Pohádka O nenasytném Stalinečkovi

Blanka Kubešová 3 2017 Povídka česky

Pohádka O nenasytném Stalinečkovi

Blanka Kubešová

 

Strýc Vasil, který si po válce a útěku z Ruska začal v Praze říkat Vláďa, byl prodavač i vedoucí obchodu se zeleninou a ovocem v jednom. Práci snadno zastal, ovoce nemíval téměř žádné a zeleninu výjimečně.

„Nemůžu za to,“ rozhodil pokaždé nešťastně rukama, když se ho Světlana ptala, jak to, že má krám a žádné zboží. Když se s takovou odpovědí nemínila smířit a čekala, jestli zpod pultu, jak se občas stávalo, nevyčaruje aspoň tu grušu, krátce se zamyslel, ukázal za sebe vzhůru a připojil: „Vidíš tu frontu? A pamatuješ se na pohádku O cínovém vojáčkovi?“

Světlana vážně kývla. Přes den stáli vojáčci v červenomodrém stejnokroji s puškou přes rameno v řadě jeden jak druhý, ale v noci ožívali a...

„Tak vidíš! V noci mi krám a všechny zásoby ze skladu támhleti pokaždý vyžerou! Stalineček je největší a nejsilnější, jeho hlad neukojíš!“

Světlana se nevěřícně podívala vzhůru k letenskému pahorku, kde se na žulovém podstavci s železobetonovou konstrukcí začínalo tyčit kamenné monstrum s ještě ne zcela opracovaným zástupem pracujících. Stavba byla zahájena v prosinci v devětačtyřicátém. Tehdy byly na znamení sounáležitosti do základů dovezeny kameny z celé republiky, čedič z Řípu, kámen z Ležáků i česká žula ze Skutče, ale teď se psal dvaapadesátý a na samotném sousoší se teprve začínalo horečně pracovat.

„Po Stalinově levé ruce budou stát zástupci sovětského lidu,“ vysvětlil strýc a levou rukou načrtával do vzduchu postavy: „Dělník, kolchoznice a rudoarmějec...A pro mne za mne třeba i vědec,“ připojil váhavě, když se rozpomněl, že Světlanina matka kdysi pracovala ve výzkumném ústavu. Konečně proč ne? Namočit do toho marasmu bylo třeba všechny vrstvy.

„A vojáček?“ nedávala Světlana pokoj.

„Ten bude jako zástupce lidu československého po Stalinečkově pravačce. Dělník, rolník i vojáček!“

Inu, strýc Vasil byl veselá kopa!

Pro Světlanu, která vyrůstala bez matky, byl strýc rozhodující veličinou. Nebylo tomu tak vždycky, ale bylo to tak dávno, co matka zmizela, že už se na ni téměř nepamatovala. To bylo tak: Jednoho dne u nich zazvonili nějací muži, že prý se jen potřebují na cosi zeptat. Toho večera čekali na matku marně a také druhý den a všechny další. To byla ještě hodně malá a nebýt jedné fotografie, nepamatovala by si z ní víc než její rusé vlasy, které ji šimraly na čele a na tvářích. Byl to jen prchavý pocit, nic víc, ale pocit tajemný a tak krásný, že se při něm až tajil dech.

„Stalineček si ji odvedl!“ uzavřel později s hlubokým povzdechem strýc Vasil a přitom zůstalo. Otec příhodu nepotvrdil, ale ani nevyvracel. „Neptej se, kdo se moc ptá, moc se doví!“ odbyl ji poté, co se kolem sebe bedlivě porozhlédl. I zdi měly uši a lidé v tu dobu záhadně mizeli, kdo by se nebál?

„Kdo se bojí, lže!“ okomentoval to strýc stručně. V tu chvíli se do krámku nahrnulo pár ženských a na víc nebyl čas. „Zítra možná přivezou banány, tak si přijďte!“ usmíval se strýc Vasil úslužně, zatímco odvažoval brambory těžší o hlínu od podzimní brigády a ani se nezačervenal.

Lhali všichni a všude, lhali tak dlouho a tolik, že už jim to nepřipadalo ani divné a jinak to už snad ani neuměli.

Světlana chodívala do školy dolů po letenské pláni každý den. A protože byl Stalineček nej-nej-, rostlo i největší skupinové sousoší v Evropě pod rukama šesti stovek stavbařů rychle do obludné výšky i délky. Jak začaly postavy ze žlutobílých žulových kvádrů nabírat konečnou podobu, Světlana mimoděk přidávala do kroku. Hladová obluda s knírkem, která je vedla, se tvářila dobrotivě a přátelsky, ale drtila pod sebou město se strýcovým krámkem jako krabičku sirek, čert jí věř!

Někdy v té době přišel od matky dopis. Omlouvala se v něm, že je opustila a prosila Světlanu, aby na ni zapomněla. V Sovětském svazu, zemi budoucnosti, se jí prý daří dobře a začala tam nový život...Světlana stála v krámku a nevěděla dobře, co si má myslet.

„Jen kdyby tomu tak bylo!“ povzdychl si strýc Vasil a ze samých obav měl čelo jedno vrásku. Uměl všechno a co neuměl, to se za léta doučil, ale těšit dívčí slzy, to nedokázal. Světlana se dívala vzhůru na gigantického Stalinečka, ale nebrečela. Copak strýc neřekl, že jen jeho tři knoflíky na uniformě jsou větší než celý její otec? A nevážila snad jen jeho hlava čtyřicet tun? To bylo každopádně hodně! Šly za ním národy, četli si o něm a zpívali ve škole, co tedy bylo divného na tom, že za ním odešla i její matka?

„Moc přemýšlíš, rusando!“ uzavřel s povzdechem strýc.

Světlana přezdívku nenáviděla. „Jsem Češka!“ bránila se, když se jí tak ve třídě posmívali, ale nebylo to nic platné, rusanda se dostala i do školních materiálů a už jí zůstala.

Podobně a takřka přes noc se ujala i posměšná přezdívka Fronta na maso. Tohle bylo strýci Vasilovi málo. Ten průvodu postav pod vlajícím praporem neřekl jinak než Pohřbívání komunismu. To ještě netušil, že se pohřbu zúčastní osobně. Jednou totiž ze dne na den zmizel a obchod zavřeli. Doma jí otec řekl, že byl vybrán na stavbu Stalinečka.

Světlana strýce postrádala, ale nijak ji to nepřekvapilo, copak takhle před lety nezmizela i její matka?

Roky ubíhaly. Na 1. máje v pětapadesátém to bylo konečně tak daleko. Milovaný diktátor byl sice po smrti a slávy se nedočkali ani tvůrci tak gigantického díla, ale slavnostnímu odhalení Stalinečka to nestálo v cestě.

Na nábřežích se shromáždily zástupy a v bronzových mísách u paty monumentu vzplály ohně. Světlana, kterábyla s několika pionýry vybrána na oslavu coby čestná stráž, byla narychlo a bez udání důvodu z účasti vyškrtnuta. Tehdy se rozpomněla na strýce Vasila a náhlé rozhodnutí školy vylepšila tím, že by to za tak velkou čest ani nepovažovala...

Tohle se nedalo přejít bez trestu, vyšetřování se ale táhlo a protahovalo. Mezitím se začalo zprvu potichu a pak stále hlasitěji mluvit o kultu osobnosti, o statisících sovětských občanech zatčených, zastřelených nebo odvlečených na Sibiř, o statisících, které zahynuly v gulazích, a najednou už nebylo jasné, zač vlastně trestat?

Krámek se zeleninou a ovocem zůstával dlouho zavřený a zpustlý. Po nějaké době byl sice znovu otevřen, ale nebylo v něm toho k dostání víc než za časů strýce Vasila.

A Světlana dospívala. Monument, který měl stát na Letné na věčné časy, začali koncem šedesátého druhého roku bez velkých řečí bourat. Odstřelován musel být po částech několik týdnů, s ním zmizelo i heslo „Svému osvoboditeli – československý lid“.

Dolů Letenskými sady chodívá Světlana dál každý den. Všechno tu ožilo.

„Všeho do času!“ pokyvuje kyvadlo metronomu, které vyrostlo nad Čechovým mostem coby symbol prchavosti a svobody. Nedaleko vyrostla i nová hospoda a v podzemních prostorách pod nenasytným Stalinečkem se začaly skladovat brambory.

Přežral se a prasknul, strýc Vasil by měl radost, říkává Světlana.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012