Aňo Nuevo od Mašků z Paraguyae

S Ludmilou a Jaroslavem Maškovými jsem se setkala před X lety v Asunciónu v Jižní Americe. Přijeli z dálky asi 350 km z městečka Coronel Bogado (paraguayská provincie Itapúa) s tanečním souborem, aby předvedli české i jiné tance. Přestože se narodili v Paraguayi, mají české kořeny a obětavě pěstují jejich výhonky. Bylo to na slavnostním večeru u příležitosti návštěvy českých senátorů (viz moje příští knížka Všechny moje Ameriky II.)

Vystoupení bylo moc pěkné. Mne nejvíc zaujal místní tanec, kdy dívky drží na hlavě veliký džbán (figurka v této podobě je mým nejmilejším zahraničním suvenýrem).

Ale i vy, kdo se díváte na televizi, znáte asi manžele Maškovy. To začalo tak: Z Jižní Ameriky jsem si mj. přivezla i dopis Ludmily Maškové, kdy nabízela, že by se ráda zúčastnila pořadu Výměna manželek. Za tím dopisem byla samozřejmá touha podívat se do země svých předků.  V dopise mj. stálo: ráno vstávám ve čtyři, obstarám zvířata včetně hlodavců velkých jako selátka, jmenují se carpinchos -capibaras, pěstovaných na kůži i na maso, pak udělám snídani pro rodinu a hlavně jídlo pro Jaroslava, který jede na celý den pracovat na naši farmu. S Jaroslavem si ráno spolu vypijeme hořké maté. Pak spolu s mojí mladou pomocnicí Elbou (Maškovi si vzali do péče mírně mentálně opožděnou dívku, pomohli najít místo v životě už několika dívkám s problémy od doby, kdy se jejich dospělé dcery, obě vysokoškolsky vzdělané, osamostatnily), namočíme prádlo, poklidíme a přichystáme suroviny na vaření oběda, to znamená třeba, že nakopeme a oloupeme mandioky, nasbíráme na poli fazolky, v sadě otrháme citrony a pomeranče na dostatek džusů, dáme mrazit led do nápojů, na oběd chodívají členové rodin našich dcer, nacházejí-li se poblíž, vnuci i peóni, kteří pracují na polích blízko domu. Pak otvírám svůj obchod a okolo poledne jdu dohlédnout na vaření.  Než umyjeme s Elbou nádobí, je čas otevřít obchod odpoledne. Zavírám ho po osmé večer. Povečeříme v klidu, ale do motlitby před spaním okolo jedenácti hodin musíme s Jaroslavem ještě dosti věcí probrat i udělat.                                                                                                    Smála jsem se, když jsem dopis četla: kterápak česká děva by se vydala do takové dálky dřít od rána od čtyř hodin? To se nemůže povést. A když jsem měla v Praze přednášku o Jižní Americe, tak jsem se o tento názor podělila. Jenže to jsem ještě nevěděla, že Ludmilu televize skutečně do pořadu vybere, doporučil ji tehdejší učitel češtiny u krajanů v Paraguayi, pro něhož a pro jeho nástupce postavil pan Mašek „školní domek se třídou“, aby se čeština nemusela učit v Maškovic obýváku (několik let se tam čeština skutečně učila, přicházelo okolo pětadvaceti lidí z okolí). Ale byla jsem příjemně šokována. Trochu šokován byl i český manžel z Výměny, který paní Ludmilu uvítal se svými dětmi. Místo mladé kočky, kterou si asi představoval, přijela paní v létech.  Děti si ji však okamžitě zamilovaly. Zapojila je do domácnosti. Spolu vařily, uklízely i dělaly úkoly do školy.

A co matka dětí, o které v České republice dočasně pečovala Ludmila? Nevím, jestli to bylo hrané, ale dle pořadu vůbec nevěděla, kam letí a jaké to tam bude. A opět nastal šok. Neuměla ani slovo portugalsky či španělsky, bála se capíbar. Ale měla báječnou pomocnici – mladou Elbu.

Rozuměla trochu česky, uměla všechno patřičné uvařit, obstarat zvířata apod. Mladá žena, která se mi zpočátku zdála úplně blbá (ať promine), se časem ukázala přizpůsobivá a šikovná. Snažila se vše zvládat a i přiučit se jazyku, kterému nerozuměla. Vznikl televizní pořad, který nebyl zbytečný!

Dojemný byl jeho závěr, když do Česka přiletěl Ludmilin manžel Jaroslavo a s manželi z „druhé rodiny“ si upřímně popovídali spolu s dětmi.

Jsem ráda, že znám takové dobré lidi jako jsou Maškovi a díky svému časopisu mohu odpovědně prohlásit, že je jich u nás i ve světě dost a dost.

Eva Střížovská

________________________________