás dělá lepším. Taková by rodina přece měla být i v běžném životě. Nejsme jen sportovní organizace. Stát se americkým sokolem znamená dát najevo, že ctíte principy demokracie a nezapomínáte na svoji minulost. Při cvičení dodržujeme pořád stejné principy, se kterými Tyrš Sokol zakládal. Na pravidelných shromážděních pak vzdáváme hold českému státu. Vztyčujeme vlajku, zpíváme hymnu. Někteří bratři a sestry se přímo zabývají historií Sokola a předávají nově příchozím příběh, jak a proč organizace vznikla, aby žádný sokol nezapomněl na svoje kořeny. S dětmi taky zpíváme česky sokolské písně.

 

Chodí do Sokola jen Američané s českými kořeny, nebo je otevřený každému?

Původně chodila do Sokola jen česká a slovenská komunita v daném městě, ale postupně se otevřel všem. Dnešní komunity v amerických městech se totiž staly multikulturními. Společné mají to, že jde většinou o emigranty, kteří se vydali na západ. Hispánci, Afroameričané, Asiati, Východoevropané. A ti všichni začali chodit sportovat do Sokola.

 

Je to dané jeho dostupností?

Dostupnost je správné slovo, nerada říkám, že je Sokol levný. Platí se příspěvky, ale na druhou stranu, nikdo z příchozích nemusí mít speciální vybavení. Na prostné cvičení to nepotřebuje a jinak mu ho půjčíme.

 

Seznamujete všechny nově příchozí i s českou kulturou?

Nenutíme je k projevům vlastenectví, ale chceme, aby každý věděl, jaká je historie a význam organizace, kam chodí cvičit. Jednou jsou v Sokole, tak by měli znát jeho oficiální program. I když si přijdou jen zahrát fotbal, jejich hodina začíná zvoláním „nazdar“, na které všichni odpovídají: „Zdar!“

 

Není to pro lidi na míle vzdálené od českého původu jen takový divný zvuk?

Možná ano, ale když chodíte na jógu, taky končíte každou hodinu zvoláním „namasté“. Při judu i při takewondu dodržujete určité kulturní zákonitosti země, kde daný sport vznikl. Stejné je to v Sokole. Členové to tak berou a oslovují vedoucí česky – učitel nebo učitelka. Při pochodování si říkají do rytmu: „A levá – a pravá…“ V Sokole sice provozujeme nejrůznější pohybové aktivity, ale před každou se zahříváme pochodováním a klasickým prostným cvičením.

 

Pamatuji si, že prostné cvičení se u nás dělalo jen v některých hodinách, ne například před volejbalovým utkáním…

To je ale přece základ Tyršových principů! Ať jde o hodinu poloprofesionální gymnastiky, zumby, nebo rehabilitačního cvičení pro seniory, začíná se stejnými cviky. Prostné cvičení posiluje cítění komunity, protože ho umí provést úplně každý. Třeba teď. Sedíme v centru Prahy, každá jsme z jiného světadílu, ale chodila jste do Sokola, takže když vám řeknu, že máte upažit, budete vědět, co po vás chci. V zahraničí se dělá prostné určitě v mnohem větší míře, než je běžné v Česku.

 

Z jakých důvodů se lidé ve Spojených státech obvykle přihlásí do Sokola?

Americký Sokol založili čeští a slovenští krajané jen tři roky poté, co vznikl v Praze. Chtěli si právě vytvořit rodinu, protože jim chybělo místo, kde by mohli potkávat krajany a cítit se jako doma. A pak přicházeli další a všichni až dodnes mají společnou touhu setkávat se v Sokole, udržet organizaci živou. Nevím, odkud se tenhle pocit bere. Máte ho v sobě a evidentně je dost silný, když přežil už 150 let.

 

Chodí k vám krajané pátrat po své minulosti nebo si zavzpomínat?

Ano, i v době sociálních sítí přichází řada českých emigrantů po celém světě do Sokola, aby našli krajany a přátele. Mnohem častěji ale vyhledávají Sokol kvůli prostředí, kvůli samotné sokolovně. Víte, když přijdete do sokolovny v Praze, v Londýně, v Brooklynu, v Kalifornii nebo v Chicagu, vždycky vypadá stejně, a dokonce to tam i stejně voní. Ještě za železné opony jsem mnohokrát zažila, že emigranti vešli do tělocvičny a rozplakali se, protože měli dojem, že se ocitli zpátky u nich na vesnici nebo malém městě.

 

Co přivedlo do sokolovny vás?

Narodila jsem se do české komunity ve státě Illinois, takže jsem neměla na výběr. Rodiče chodili do Sokola, musela jsem s nimi. Poprvé jsem cvičila ve třech letech. Bylo to stejné jako v jiných rodinách s českými kořeny. Jedli jsme české jídlo, mluvili trochu česky a chodili do Sokola. Typicky se taky děti z české komunity učily hrát na hudební nástroj, u mě to byl klavír a trumpeta. A uměla jsem velmi dobře bruslit, tatínek byl hokejista.

 

Odkud vaše rodina pochází?

Kořeny jsme dopátrali v Praze, Kolíně a Plzni. Moji předci šli do Ameriky naprosto prozaicky hledat lepší život. Emigrovali na konci devatenáctého století, Československo nezažili. V Rakousku-Uhersku se jim prý nedařilo. Můj pradědeček se živil výrobou omáčky pro císařský dvůr, chtěl jít za svobodou. Určitě ještě někde v České republice žijí moji vzdálení příbuzní. Řekla bych, že některé musím mít stoprocentně na Moravě, protože mám velkou slabost pro moravské písně a taky víno. Zatím se mi je ale nepodařilo najít, skoro celá rodina odešla. Část se chtěla stát opravdovými Američany. Přestali mluvit česky, dokonce opustili náboženství a stali se součástí volnomyšlenkářského hnutí. Přes dvě generace se různě protloukali. Můj tatínek byl z druhé části. Ti zůstali katolíky a doma mluvili výhradně česky.

 

Vy doma taky mluvíte česky?

Ano, znám například spoustu sprostých slov. Z dětství mi utkvěly hlavně věci kolem jídla, protože názvy jako knedlíky se svíčkovou jsme samozřejmě nepřekládali. Babička s dědou mi povídali pohádky česky a pouštěli doma české rádio. Navíc jsem potom v dospělosti studovala jeden rok češtinu na Karlově univerzitě, získala jsem stipendium od ministerstva zahraničí. Na svoje dcery jsem proto mluvila česky a samozřejmě jsem z nich taky udělala sokolky. Mě rodiče prostě vychovali v lásce k české kultuře, mám to v sobě hluboce zakořeněné a Sokol je toho součástí. Někdy mám pocit, že prostě musím být Tyršova příbuzná. Každý den ke mně promlouvá. Mám v kanceláři jeho sochu podobnou té, co stojí tady před Tyršovým domem na Újezdě. Dívám se na něj a říkám mu, že jsem pořád ve službě a pokračuji v jeho práci. A on na to: „Nevzdávej se, Jean. Přeskoč, přelez, ale nepodlez.“ Někdy na mě taky mrkne na povzbuzení, když mám špatný den.

 

Zrovna Tyrš asi věděl velmi dobře, jaké to je, mít špatný den…

Hlavně ten den, kdy zahynul v té řece, chudák. Ať už to ale bylo jakkoli, pro mě je důležité, co začal. Nastartoval organizaci, kterou český lid dovedl k dokonalosti.

 

Cítíte se být Češkou, nebo to už je jen otázka minulosti?

Nejvíc se tak cítím, když vystoupím z letadla v Ruzyni. Jakmile se moje nohy dotknou země, mám najednou pocit, že sem prostě patřím, že jsem doma.

 

Co si myslíte o novém názvu pro Českou republiku, Czechia?

Nejprve se mi to ani trochu nelíbilo. Byla jsem zásadně proti – jako většina sokolů s českými kořeny. Cítili jsme se hrozně naštvaní a podvedení. Měli jsme dojem, že někdo chce ubírat České republice na významu. Na slovo republika v názvu jsme všichni tak hrdí – a najednou má snad zmizet. Mluvila jsem pak ale s přáteli z Prahy a došlo mi, že nejde o změnu oficiálního jména. Prostě se jenom sjednotí, jak říkají lidé České republice hovorově. Německou spolkovou republiku taky nazýváme Německem a Slovenskou republiku Slovenskem. Pro mě tedy Česká republika zůstane Českou republikou.

 

Tady se mluvilo hlavně o tom, že by cizinci mohli být zmatení. Řada Američanů nás má přece jen pořád za Československo, které řadí někam na území Ruska.

Jistě, většina obchodních partnerů Českou republiku nezná a reaguje, když zmíním Československo. Musím často vysvětlovat, kde Česká republika leží a že je to stejné jako Československo, jen bez Slovenska. Podle mě tomu může diskuse o jménu naopak jen pomoct. Jakákoli reklama je dobrá, přitáhne pozornost ke správnému státu.

 

Věnujete se taky rozvoji české komunity v Chicagu, kterému se říkalo „druhé největší české město po Praze“. Pořád je tamější komunita tak silná?

U mladých rodin teď pozoruji zvláštní návrat k vlastenectví. Před patnácti lety se nestarali. Odjeli do Ameriky a chtěli se stát za každou cenu Američany. Budovali si akcent v rodném jazyce. Možná to souviselo s tím, že řada z nich byla ilegálními imigranty a chtěli co nejvíc splynout. Nebo se naopak odlišit od těch, kteří zůstali doma. Člověk ale nezmění svoji národnost tím, že napodobuje, co vidí kolem. Neskryje, kde byl vychovaný. Dneska lidé víc cestují, navštěvují rodiny zpátky ve vlasti a mnohem víc se nosí národní hrdost. Je to vidět i na obchodu. V Chicagu je k dostání Becherovka, točí se tu české pivo. V Českém centru se proto snažíme navázat spolupráci na ekonomické úrovni. Pořádáme veletrhy pro české výrobce, umělce, designéry nebo módní návrháře.

 

Kolik takových českých území ve Spojených státech dnes existuje?

Velká komunita je v New Yorku a v Dallasu. Potom ve Washingtonu D. C., tam je zároveň asi nejrozvinutější Sokol. Žije tam hodně diplomatů a obchodníků, takže mají silnou základnu Čechů. Dokonce spolu jezdí kempovat, pořádají tábory a podobně. Vznikla navíc síť českých škol, kde se učí podle českých osnov. Nedávno jsme jednu otevřeli v San Francisku a už má třikrát tolik studentů, přes sto.

 

Čím si to vysvětlujete?

Česká republika se dostala v mnohém na podobnou úroveň jako státy v Americe. Finanční krize původní propast dokonce obrátila v její prospěch. Slyšela jsem, že tátové od rodin se v některých případech vrátili domů, aby vydělávali peníze, a posílali je do Texasu rodině.

 

Jak se podle vás liší američtí Češi a ti, kteří žijí tady v Česku?

Příliš rozdíly nevidím.

 

A v Sokole poznáte, jestli má nový člen české kořeny?

Nerozpoznám, jestli je nově příchozí člen český emigrant, pokud tedy přímo nepromluví česky. Lidé se mezi sebou znají, což souvisí s mísením komunit, o kterém jsem mluvila. Členové s českými kořeny a třeba hispánským se neliší. Jakmile jste v Americkém Sokole, stanete se sokolem a znáte všechny tradice a tak. Rozdíl může být maximálně na začátku v míře znalosti české kultury a jazyka.

 

Mají podobnou organizaci i jiné národní komunity?

Třeba v Chicagu měla původní polská, litevská nebo řecká komunita určitou sportovní skupinu. Nic z toho ale nebylo příliš organizované, prostě se scházeli a dělali sport, který měli rádi, nejčastěji fotbal. Zvlášť potom existovaly kulturní spolky. Sokol je v tomhle naprostý unikát, spojuje kulturu a sport. Ostatní národy proto většinou míří taky do Sokola.

 

Jaké období byste označila za zlatý věk Amerického Sokola? Po 2. světové válce?

Většina legionářů byli sokoli. Za války se vypravili zpátky domů bránit svoji zemi. A my jsme na ně dodnes pyšní. Potom v roce 1949, kdy proběhl poslední slet a Sokol byl v Československu postupně vymazaný z paměti, bylo hrdou povinností amerických sokolů udržet kontinuitu. Drželi to čtyřicet let, velmi často jsem o tom jako malá slýchávala od rodičů. Když pak padla železná opona, na první všesokolský slet jsem už jela já. Městem šel průvod, lidé mávali z oken sokolskými šátky a volali: „Ať žije Sokol!“ – Vidíte, ještě teď když na to vzpomenu, nedokážu se ubránit slzám.

 

Změnil se podle vás Sokol od té doby?

Pochopitelně stárne. Velká část členů, kteří pocházejí z původní československé komunity, má víc než sedmdesát let. Mladá generace je potom víc smíchaná, co se týká národností.

 

Co je největší výzva, kterou musíte každodenně překonávat, abyste organizaci udržela v chodu?

Jsme nezisková organizace, takže musíme mít hlavně dostatek členů. Hodně jich ubrala popularita klubových sportů v devadesátých letech. Do Sokola rodiny posílaly hlavně děti, aby se naučily základním sportovním dovednostem a disciplíně. Jakmile ale povyrostly, pokračovaly za konkrétním sportem do specializovaného klubu. Dospělí pak chodí spíš do fitness center. Musím ale říct, že v posledních letech se vracejí a amerických sokolů přibývá. Možná je to právě tou dostupností, o které jsme mluvily. Klubové sporty zdražují a řada rodičů se už smířila s myšlenkou, že jejich dítě nebude nejlepší fotbalista na světě. Stačí jim, když se několikrát týdně hýbe v Sokole.

 

Jak tedy dosáhnout toho, aby se Sokol udržel jako živá organizace a neproměnil se v muzejní spolek?

Máme vlastní závody v nejrůznějších sportech, které jsou na regionální úrovni prestižní. Dávají šanci i dospělým nebo studentům, kteří z libovolného důvodu nejsou spokojeni v týmu své školy. Udržujeme ale taky závody pro začátečníky. Mohou si poměřit síly na svojí úrovni. Když chodí do Sokola celá rodina, obvykle už zůstane, i když si občas odskočí za sportem jinam. V některých oblastech taky organizace spolupracuje s místí farou. Mimo jiné sdílí tělocvičnu.

 

Jsou i v Americkém Sokole patrné stopy modernizace, otvíráte se novým disciplínám?

Mně osobně by se moc líbilo, kdybychom zavedli víc českých sportů, třeba nohejbal. Taková novinka by mohla lidi přitáhnout, nikdo jiný to nemá. Byli bychom jediný, tudíž nejlepší americký nohejbalový tým. Pracuji na tom, musím se naučit pravidla. Ale samozřejmě se věnujeme všem těm zumbám, tančí se u nás akrobatický rokenrol i breakdance. Rozvíjíme taky kulturní aktivity. Mezi mladými lidmi začínají být oblíbené folklorní soubory, je to samozřejmě vždycky vlna, která vyplývá z toho, co zrovna frčí v populární kultuře. A třeba v Clevelandu máme velmi úspěšný divadelní spolek.

 

Hraje české hry?

Spojili se s místními ochotníky, takže půl na půl. Loni měli na repertoáru Prodanou nevěstu, dokonce ji zpívali česky.

 

Pro mladou českou generaci je Sokol cosi trochu legračního, co patří do vyprávění babiček. Jak to vnímá americká mládež?

Měla jsem sama takovou zkušenost. Promítala jsem tady v Praze na gymnáziu ve Štěpánské dokument o československých legiích. Ve filmu jel Masaryk na koni a zvolal: „Nazdar!“ Třída padala smíchy pod lavice, což mě zarazilo. Později jsem se jich zeptala proč. Řekli, že nikdo nemluví jako sokoli. Jenže to není pravda, na ulicích slyším lidi, jak se stejným slovem běžně zdraví. Ti studenti navíc netušili, že sokolům vděčí za mnohé. Jejich rodiče vyrůstali v područí spartakiád a o tom, co bylo před nimi, se nemluvilo. Po revoluci spartakiáda skončila a Sokol už neznali.

 

Smích podle vás vyvolává neznalost?

Ano, proto má Sokol v Česku pokřivenou pověst. Často se bere jako něco zastaralého nebo směšného. Místo, kam chodily cvičit naše babičky v legračních úborech. Někdy mám pocit, že my američtí členové jsme víc sokoli než Češi. Známe historii a její důsledky. Nevidíme nic směšného na kroji ani na tom, že jsme hrdí na svůj původ. A jak jste viděla, nestydíme se zpívat hymnu.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012