Růžena Vacková, univerzitní profesorka – vězeňkyně svědomí

Růžena Vacková,
univerzitní profesorka – vězeňkyně svědomí
„Dobro není chabé proto, že je pomalé. Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem.“
Růžena Vacková
„Tento národ, který neoplývá talenty, hospodaří s nimi hanebně. Už nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě.“ P. Josef Zvěřina
Spisovatelka, publicistka a rozhlasová redaktorka Milena Štráfeldová má na svém spisovatelském kontě mimořádně záslužný čin. Zpracovala čtivou a citlivou formou životní příběh profesorky klasické archeologie, dějin umění a estetiky, divadelní kritičky, univerzitní profesorky Růženy Vackové. Románový příběh Trestankyně (příběh Růženy Vackové, vydalo nakladatelství Mladá fronta, 2016.) je důstojnou oslavou ženy, která nepřistoupila na kompromis a i v nelidských podmínkách si uchovala lidskou důstojnost, vnitřní svobodu a víru.
Růžena Vacková (1901–1982), jejíž jméno je veřejnosti bohužel málo známé, se narodila ve Velkém Meziříčí do rodiny MUDr. Bohumila Vacka, lékaře-humanisty, který patřil k zakladatelům Čsl. Červeného kříže a k širšímu okruhu pátečníků kolem Karla Čapka a T. G. Masaryka. Její matka se od začátku třicátých let angažovala v ženském emancipačním hnutí, byla spolupracovnicí senátorky národně socialistické strany Františky Plamínkové a místopředsedkyní Ženské rady.
Růžena Vacková po maturitě na klasickém gymnázium ve Vyškově odešla do Prahy, kde se na Filozofické fakultě UK zapsala do oborů klasické archeologie, dějin umění, filozofie a estetiky. Po promoci v roce 1925 odjela na stipendijní cestu do Říma, pracovala v Německém archeologickém ústavu a rozvinula tak téma své studie „Římské historické reliéfy“, na jejímž základě se roku 1930 na Karlově univerzitě habilitovala jako soukromá docentka pro klasickou archeologii. Čtenáři se možná setkali s její studií Věda o slohu a Vězeňskými přednáškami. Kunsthistorici a divadelní teoretici pak znají některé z jejích divadelních kritik a recenzí. Ve zlých časech ještě stačila vydat dvě knihy, Sokrates, vychovatel národa (1939) a klíčové dílo české teatrologie Výtvarný projev v dramatickém umění (1948), které nejlépe charakterizují její odborný zájem a hloubku myšlení. Po uzavření vysokých škol byla zaměstnána v redakci Slovníku jazyka českého.
V roce 1944 jsou po dlouhodobém žalářování v Drážďanech popraveni mladší bratr Růženy Vackové – primář táborské nemocnice MUDr. Vladimír Vacek, a její švagr doc. Dr. Alexander Gjurič. V důsledku toho jí umírá matka. Růžena Vacková se podílí na ilegálním odboji české inteligence a dne 2. února 1945 je zatčena, obviněna z přípravy velezrady a uvězněna v pankrácké cele, kde očekávala trest smrti. A bylo to právě 5. května 1945, kdy za zdmi pankrácké věznice vypuklo povstání, toho dne se otevřely cely smrti a Růžena Vacková, Josef Hutter, Václav Černý a mnoho dalších vězňů se dostalo na svobodu…
Po návratu z vězení se Růžena Vacková přimkla ke katolictví, s nímž ji už za války sbližovala osobnost P. Josefa Zvěřiny. Stala se rektorkou katolické univerzity Studiacatholica, přednášela na Akademických týdnech a vstoupila do katolického společenství Rodina, u jehož zrodu stál chorvatský kněz prof. Kolaković.
V roce 1947 byla Růžena Vacková jmenována mimořádnou profesorkou klasické archeologie na FF UK a po dr. Miladě Paulové se tak stala druhou ženou, jíž byla na akademické půdě udělena tato hodnost. Po únorovém převratu se jako jediná z profesorského sboru připojila ke studentům, kteří se vydali na Hrad, aby manifestovali podporu prezidentu Edvardu Benešovi. Na seznamu přednášejících v podzimním semestru 1950–51 již její jméno samozřejmě chybělo.
Dne 22. února 1952 byla profesorka Růžena Vacková zatčena a v červnu téhož roku v procesu vedeném s P. Ottou Mádrem a dalšími odsouzena Státním soudem v Brně „pro špionáž ve prospěch Vatikánu a USA“ na dvaadvacet let žaláře. Prošla věznicemi v Pardubicích, v Praze, Novém Jičíně, Opavě, Ostrově nad Ohří, Ilavě. Ve vězení strávila patnáct let, během nichž aktivně působila svými mravními hodnotami i vzděláním na své spoluvězeňkyně. Nikdy se nesmířila s tím, že by měla trpně snášet svůj trest, naopak vždy byla mezi těmi, kteří dávali otevřeně najevo své postoje a názory. Patřila mezi 64 žen, které v květnu 1954 na protest proti poměrům a podmínkám, v nichž v pardubické věznici žily, zahájily hromadnou hladovku. Byla také jednou z dvanácti žen, které koncem června 1956 napsaly osobní dopisy generálnímu tajemníkovi OSN DaguHammarskjöldovi v době jeho návštěvy v ČSR. V dopisech líčily důvody svého zatčení a zacházení s nimi ve vězení a dovolávaly se práv politických vězňů. Jejich odvážná akce vyvolala vlnu dalších represivních opatření. Růžena Vacková několikrát odmítla požádat o amnestii, ačkoliv jí to bylo nabízeno, a prohlásila, že neodejde z vězení dřív, než budou propuštěni všichni nevinně věznění kněží. A tak 27. dubna 1967 byla, po více než patnácti letech z vězení propuštěna. Na poslední chvíli ji ještě podstrčili k podpisu prohlášení, že „zachová naprostou mlčenlivost o všem, o čem se ve výkonu trestu dozvěděla“. Vrátila se až mezi posledními – takřka v předvečer Pražského jara.
V roce 1968 se stává členkou výboru Spolku politických vězňů K 231. V roce 1969 je plně rehabilitována, ovšem za nástupu „normalizace“ roku 1971 je její rehabilitace zrušena. Jako jedna z prvních podepisuje Chartu 77.
Po léta se v jejím bytě scházelo množství lidí, zejména mladých, kterým přednášela o umění i o křesťanské víře a podstatným způsobem ovlivnila jejich morální postoje. Mnoho jiných lidí se ocitlo v podobné situaci, ale k víře se nepřiklonili. Ona v ní našla sílu pro sebe i pro ostatní. Po posledním záchvatu mrtvice ztratila řeč. I to přijala a naučila se mlčet. Blahoslavení tiší… Profesorka Růžena Vacková zemřela 14. prosince 1982.
Její mravní statečnost a celoživotní vědecké a pedagogické dílo došlo svého ocenění v roce 1992, kdy jí byl prezidentem Václavem Havlem udělen Řád T. G. Masaryka in memoriam.
Iva Benešová
Prameny:
R. Vacková: Ticho s ozvěnami, ČKA,
M. Štráfeldová: Trestankyně, Mladá fronta
Přetištěno z časopisu Dědictví Koruny české s laskavým svolením autorky i redakce
How to contribute
The Czech Dialogue exists thanks to voluntary financial donations from people from all over the world.
Even you have the opportunity to contribute to its administration with any amount.
inzerce
Vracíme se k českým výrobkům

Oblíbená česká značka - firma změnila a obohatila k letošnímu roku svoji webovou stránku. Určitě se koukněte.
Jak potvrzují poslední výzkumy, Češi se rádi a čím dál častěji vracejí od nejrůznějšího zahraničního zboží k domácí produkci. Zjišťují, že je totiž mnohdy kvalitnější než ta z dovozu, na kterou se v 90. letech ze zvědavosti všichni vrhli. Mezitím u nás skončilo mnoho tradičních podniků, převálcováno čínskou a jinou levnou, ale většinou také nekvalitní konkurencí. V poslední dekádě ale nastává obrat k lepšímu - a nedávná mírná devalvace české měny tomu ještě přispěla. Zahraniční zboží se stává dražším a Češi opět nalézají kouzlo domácí produkce. Nejlepším důkazem toho jsou potravinářské „farmářské" trhy, které už několik let oživují náměstí a můžete na nich koupit krásnou a zdravou zeleninu a ovoce, mléčné i masné výrobky, ale i mnoho dalšího z tuzemských hospodářství. Vzniklo a vzniká i mnoho menších i větších firem, které navazují na tradici výroby těch, které v bouřlivé době transformace skončily. Ožily i české sklárny, některé textilky, nábytkářský průmysl, rozvíjejí se i úplně nové, moderní obory... Vše ale záleží na nás - koupíme? Pro snadnější orientaci, co je a co není domácí produkce, už existuje několik označení. Mezi nimi je nejnápadnější značka českého lvíčka - značka, kterou výrobcům uděluje po splnění určených kritérií Nadační fond ČESKÝ VÝROBEK, s nímž ČESKÝ DIALOG již řadu let spolupracuje.
Spřátelené instituce
- Anlet
- Beseda - Belgie
- Czechevents.net
- Czechfolks.com Plus
- Czechoslovakstalks.com
- Časopis Čechoaustralan
- Česká centra
- Česká škola bez hranic
- Český výrobek
- Demokratický klub
- Jana Garnsworthy DipTrans IoLET
- krajane.net
- Libri prohibiti
- Nový domov, Toronto
- Průvodce Rychnovem
- Rádio Perth
- Rádio Praha
- Velehrad