Josef Vajce

3 2017 Kultura česky

Josef Vajce

V   květnu 1999 bylo v Mexico City založeno České sdružení T. G. Masaryka – Asociación Checa T. G. Masaryk.

Češi přicházeli do Mexika v několika migračních vlnách. Počtem několika desítek se zdaleka nemohou srovnávat s množstvím Poláků nebo Rakušanů. Pro mne osobně je nejznámějším česko-německým emigrantem, který v Mexiku přežíval druhou světovou válku, můj oblíbený spisovatel Egon Ervín Kisch. Psal tam o kaktusech. Ty, možná na Kischovu počest, po válce v Praze pěstoval zachráněný židovský koncentráčník Ota Kraus, redaktor Hospodářských novin, můj přítel.  Jeden mi daroval.

Druhým Čechem v  Mexiku, kterého znám, je honorární konzul ČR v Monterrey Radko Tichavský,  původem z Lázní Jeseník. Ten si o pražských studiích namluvil Mexičanku a odstěhoval se za ní. V roce 2002 dostal od našeho ministra Cenu Gratias agit a další rok mi přivezl láhev tequily.

Vztahy naší země s  Mexikem jsou dávného data. První Češi se tam dostali před více než 300 lety jako jezuitští misionáři. Jinou proslulou skupinou byli botanikové. Jedním z prvních byl Tadeáš Haenke, jehož sbírky jsou v pražském Národním muzeu, nebo kustod téhož muzea Joseph August Corda. Nejslavnější byl pobyt Benedikta Rözla, který se významně zasloužil o rozvoj mexické rostlinářské výroby pro textilní průmysl a vypracoval projekt sadové architektury Mexico City. Nejvíce Čechů, kolem tisícovky, se dostalo do Mexika s vojenskou výpravou Maxmiliána Habsburského proti mexické revoluci. Po Maxmiliánově popravě v roce 1867 se většina krajanů vrátila domů, mnozí se však přidali na revoluční stranu. V Mexiku po nich zůstaly přinejmenším zlidovělé české písně.

Mexický prezident Lázaro Cárdenas, ve funkci 1934 – 1940, byl filozofickým blížencem Tomáše G. Masaryka. Jejich úzký kontakt našel vyjádření v přejmenování (r. 1936) jedné z ulic metropole, Calzada de los Morales, Masarykovou třídou.

Snad úplně prvním podnětem čerstvě založeného sdružení krajanů a přátel České republiky bylo iniciovat a podílet se na vztyčení – na třídě TGM, která se postupem doby stala „Champs Elysées“ šestnáctého nejlidnatějšího města světa – sochy myslitele a zakladatele našeho státu. O tuto úvahu se krajané prostřednictvím velvyslanectví postupně  podělili s Pražským hradem, magistrátem, ministerstvem kultury, jakož i zahraničních věcí. Všechny ty dopisy s průvodními doporučeními dotčených orgánů, často s douškou, že samy jsou mimo kompetenci, přistály na mém referentském stole spolu se skicou  návrhu sochy provedenou mexickým sochařem, snad manželem jedné z krajanek. A teď, babo, raď!

Na začátku normalizace jsem krátce po prověrkách směl ještě téměř dva roky pracovat v Československém ústavu zahraničním, který byl tenkrát jakousi pobočkou MZV. Redigoval jsem Náš domov, tiskovou službu pro redakce krajanských časopisů, a fotografoval pro časopis Československý svět. Po Sametu se ČSÚZ osamostatnil jako nezisková, krajany podporující organizace, jejímž členem budu, dokud jsem živ.

Obrátil jsem se, se souhlasem mého nadřízeného, na předsedu ČSÚZ Jaromíra Šlápotu s nápadem uspořádat sbírku na postavení sochy prvního prezidenta ČSR v Mexiku. Výkonný ředitel dr. Josef Kolínský si tu myšlenku vzal za svou. Byla vyhlášena dokonce mezinárodní veřejná sbírka. Já sám jsem do ní přispěl tisícikorunou, to si pamatuju přesně. Šlápota mezitím připravoval soutěž s cílem vybrat vhodnou sochu; ta „mexická“ tak říkajíc nezaujala.

Do noty nám padla okolnost, že samotná Praha se rozhodla zajistit umístění sochy prezidenta – zakladatele v březnu 2000 u příležitosti 150. výročí jeho narození na Hradčanském náměstí, naproti hradní bráně. Co kdybychom se s tím počinem „svezli“? Sochu TGM v nadživotní velikosti pro Prahu tvořili podle původního díla menšího provedení sochaře Otakara Španiela z roku 1931, jež je umístěno v Pantheonu Národního muzea, akademičtí sochaři Josef Vajce a Jan Bartoš. Navštívil jsem ateliér, který měl Vajce kousek od Prahy a ubezpečil se, že přede mnou stojí pravý Masaryk, jak ho známe ze školních čítanek a z  ilustrací básniček, které jsme ještě několik let po válce přednášeli 7. března na oslavách ve venkovských sokolovnách. Sochu odlijí do bronzu. Co kdyby ji odlili dvakrát? Vybereme dost peněz na zaplacení té druhé, když se sbírka rozjíždí pomalu a třeba ze sněmovny na ni přispěl zatím jen jeden poslanec? Zaplatit práci Vajceho se nejevilo jako velký problém, vždyť byl členem Zahraničního ústavu jako já a provedení zakázky bral coby vlastenecký čin. Budeme ale mít dost peněz na slévárnu?

Socha vysoká tři metry, (1,3krát vyšší než je její předloha v Pantheonu), vážící 555 kilogramů, byla umístěna na kruhový žulový podstavec a opatřena bronzovým nápisem TGM a malou trikolorou. Za zády sochy stojí Salmovský palác, na nějž uplatňuje restituční nárok Alžběta Pezoldová–Schwarzenbergová. Proto erár nechal natřít jeho fasádu jen do úrovně hlavy sochy. Stál jsem s Vajcem stranou zcela zaplněného Hradčanského náměstí, když k davu pronášeli projevy Václav Havel, Madeleine Albrightová a kardinál Miroslav Vlk. Josef se mě ptal, zda, až půjdu do důchodu, nevezmu v ČSÚZ místo sekretáře. A pak se ke mně naklonil: „Vidíš, Bohouši, ani mě nenechali mluvit do toho, kam se ten Masaryk má dívat. Zda na Hrad, nebo na Prahu.“ Sochu vyprovodil z domu a ta začala žít vlastním pyšným životem, už ho nepotřebovala.

Koncem srpna Prahu na soukromé cestě navštívila předsedkyně vlády Mexico City Rosaria Roblesová. Primátor Jan Kasl ji zavedl do parku v Bubenči, který je pojmenován po Cárdenasovi. Na Hradčanech si také prohlédla sochu, jejíž dvojče se Praha chystá vypravit přes oceán jako dar mexickému národu.

Náklady na dopravu sochy přes oceán byly uhrazeny ze sbírky ČSÚZ. Vytvoření stavební infrastruktury pro zasazení skulptury do plenéru se zavázala vzít na sebe administrativa mexické metropole. Krajanská obec v Mexiku ze své sbírky zafinancovala výdaje s umístěním pamětní desky k soše. Vajcova socha TGM byla na Avenida Masaryk za přítomnosti mexických a českých potentátů vztyčena na náš státní svátek 28. října 2000. Kdo tam byl, ať o tom vypráví.

Než umřel, stačil Josef ještě vytvořit Masarykovu skulpturu k umístění do užhorodského parku. Snad tu bustu současní banderovci z  podstavce nestrhnou! Ani Klub T. G. Masaryka v Užhorodě o ni příliš nepečoval. Zastavili jsme se tam se ženou, umetli chodníček, odstranili uschlé květiny a položili čerstvé. Moje pravoslavná manželka se za Podkarpatskou Rus a státníka, který i tom v meziválečném období  přinesl historickou úlevu, pomodlila.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012