Růžena Vacková, univerzitní profesorka – vězeňkyně svědomí

Růžena Vacková,

univerzitní profesorka – vězeňkyně svědomí

„Dobro není chabé proto, že je pomalé. Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem.“

Růžena Vacková

„Tento národ, který neoplývá talenty, hospodaří s nimi hanebně. Už nikdy nepochopí,               jak ublížil této velké ženě.“      P. Josef Zvěřina

Spisovatelka, publicistka a rozhlasová redaktorka Milena Štráfeldová má na svém spisovatelském kontě mimořádně záslužný čin. Zpracovala čtivou a citlivou formou životní příběh profesorky klasické archeologie, dějin umění a estetiky, divadelní kritičky, univerzitní profesorky Růženy Vackové. Románový příběh Trestankyně (příběh Růženy Vackové, vydalo nakladatelství Mladá fronta, 2016.) je důstojnou oslavou ženy, která nepřistoupila na kompromis a i v nelidských podmínkách si uchovala lidskou důstojnost, vnitřní svobodu a víru.

Růžena Vacková (1901–1982), jejíž jméno je veřejnosti bohužel málo známé, se narodila ve Velkém Meziříčí do rodiny MUDr. Bohumila Vacka, lékaře-humanisty, který patřil k zakladatelům Čsl. Červeného kříže a k širšímu okruhu pátečníků kolem Karla Čapka a T. G. Masaryka. Její matka se od začátku třicátých let angažovala v ženském emancipačním hnutí, byla spolupracovnicí senátorky národně socialistické strany Františky Plamínkové a místopředsedkyní Ženské rady.

Růžena Vacková po maturitě na klasickém gymnázium ve Vyškově odešla do Prahy, kde se na Filozofické fakultě UK zapsala do oborů klasické archeologie, dějin umění, filozofie a estetiky. Po promoci v roce 1925 odjela na stipendijní cestu do Říma, pracovala v Německém archeologickém ústavu a rozvinula tak téma své studie „Římské historické reliéfy“, na jejímž základě se roku 1930 na Karlově univerzitě habilitovala jako soukromá docentka pro klasickou archeologii. Čtenáři se možná setkali s její studií Věda o slohu a Vězeňskými přednáškami. Kunsthistorici a divadelní teoretici pak znají některé z jejích divadelních kritik a recenzí. Ve zlých časech ještě stačila vydat dvě knihy, Sokrates, vychovatel národa (1939) a klíčové dílo české teatrologie Výtvarný projev v dramatickém umění (1948), které nejlépe charakterizují její odborný zájem a hloubku myšlení. Po uzavření vysokých škol byla zaměstnána v redakci Slovníku jazyka českého.

V roce 1944 jsou po dlouhodobém žalářování v Drážďanech popraveni mladší bratr Růženy Vackové – primář táborské nemocnice MUDr. Vladimír Vacek, a její švagr doc. Dr. Alexander Gjurič. V důsledku toho jí umírá matka. Růžena Vacková se podílí na ilegálním odboji české inteligence a dne 2. února 1945 je zatčena, obviněna z přípravy velezrady a uvězněna v pankrácké cele, kde očekávala trest smrti. A bylo to právě 5. května 1945, kdy za zdmi pankrácké věznice vypuklo povstání, toho dne se otevřely cely smrti a Růžena Vacková, Josef Hutter, Václav Černý a mnoho dalších vězňů se dostalo na svobodu…

Po návratu z vězení se Růžena Vacková přimkla ke katolictví, s nímž ji už za války sbližovala osobnost P. Josefa Zvěřiny. Stala se rektorkou katolické univerzity Studiacatholica, přednášela na Akademických týdnech a vstoupila do katolického společenství Rodina, u jehož zrodu stál chorvatský kněz prof. Kolaković.

V roce 1947 byla Růžena Vacková jmenována mimořádnou profesorkou klasické archeologie na FF UK a po dr. Miladě Paulové se tak stala druhou ženou, jíž byla na akademické půdě udělena tato hodnost. Po únorovém převratu se  jako jediná z profesorského sboru připojila ke studentům, kteří se vydali na Hrad, aby manifestovali podporu prezidentu Edvardu Benešovi. Na seznamu přednášejících v podzimním semestru 1950–51 již její jméno samozřejmě chybělo.

Dne 22. února 1952 byla profesorka Růžena Vacková zatčena a v červnu téhož roku v procesu vedeném s P. Ottou Mádrem a dalšími odsouzena Státním soudem v Brně „pro špionáž ve prospěch Vatikánu a USA“ na dvaadvacet let žaláře. Prošla věznicemi v Pardubicích, v Praze, Novém Jičíně, Opavě, Ostrově nad Ohří, Ilavě. Ve vězení strávila patnáct let, během nichž aktivně působila svými mravními hodnotami i vzděláním na své spoluvězeňkyně. Nikdy se nesmířila s tím, že by měla trpně snášet svůj trest, naopak vždy byla mezi těmi, kteří dávali otevřeně najevo své postoje a názory. Patřila mezi 64 žen, které v květnu 1954 na protest proti poměrům a podmínkám, v nichž v pardubické věznici žily, zahájily hromadnou hladovku. Byla také jednou z dvanácti žen, které koncem června 1956 napsaly osobní dopisy generálnímu tajemníkovi OSN DaguHammarskjöldovi v době jeho návštěvy v ČSR. V dopisech líčily důvody svého zatčení a zacházení s nimi ve vězení a dovolávaly se práv politických vězňů. Jejich odvážná akce vyvolala vlnu dalších represivních opatření. Růžena Vacková několikrát odmítla požádat o amnestii, ačkoliv jí to bylo nabízeno, a prohlásila, že neodejde z vězení dřív, než budou propuštěni všichni nevinně věznění kněží. A tak 27. dubna 1967 byla,  po více než patnácti letech z vězení propuštěna. Na poslední chvíli ji ještě podstrčili k podpisu prohlášení, že „zachová naprostou mlčenlivost o všem, o čem se ve výkonu trestu dozvěděla“. Vrátila se až mezi posledními – takřka v předvečer Pražského jara.

V roce 1968 se stává členkou výboru Spolku politických vězňů K 231. V roce 1969 je plně rehabilitována, ovšem za nástupu „normalizace“ roku 1971 je její rehabilitace zrušena. Jako jedna z prvních podepisuje Chartu 77.

Po léta se v jejím bytě scházelo množství lidí, zejména mladých, kterým přednášela o umění i o křesťanské víře a podstatným způsobem ovlivnila jejich morální postoje. Mnoho jiných lidí se ocitlo v podobné situaci, ale k víře se nepřiklonili. Ona v ní našla sílu pro sebe i pro ostatní. Po posledním záchvatu  mrtvice ztratila řeč. I to přijala a naučila se mlčet. Blahoslavení tiší… Profesorka Růžena Vacková zemřela 14. prosince 1982.

Její mravní statečnost a celoživotní vědecké a pedagogické dílo došlo svého ocenění v roce 1992, kdy jí byl prezidentem Václavem Havlem udělen Řád T. G. Masaryka in memoriam.

Iva Benešová

Prameny:

R. Vacková: Ticho s ozvěnami, ČKA,

M. Štráfeldová: Trestankyně, Mladá fronta

Přetištěno z časopisu Dědictví Koruny české s laskavým svolením autorky i redakce