Česká škola bez hranic

Vědí o svých kořenech a nehodlají se jich vzdát, nechtějí, aby jejich děti zapomněly mluvit česky. Posláním nadšenců Českých škol bez hranic je naučit děti mluvit a psát česky, znát české reálie a to nehledě na to, jak daleko od České republiky jsou.

Činnost Českých škol bez hranic koordinuje spolek ČSBH, první škola vznikla v roce 2003 v Paříži.

"Kolo, kolo mlýnský nebo Holka modrooká. I melodie těchto dětských písní se rozeznívají v České škole bez hranic Brusel vzdálené zhruba tisíc kilometrů od České republiky. Je sobota a paní učitelka zrovna rozdala hudební nástroje. Hodina třídy nejmladších dětí od 18 měsíců je zhruba v polovině. Každé dítě doprovází alespoň jeden rodič. Přestože výuka probíhá plně v češtině, na děti občas některý z dospělých promluví francouzsky. „„Každé dítě, které k nám chodí, má minimálně jednoho rodiče Čecha. Jsou bilingvní a většinou čeština není jazyk, kterým by mluvili doma, takže je to na nich docela znát. A to i na dětech, které mají oba dva rodiče Čechy, ale chodí do místní francouzské nebo vlámské školy,““ říká ředitelka Dagmar Straková. To ona stojí za založením České školy bez hranic v Bruselu. I její syn denně navštěvuje francouzskou základní školu. O víkendu pak chodí sem. „„K projektu jsem se dostala v létě 2009, kdy mě moje kolegyně seznámila se zakladatelkou ČSBH Paříž Lucii Slavíkovou-Boucher. Já jsem v té době měla malého chlapečka a říkala jsem si, že by bylo bezvadné udělat něco takového pro děti, jako je on, protože tady v podstatě nic takového nebylo. Syn od malička chodil do frankofonních škol. A to byl hlavní důvod založení. Chtěla jsem, aby neztratil kontakt s češtinou, aby uměl česky nejenom mluvit, ale i třeba napsat babičce dopis.““

Školu založila, dala vědět pár známým a v prvním roce se jí překvapivě přihlásilo hned 30 rodin. Za osm let se počet žáků více než zčtyřnásobil. V pronajatém prostoru v domě, který patří České republice tak ve dvou třídách organizuje výuku pro české děti. A ta rozhodně není jednoduchá. Podle podmínek ministerstva školství totiž musí děti plnit Rámcový vzdělávací program, tak jako v každé jiné mateřské či základní škole.

„„V zásadě se to neliší, naše děti na konci školního roku musí umět to samé jako jejich čeští vrstevníci. Časová dotace je samozřejmě malinko zkrácená, ale ne o tolik. Například v první třídě je dotace devět hodin, u nás sedm,““ porovnává Straková, co vše musí děti stihnout přes víkend. „„Pro děti je to náročné. Je to hodně nahuštěné, ale tím, že používáme vhodné učebnice a naše doplňkové materiály, které si tvoříme sami, tak se to dá zvládnout. Neučíme drilem, ale hrou.““

Nejvíce dětí navštěvuje v bruselské pobočce České školy bez hranic předškolní výuku. První třída je pak vždy zvlášť. „„Druháky učíme v sobotu, a v neděli třeťáky se čtvrťáky. Páťáka máme jenom jednoho a toho učíme individuálně, druhý stupeň zatím neexistuje, oni nám ještě nedorostli.““  Škola má celkem osm učitelů.

Začátky byly obtížné, hlavně finančně. „„První tři roky jsme to dělali úplně zadarmo, ale to nelze dělat kvalitně dlouhodobě, a tak jsem začala hledat sponzory na financování učitelů. Ministerstvo přispívá jen zlomek z balíku peněz na krajanské spolky a tak musí na vzdělání přispívat i samotní rodiče, školné se pohybuje kolem 25 eur na měsíc.““

(Článek vychází z reportáže Tomáše Poláka, který školu v Bruselu osobně navštívil, zdroj www.blesk.cz/zprávy-reportáže.)