Z kamene pramen rodu

Olga Szymanská 1 2017 Dějiny česky

Beskydské údolí Čeladné, obklopeno z jedné strany Ondřejníkem a protilehlými vrcholy Lysé, Smrku, Kněhyně, Velké a Malé Stolové, Noříčí a vzdálenějšího Radhoště přitahuje mračna tak, že tu naprší v průměru nejvíce srážek v roce. Stejnojmenná obec pamatuje silný odboj proti fašistům, za který ji měl stihnout stejný osud jako Lidice. V horní části Čeladné je zřídlo a u něj vedle sebe hned dvě kapličky. Od nich k polesí Podolanskému i k hranicím se Slovenskem a k Horní Bečvě leží území Zadních hor. Zde žili předkové po přímé linii mé matky a dodnes tu žijí i mnozí potomci.

Jedna z mnoha rodinných fotografií: Svatba sestry autorčiny babičky. Svatebčané se nechali zvěčnit před domem Chovančíkových na Podolankach. Tehdy ještě lidé důležitost obřadu podtrhovali svým svátečním oblečením.

Jejich osudy mě zajímaly vždy. Z vypravování a návštěv – našich k rodinám příbuzných či jejich k nám na Podolanky – jsem tušila, že můj rodokmen počtem příbuzných malý nebude. A protože člověk má vědět, odkud i proč pochází, a protože mám ráda odhalování tajemna, začala jsem po předcích pátrat, což se stalo pro mne krásným dobrodružstvím za jejich osudy v souvislostech. A jelikož na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mi pátrání šlo pomalu – internet ani mobil nebyly, začala jsem hlavně do Čeladné a Podolanek více jezdit a zjišťovat informace. Teprve díky zveřejňování matrik a vstřícnosti odborníků jsem mohla být v pátrání po předcích úspěšná.

HORNÍ BEČVA

Nejstarším mým přímým předkem byl MARTIN CHOWANETZ (1604–1684) z Horní Bečvy. Synové Jura s Ewou, rozenou Polachovou a Martin s Korabecznou se ocitli v Rožnově. Nejmladší ONDRA (1660) s Magdalenou Smetanovou (1663) měl pět synů s příjmením CHOWANZŮ. S druhou ženou Magdalenou, vdovou po J. Zaworkovi, děti již neměl. Jeho syn JOANNES (1698) pojal za choť Magdalenu (1697) z rodiny Martinaka, zakladatele usedlosti na Martiňáku, později i zdejšího hostince. S druhou Catharinou, původně švagrovou, potomky neměli. Po úmrtí první ženy si vdovec bral většinou její sestru či vdovu po jiném hospodáři, a to kvůli zaopatření dětí i jejího. Mívala často stejné jméno jako první žena-dle odborníků z nostalgie. Z osmi potomků Joannese a M. pátý ANDREAS (1728) spojil život s Rozinou Ondruschakovou (1748), zemřelou později v Čeladné. Synové měli příjmení Chowanecz. Pět dcer s příjmením Chowancžikowa zůstalo, kromě jedné, na Horní Bečvě.

V souvislosti s touto osadou: pro děti i ze vzdálených míst a samot nebyla jiná možnost, nežli docházet do školy právě na Horní Bečvu. Proto tam i moje maminka chodila až z Podolanek. V zimě děti do školy leckdy kvůli sněhu a mrazu ani nešly. Jednou, na otázku rodičů, zda i přes to do školy půjde, moje maminka odpověděla, že to na lyžích zkusí. „A jak jsi trefila?“, ptali jsme se. „I když byl chodník zavátý a ještě tma, instinktivně jsem nabrala směr ke Kociance a do kopce k Umučenému a pak jsem se už řídila pruhem hvězdné oblohy mezi dvěma pásy stromů.“ Pravda, do školy dorazila, ale vyučování už dávno běželo. Po hrnku čaje a svačině ji kantor u sálajících kamen vzbudil a poslal zpět domů. Došla skoro za tmy.

OSADA

Až z obrazce Hukvald

hluboký vryp trasy

i sem - do desky údolí,

pak v měděné hlíně dní

brázdou prvního pluhu

vleptána hloubka spásy.

ČELADNÁ

Prvorozený syn Andrease a Roziny JOSEPHUS (1775) se ocitl na Čeladné díky Marině, rozené Lhotské (1774). Z osmi dětí zbyly tři: dcera přišla do rodiny Mohylových, starší syn ke Kureczkům, po úmrtí první ženy k Janowským. Mladší JOHANN CHOWANCŽIK (1801) měl s Mariannou, rozenou Waschutovou (1804) dvanáct dětí, poté s Barborou, rozenou Janeczkowou (1813) pět. Celkem šest jich zemřelo na spalničky, psotník, celkovou slabost, dusivý kašel. S dcerami přibyla do rodu jména Butora, Kubatschak, Kassparek, Mužný a Kantor, nevěsty byly od Kureczků, Rainochů, Maralíků, Šrubařů. Z prvního manželství syn MARTIN CH. (1828) s Weronikou, rozenou Štierbovou přivedli na svět dětí deset. Dospělosti se dožily čtyři s příjmeními CHOVANČIK, Chovančikova. Syn Josef vyženil Kuczowy, později Tkačzowy, dcery vyvdaly Šmirovy a Bražinovy. Otec Johann zemřel následkem „roztříštění lebky pádem z mostu“.

Tím počíná se série nepřirozených úmrtí mužských předků mého rodu.

Leč od začátku. Praví se, že ve 13. století v katastru horní Čeladné osada Starečno zásobovala hajduky, kteří tu z Kozího hrádku – Koziňca, postaveného na skalnatém ostrohu Malé Stolové, strážili obchodní stezku ze Slezska do Uher. Původní osada dávno neexistuje, ale začíná tu záhadné Skalnite. Na jeho okraji pod jednotným názvem Cyrilka stojí zmíněné kapličky sv. Anny a Leopoldka. Ta zastřešuje pramen, prospěšný především kojencům, který nikdy nevysychá, stejně jako dětská radost. Takto uctívali již pohané prameny řek i léčivých zřídel jakožto děti matky Země, jež ona dává lidem. Když jsem jako malá chodila s babičkou z kostela v Čeladné na Podolanky, u kapliček a i na dalších místech položila kytičky, pak klekla a tiše se modlila. Proč, to jsem nevěděla. Řekla jen, že na Podolanky musíme jít Strašidelnym udolim a že: „V buřkach čerchmant všecko, co jeho kopytu překaža a v cestě stoji, na rohy bere a haže, gdě řeka těče.“

Odpověď jsem později našla v literatuře. Výše nad kapličkami při pěkném počasí cestu přetéká, nyní podtéká, Kořenský potok - Kořenny, a to proudem, který lze lehce překročit a který tu vtéká do Čeladenky. Potok pramení z vysokého vrchu Smrčina, odkud na pouhém půldruhém kilometru musí překonat výškový rozdíl přes sedm set metrů. Jeho běžně kolísavý průtok, do nějž nabírá vodu z mnoha okolních míst, se při deštích a bouřkách zmnohonásobí. To se pak dolů přímo řítí. A vlastní, vymletou Kořenskou raztokou valí urvané balvany, kamení, drny a zeminu s keři i malými stromy – zkrátka vším, co mu stojí v cestě. Tento nejdravější potok území vždy při deštích zavalí jedinou přístupovou cestu do Podolanek, až se stane neprůjezdná i neprůchozí: naposled roku 1997 při povodních, kdy kus silnice i s asfaltem chyběl. Všechno naplavené se vždycky odklidilo, ale cesta sama se nijak neudržovala.

POUŤ - I

Soukolí povozů

žárem - mrazem zapadává.

Bezbřehost živé pohřbí

- mrtvolný klid.

Les skutků

k mýtině odpuštění

paprskem odevzdání

osvítit...

Co však vedlo k modlitbám, kladení květin i předmětů na více místech Skalnitého, především u Škaredeho mostu či u malé kapličky na stromě sv. Jana Nepomuckeho? Přírodní zvláštnost řeky: kromě tzv. Mužikovy duče (tůně) na dolní Čeladné, pojmenované po hospodáři M., bydlícího u ní, byla proti kapličkám v řece Koňska duča, pozdější úpravou koryta neexistující. Nejen u závalu z Kořenského potoka, ale i nad ním ve více místech se vozkové i pocestní snažili cestu zdárně projet či projít. Stačilo však na deštěm zmáčený, průtokem uvolněný a proudem podemletý břeh najet či vstoupit a – utrhl se. Nešťastníci, zavaleni vozem, koněm či obojím byli mrtví na místě – to v lepším případě. Pokud spadli do řeky a proud je dosmýkal do Koňské duče, v jejím víru a v třímetrové hloubce se prostě utopili. Z ústního podání vím:

Matčin strýc Oldřich Němec z Mečové potvrdil, že jeho otec pamatoval na třicet pacholků, povozníků a sedláků, kteří ve Strašidelném údolí zahynuli. Z oblasti Podolanek mohli dřevo do hutí v Čeladné a Frýdlantu nad Ostravicí vozit jedině touto cestou. A tak nad Škaredým mostem na levém břehu u kapličky sv. Jana Nepomuckého zahynul v zimě Jan Ondrušak st., kterého našli až na vesno (na jaře). V Tisňavach, kde je šířka cesty jen pro jedno vozidlo, skončil pod rafákovým vozem Jan Ondrušak ml. V Čeladence se utopil sedlák Macura s pacholkem i s koňmi. A pod Škaredým mostem v okluku (zatáčce), kde se při velké vodě cesta téměř dotýká proudu, v místě zvaném U Čtverhranka zahynul i s koňmi Antonín Pavliska. „Tragedija sa stala v zimě, gdyž vezli dluhe dřevo na saňach. Skapal Pavliska, pomocnik aj zapřahnuti koně. Oba formani byli divoku vodu splachnuti až do Koňske duče, druhy kuň zustal utopeny s postrojem, zavaleny kladami v mistě něštěsti,“ dodal J. Kurečka z Lomiska. Kromě Macury všichni jmenovaní byli ze spřízněných rodin.

Proto na tato místa vdovy s dětmi a další pozůstalí chodili a modlili se za duše zemřelých a někdo tak činí dodnes. A že ve Strašidelném údolí opravdu straší, jsem se v dospělosti přesvědčila sama: směrem do Podolanek jako by mi na hřbet skočilo něco přetěžkého a až ke konci cesty žuchlo s chechtotem do vody. Nebo: z lesa přes příkop na cestu hop chlap v černém mysliveckém obleku s čapkou a puškou – Černý myslivec. Že tu v minulosti pobývali hojně, se ví. Ale teď? A jen jsem na mžik odvrátila zrak a pak se podívala opět na cestu – nikde nikdo!

 

MODLITBA - II

Kraji můj:

Za stesk hnízd,

v nichž neuhnízdí ptáci,

Za ustrnutí šíje

nad propadlým stropem,

za paměť šílence,

když se k lásce vrací:

jen za chvíli žitou

od ráje ku potopě!

 

PODOLANKY

Ona cesta přes Strašidelné údolí sem se vine soutěskou mezi Stolovou a majestátným Smrkem. Konečná autobusu, domorodci zvaná Plucnarka, spadá již do Podolanského polesí, které je dnes součástí Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Odtud za mostem vlevo začíná štěrkovitá cesta do Rakoveho. Po ní kousek výš narazíme vpravo na zarostlý chodník, který přes lesnatý kopec ústí pod místem zvaným U křiža. Coby děcko jsem chodníkem chodila od i k autobusu i na Plucnarku do koloniálu, kde prodával matčin bratranec Zdeněk Chovančík. Nahoru vede i cesta revírní (pro auta uzavřena) od Plucnarky směrem ke Kociance a první odbočkou vlevo. Na místě: U křiža stojí mezi čtyřmi lípami a dřevěným plůtkem litinový kříž s Ježíšem. Kamenný podstavec nese jméno arcibiskupa Fürsternberka a letopočet 1866. Místo k modlitbě dřevařů ke zdaru jejich práce a i místních: babička při cestě do kostela sem pravidelně pokládala kytičku. Z lavičky u plotu je pěkný pohled na hájenku s revírem, na chalupy ve stráni i novější stavení pro rodiny lesních pracovníků. I na hotel Srdce Beskyd, k němuž dojedeme od Plucnarky pod Kocianku, pak vlevo skrze Deščanku (většinu dnů v roce je tu dešč) a přes rubisko (místo pro „narubané“ a stažené dřevo k transportu na pilu). A cesta na dolině u potoka končí u parkoviště. A pohled uzavírá na horizontu hřeben Daličanek a napravo Mečové.

Druhorozený syn Martina CH. JÁN (1870) se oženil s Františkou, rozenou Mužíkovou (1872), dcerou fojta a hajného z Čeladné, v jehož rodině přecházelo myslivecké povolání na syny. Roboty se nebál. Proto uvítal možnost od vrchnosti založit si hospodářství výše v horách. A tak u hájovny s revírem v Podolankách postavil svou chalupu a začal hospodařit. Tento JÁN (můj praděd) zahynul také tragicky blízko Škaredého mostu. V místě zvaném Lezementy se v nevlídném listopadovém večeru roku 1914 pod koly jeho povozu utrhl podmáčený břeh. Našli ho druhý den k ránu mrtvého pod převráceným vozem i koňmi, jedním chrčícím. Na prababičku Františku se pamatuji, když mě na klíně hladila a pravila: „To su šumne kytky“, (myšleno moje malé nožky). Nad chalupou Chovančíkových přibyla druhá Antonie a Jana Polachových (bratranec mé babičky) a Marie a Filipa Liškových (mých prapředků).

ČELADENKA

Proud vytepává

tvar koryta:

jediná hodina

mezi psem a vlkem

do chřtánu zahnala

povoz s pradědem.

Proud dodnes

balvan nevymlel

z mého dna.

J. a M. Chovančíkovi tu přivedli na svět Jana (1900), statného chlapa s vlasy jako uhel a uhrančivým pohledem, kterého jsem oslovovala „stryčku, stryku“. Byl pro mě ale čertem s jízlivým smíchem. Vzal si Mariu, rozenou Němcovou (1904) ze samoty Mečova. Její dva bratři Oldřich a Josef na usedlosti hospodařili ještě ve druhé polovině minulého století a chodili za prací i do revíru. V pokročilém věku se sem z Mečové přestěhovali. Jan a Maria měli Zdeňka (prodavače koloniálu), Stanislavu a Jana – všichni tři jsou na podolanské chalupě dodnes. Poslední z dětí Josef se stal uznávaným dětským lékařem.

Nejmladší z dcer JÁNA CHOVANČÍKA MARIA (1903), sestra zmíněného Jana, si vzala FILIPA LIŠKU (1894) – toť moje babička a dědeček. Kromě Liboslava měli MILADU (1932), provdanou za PETRA SZYMANSKÉHO (1928) – toť moji rodiče.

Čas školky a později prázdnin jsem prožila v podolanské chalupě dědečka a babičky. Pod ní na dolině s potokem jsme na pasinek vyháněli krávy na pastvu. Ticho, klid, slunko, navečer se náš zpěv nesl dolinou. Prostě idyla. Od začátku šedesátých let minulého století do ní vstoupili skauti – po nich čisto. Později jsme po pionýrech už museli uklízet, jelikož pasinek patřil k pozemkům našich rodin. Jednou přijeli pod levý okraj lesa, který byl z druhé strany ohraničen cestou pro stahování dřeva ze Škyvary, vyměřovat pozemek. Travina s jámami, v nich bařina (bažina), odkud jakožto i z dalších míst v okolí se vozilo bahno do známých lázní Skalka. Přesto na pozemku začali stavět. Nejdříve přízemní budovu a za cestou k potoku chatky: že zabraly většinu pasinku, s tím si nikdo hlavu nelámal. V novém pionýrském táboře začalo být živo. Na budovu jídelny – klubovny přibyla dvě patra k ubytování s bytem správce. V pravém úhlu k ní a k příjezdové cestě restaurace s terasou. Nad ní pod lesem další chatky. V tomto novém středisku Železáren a drátoven Nový Bohumín bylo v létě plno. Klid žádný. Chodili jsme se tedy v noci koupat do venkovního bazénu (pro mě však měla větší půvab Škyvarska duča) nebo k táborákům. Tajně! Protože nás brali jako místní, až později nám povolili chodit na filmy či pořady umělců, kteří sem rádi jezdili kvůli závětří. Kuchyně od nás kupovala mléko, vejce, máslo, tvaroh. Jí jsme prodávali i vlastnoručně nasbírané hafery (borůvky), litr za 6–8 Kč a pokud za 10, přidali jsme ještě hrsti hub, abychom si nepřipadali jako vydřiduši. Jednou po příjezdu na prázdniny jsme zírali na dvě patra, vyhnaná ještě nad restaurací: to aby stačila kapacita pro ubytování. Stavbě se ovšem začaly dělat vrásky – začala se „hýbat“. Vzpomněla jsem si na slova dědy v době, kdy stavět začali: „To se im začně propadať“. Zdivo zpevnily betonové injekce. Před lety objekt od ŽDNB odkoupil slovenský podnikatel a dal ho svému synovi svatebním darem. Objekt dostal název Srdce Beskyd. Majitel v něm poskytuje ubytování a stravování, ale neopravuje ho. Proč, tušíme.

K Liškovým jezdili příbuzní z rodin na návštěvy, hlavně na tzv. pracovní. S nimi jsme vyšli do Škyvary až k prameni potoka, kolem nějž rostly lesní voňavé jahody. Nebo jsme s kravami, kolem cesty směrem na Staré Hamry na Paluchu i dál k Břestovemu či až k Trojačce, pomáhali příbuzným sbírat houby a hafery (borůvky). U Paluchu a směrem k Samorostlemu jsme věděli o tajemném lesním jazeru se stropním propletencem větví, že jimi nepronikl ani paprsek, kde strašil basrman i lulkaňa. Zažila jsem však u něj nádhernou koupel jelenů a poprvé uviděla krásného dvanácteráka. Protože bylo málo sušeného sena z louky u chalupy, chodili jsme hlouběji do lesa na Žačku, kde tu děda na pronajaté louce kosil trávu, kterou jsme sušili. Pak jsme seno po svých nosili v loktuších, jindy se naložilo na žebřiňák a dovezlo až do stodoly. Když „šla buřka či dešč“, byla samozřejmost pomoci u chalupy shrabovat seno do kop – my Chovančíkům, oni nám. Deset generací rodu s baťovským počtem devadesáti devíti předků po přímé linii a s násobkem příjmení přivdaných a přiženěných.

Příjmení CHOVANČÍK se v největším počtu vyskytuje dnes na Frýdecko-Místecku a Ostravsku. Je reálný předpoklad, že většina nositelů současného příjmení CHOVANEC – CHOVANČÍK v tomto kraji pochází z jediného kořene CHOWAN(E)TZŮ.

K SAMOROSTLEMU

Hledíme příkře

na příkrou pěšinu,

po níž dere se náš dech

tím výše,

čím hlouběji pod námi

skryté tajemství pokladů.

Tušíme...

PŘÍBUZNÍ

Spřízněnost s rodinami Jana Polacha (původní chalupa nad podolanským revírem), Oldřicha a Josefa Vašutových (dolní hospodářství na Plucnarce) a Františka (Francka) Oprštěného (horní chalupy na Plucnarce) i s Oldřichem a Josefem Němcovými (z Mečove) máme doloženu. Stejně se vzdálenějšími rodinami z Umučeného i Samorostlého. A také s rodinami – byť „z druhého kolena“, ale stejně důležitými – Strnadelových a Olivkových z Čeladné.

STRNADELOVI

Nejstarší dcera mého pradědečka Jána Emilia (1894), do níž se zahleděl pacholek Filip, ale musel rukovat do války, se provdala za Rudolfa STRNADELA (1889) na Čeladnou. Ten zde brzy po svatbě začal působit jako pomocný hajný v myslivně v horní části obce. Díky otci své matky Janu Konwiczkovi se později stal samostatným hajným ve Starých Hamrech. Hájovna však vyhořela, a proto se s rodinou ocitl v Ostravici. Dle dekretu se myslivecké povolání v rodině K. a potažmo i S. dědilo po právu. V každé z deseti generací Strnadelů se rodilo hodně dětí. Jako by jejich rodiče věděli, že většina jim zemře buď v několika dnech, týdnech či v předškolním věku: často na vrozenou slabost, „hlínu tuberkulosního původu“, neštovice, záškrt.

Na Starých Hamrech jsem u Strnadelů byla jednou s babičkou. Před stavbou přehrady Šance si pamatuji hotel Duží, kde jsme se občerstvovaly. Moje maminka pak i to, jak si zde s Maruškou Duží, dcerou osvíceného hostinského, hrávaly pod stolem. V dospělosti jsem na Starých Hamrech navštívila potomky rodiny v rodinném domku. Vzpomínky na hájovnu se mi vracely, když jsem později byla se svým bratrem u jeho spolužáka v náchodské myslivně, která dodnes stojí na začátku tamějšího přírodního parku Montace. Otec spolužáka v něm dělal správce, a tak jeho syn pyšně říkal, že táta je myslivcem. Při jedné ze svých návštěv Náchoda, kde jsme bydleli do mých třinácti, jsem zašla i k myslivně: ovečky i kozičky, pod lesem srnky – připomnělo mi to dřívější návštěvu myslivny. Zároveň návštěvu myslivny podolanské, dnes zpět majetek církve. Byla jsem v ní s babičkou o Vánocích a připadala si jako v pohádce: nad venkovním vchodem i nad dveřmi do hlavního pokoje v prvním patře paroží, po schodišti a v pokojích koberce, kachlová sálající kamna, vonící jedlička s ozdobami a pro mě kolekce čokoládových bonbonů.

Nejstarším záznamem, vázajícím se prokazatelně a přímo k rodině Strnadelů, je zápis o uzavření sňatku mezi Mathiasem Kowalskym z Místku a Catharinou, dcerou Pauli STYRNADLA z Čeladné z roku 1668. Jméno kolísalo mezi STYRNADEL – STERNADEL – STRNADL, aby se po čtyřech stech letech ustálilo na STRNADEL. Nestor Paulus (Pawel) STRNADL zemřel roku 1677 právě v Čeladné a z matrik vyplynuly osudy jeho potomků i jiných toho jména, kteří ve druhé polovině 17. století žili především tady a v blízkém okolí. Lze proto právem soudit, že historie příbuzných S. začala právě zde po skončení třicetileté války nebo již během ní.

BEZE SLOV

Myšlenka na předky:

byli - nejsou

Krajina mých předků:

byla - bude.

Navěky.

OLIVKOVI

Mladší dcera pradědečkova Josefa (1898), na níž si Filip po návratu z vojny myslel jako na „náhradu za ztracenou lásku“, se také brzy provdala, a to za Josefa OLIVKU na střední Čeladnou. Rodině patřila většina pozemků na Pasekach s chalupou a hospodářstvím – k nim dnes dojdeme od hostince Kněhyně přes most a vzhůru cestou. Pozemky, shora ohraničeny lesem, táhly se širokým svahem až k toku Čeladenky. První zmínku o Olivkových najdeme již v nejstarší gruntovní knize obce. Zakládajícím párem byl Urban OLIWKA (narozen 1595) a Anna (před r. 1610). Z dalších generací například Jakub O. (1754–1819) bojoval na Moravském poli: v zápisu k této události je s dalšími pro chrabrost označen jako „zasloužilý voják od regimentu hraběte Colloredo-Mansfelda“. Na zmíněném gruntu hospodařil pak Josef – ne sice prvorozený, ale ostatní bratři pracovali již například jako dělníci, slévači, horníci apod. Josef s Josefou měli Miroslava (bratranec mé matky), který na gruntu zůstal: dnes tu jeho potomek chová na čtyřicet býků.

Kromě dcery Vlasty měli Helenku. Ta se sňatkem s Rudolfem Magnuskem ocitla v největším gruntu dolní Čeladné (dnes za železniční tratí). Magnuskovi jsou zaznamenáni již v první katastrální mapě obce. Rudolfův otec Josef ve vlastním Lomisku v Opalencu těžil godulský pískovec pro opravu budov, ohradních zdí pozemků svých i sousedů. Zároveň jako osvícený hospodář vytesal z jediného kusu kamene, včetně podstavce a části pro osazení, kamenný kříž. Umístil ho v cípu u východní meze svého pozemku při cestě ke stavení – k poctě svého bratra, který se nevrátil z války, a jako díkuvzdání za udržení vlastního rodu.

Dnes kolem kříže vede tak zvaná Valašská stezka k BRC. V době, kdy jsem od začátku devadesátých let pomáhala organizovat Mezinárodní sochařské sympozium v Hořicích v Podkrkonoší, jsem o rodovém kamenném kříži na Čeladné ještě nevěděla.

Od nejstarší, tj. dvanácté generace, se příjmení OLIWKA nejdříve měnilo na OLIWCZAK, aby se později ustálilo na jménu OLIVKA.

Naše chalupa v Podolankách stojí dodnes a poblíž vede trasa na vrchol Smrku. Z kříže cest na dolině je stejně daleko na Čeladnou jako do Starých Hamrů, do Ostravy jako do Žiliny, k Pustevnám a k Radhošti jako do muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Mnohde žili moji předkové, od nichž jsem se naučila vážit si práce, ctít přírodu a rozumět jejich těžkému údělu. Proto Zadní hory s těmito místy zůstanou nejkrásnějšími v mém srdci, kam se stále vracím.

 

A v pralese duše mé

Zpěv

kamene

z pramene

(Básně z básnické sbírky autorky textu – RYTINY, 2011)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012