Lyžařský instruktor

Jindra Mannová 2 2017 Povídka česky

Jen co jsem úspěšně dokončil poslední zkoušku prvního semestru vysoké školy, vyrazil jsem na lyže. Dopoledne ještě probíhala nejtěžší zkouška, ale odpoledne už jsem si to pádil vlastním autem - hurá na hory. Bylo totiž už pondělí odpoledne a účastníci lyžařského kurzu už odjeli autobusem ráno. Byli to žáci gymnázia, těm jsem měl dělat lyžařského instruktora. Zkoušky na instruktora jsem měl už dávno za sebou, věděl jsem, že jsem zdatný lyžař. Přibral jsem sebou do auta ještě kamaráda ze stejné školy, také lyžařského instruktora. Noc před zkouškou jsem toho moc nenaspal a učil se, téměř do rána. Ale s veselou náladou a s napětím, co nás vlastně teď čeká, jsme si to ujížděli směr hory.

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem vyfasoval k vyučování na lyžích skupinu 16-ti letých dívek – začátečnic. Kolega dostal k vyučování skupinu zdatných snowbordistů. „To tě tedy lituju,“ soucitně poznamenal, když obhlédl tu skupinu dívek, které na lyžích nikdy nestály. Jedna dívka se ani neuměla obout do lyžařských bot a vzít si lyže. Když už měla lyže na nohou, strachy křičela, dva lidi ji podepírali, každý z jedné strany, aby vůbec stála. „No nazdar, to si užiju,“ povzdechl jsem si a pustil se do práce. „Žádné strachy, to zvládnem, lyžovat se naučí každé malé dítě. S chutí do toho, půl je hotovo.“ Byl jsem přísný, nesmlouvavý, někdy až tvrdý. Ale pomáhal jsem jim také, při pádech jsem někdy pomohl dívku galantně zvednout, váleli jsme se pak oba. Kámen úrazu byly i lyžařské vleky, lanovky. Mnohé je viděly tak nablízko poprvé, natož na nich jezdit. „Já nepojedu, nechci, neumím to,“ protestovaly. Jedna dívka u vleku už znavena a na konci sil sundala lyže, nechala je v cestě ležet a odcházela. Nejdříve jsem je učil samozřejmě jen obyčejný sjezd. Pokud se povedl, povzbuzoval jsem je, chválil, nešetřil jsem nadšením… „A tak pro dnešek už končíme, zítra je také den, máte asi dost.“

Večer na ubytovně jsem si všiml jedné krasavice, černovlasé dívky, s vlasy do pasu, pochopil jsem, že je to také instruktorka lyžování. Přes veškerou únavu dnešního dne jsme se snažili s kamarádem se jí přiblížit. Hlavní vedoucí byl asi nejstarší ze všech, velice přísný pán. Vyžadoval tvrdou disciplínu, ihned jsme pochopili. Ostatní osazenstvo vedoucích byli muži středního věku. Jsme tedy z vedoucích tady nejmladší, kvitovali jsme s povděkem, tedy jistě, kromě asi té černovlasé krasavice. „To by mohla být pro nás výhoda.“ Dívka byla neustále obklopena nějakými muži, ale přece se nám podařilo ji oslovit: „Slečno, rádi bychom vám jako kolegyni říkali jménem, bude to možné?“ „Říkejte mi Salome, jako ostatní“ netečně prohodila. „Jste také asi studentka jako my, není -liž pravda.“ „Ano, pomalu budu končit právnickou fakultu, i když ke sportu mám také velmi blízko.“ „Tak můžeme na lyžích změřit síly, pokud nám to naši svěřenci dovolí.“ „No uvidíme.“ „Ta dívka není nic pro nás,“ radil mi kamarád. „Jednak je starší než my a navíc tak pohledná a zajímavá, že by dalo velkou práci o ni zabojovat.“

 

Ráno jsem zahlédl tu černovlásku v bílé kombinéze a hned jsem dostal chuť do práce, už kvůli ní, kvůli sobě. A mých pět začátečnic s malým nadšením si nazulo lyže, ale nechal jsem je napřed vybrečet: „Bolí mě záda, jak jsem upadla, bolí mě noha, mám odřené paty, nemohu natáhnout ruku, asi jsem si vyvrkla prst!“ Střídavě bědovaly, ale nechal jsem je. „Tak, a teď podívejte, jaký krásný je dnes den, sluníčko na obzoru, sníh jako mýdlo, a jdeme na to.“ Lanovky už zvládly a teď, ty sjezdy. Naučíme se brzdit, nejdříve pluhem. Pokusíme se zabrzdit šikmo. Pokusíme se o oblouček k jedné straně, musíme přenášet váhu. „Nahoru, dolu, nahoru, dolu,“ pokřikoval jsem na svahu. Oblouček na druhou stanu, pokusíme se je střídat. „To nic nevadí, že upadnem, to zvládnem.“

A tak to šlo každý den. Pořád dokola, někdy lépe, někdy hůře, chtělo to velkou trpělivost. Blížil se konec zájezdu. Je zvykem, že poslední den se mohou utvořit libovolné skupinky, kamarádky mohou jezdit spolu, jak kdo chce. Také já se těšil, že konečně si zajezdím podle své chuti. Zahlédl jsem Salome, jak jezdí jako ďas. Ale moje začátečnice se ke mně přidaly, téměř všechny, ale i další dívky z těch zdatnějších skupin. „Andreas, můžeme jezdit s tebou?“ dožadovaly se. Samozřejmě, bude mi ctí, usmíval jsem se. A to už jsme jezdili pěkné svahy! „Andreas, nauč nás něco nového,“ dožadovaly se dívky z těch zdatnějších skupin, „my jsme sjížděly jen za svým instruktorem, pěkně za sebou, pořád dokola, nic nového jsme se neučily.“

„Dobrá, uděláme pokus, kdo z vás zvládne udělat hodiny za jízdy, tedy otočit se o 360 stupňů?“ Dívky jezdily, zkoušely, padaly, ze skupiny těch zdatnějších to nezvládla žádná, z mé skupiny začátečníků to zvládly dvě. A byl jsem na to právem hrdý, jak jsem začátečnice naučil lyžovat. Neušlo mi, že i Salome nás po očku sleduje.

Nastal den odjezdu, žáci gymnázia odjížděli zase autobusem. Stál jsem před ním a občas jsem pomohl se zavazadly. Najednou se ke mně přitočila Salome a do ruky mi vtiskla lístek. Ihned jsem zjistil, že je na něm číslo mobilu. Samolibě jsem se usmál a pohotově jí nabídl odvoz domů mým autem. Ostatní žáci a dívky nastupovali, s nikým se neloučili. Jen moje skupina dívek, které jsem vyučoval lyžování - každá ke mně přistoupila a objala mě: „Ahoj Andreas, čau, na viděnou.“ Měl jsem opravdu z celého kurzu, vřelého rozloučení, příjemného konce a snad i nového začátku, velmi  dobrý pocit.

Hodně jsem toho dokázal !

Jindra Mannová

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012