Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky

1 2017 Naši ve světě česky

 

 

Heide Marie Helene Wik

narozena 10. 10. 1941, Praha

 

z portugalštiny přeložila Klára Bachurková, učitelka češtiny v Brazílii

 

 

Jmenuji se Heide Marie Helene Wik, za svobodna Jirčíková (otec Robert Johann Wilhelm Jirčík, 1912–1974, matka Georgine Špičáková, 1916–2005). Narodila jsem se 10. října 1941 v Praze-Satalicích. Můj bratr Hans Erich Robert Jirčík se narodil 12. září 1943 v téže čtvrti. Bydleli jsme v rodinném domě blízko vlakového nádraží. Babička Helene König Jirčík (rakouského původu) a dědeček Robert Jirčík bydleli v přízemí a my v prvním patře. Nedaleko od nás bydlela druhá babička ze strany maminky Marie Špičáková a dědeček Josef Špičák.

 

Za války jsem byla malinká. Pamatuji si, že když mě jednou maminka koupala, začalo bombardování.

Najednou se ozvala velká rána a popraskala všechna skla v oknech. Maminka mě rychle zabalila do osušky a utíkala do nejbližšího krytu. Byl malý, tmavý a těsnalo se v něm moc lidí. Tatínek pracoval jako civilní inženýr na pražském letišti.

 

Když v roce 1945 skončila válka, byli rodiče z politických důvodů přinuceni podepsat dokument, ve kterém se vzdali československého občanství. Já jsem se o tom dozvěděla až od pana konzula tady v Brazílii, kterému se podařilo tuto informaci zjistit v době, kdy jsem žádala o české občanství. Bohužel se mi kvůli tomu nikdy nepodaří české občanství získat zpět.

 

Rodiče byli odsunuti z Československa v roce 1945. Báli se, protože netušili, co je čeká, a navíc nechávali v Československu celou rodinu. Tatínek měl dva sourozence. Sestru, která si vzala jednoho Čecha s příjmením Bohatý (s touto částí rodiny jsme dodnes v kontaktu), a bratra, který se nikdy nevrátil z války. Maminka byla jedináček. Když opouštěla své rodiče, moc plakala. Já jsem měla tehdy čtyři roky a můj bratr Hans dva roky.

 

Do Rakouska jsme se dostali kamionem, který převážel do Salzburgu kovové plechy. Jakmile jsme přejeli přes řeku, byl most odpálen a už tamtudy nikdo nemohl odjet ze země. Během cesty jsme museli několikrát vylézt z kamionu a skrývat se v lese, protože nad námi přelétávala letadla a my jsme se báli, že na nás mohou hodit bombu. Konečně jsme dojeli do Rakouska. Přespali jsme ve vrchní části sýpky, kde bylo uschováno seno pro koně a býky. Tam jsme zůstali několik dnů, než se nám podařilo zajistit si ubytování u rakouské rodiny. Pamatuji si, že tatínek vyměnil svůj oblek a boty za bochník chleba a kilo jablek a že jsme přespávali na patrových postelích, odděleni přikrývkou.

Z Rakouska mám vzpomínku na skupinu amerických vojáků, kteří nám, dětem, dávali oplatky a žvýkačky, což bylo to jediné, co měli. Já s bratrem jsme dostávali jako stravu špagety s mlékem a hořkým kakaem. Nechtěli jsme to jíst, a tak jsme jedli chleba, který dostávala maminka, a ta místo toho jedla naše špagety.

Časem se nám podařilo získat ubytování v prvním patře jednoho domu. Tatínek pro nás vyráběl hračky, jako například sáňky, abychom mohli sjíždět dolů po sněhu. Já jsem ale v té době byla velmi vystrašená a nesla si v sobě trauma z války. Vždy, když nad námi přelétávalo nějaké letadlo, jsem začala panikařit a křičet strachy.

Onemocněla jsem z toho a hodně zhubla, protože jsem nechtěla jíst. Mamince se podařilo mě umístit do americké nemocnice, kde mě začali léčit.

 

Z Rakouska jsme byli přesunuti do Německa do rodiny, která měla velký dům a musela nám poskytnout dva pokoje. Bylo to v Einhausenu. Necítili jsme se v této situaci dobře, protože rodina nám dávala najevo, že jsme u nich proti jejich vůli. Tatínek sehnal práci v Lorchu a na kole jezdil pracovat do jedné metalurgické továrny. V té době jsem již chodila do školy a učila se německy. Byli jsme velmi chudí. Po dožínkách nám sedláci dovolovali sbírat zbytky obilných klasů. Ty jsme dávali do pytle a odváželi do mlýna, kde nám z nich umleli mouku. Polovinu mouky jsme jim odevzdali a polovinu jsme si mohli nechat. Maminka v Německu dvakrát otěhotněla. V roce 1948 se mi narodila sestra Irene a v roce 1949 Erika.

 

Ještě v Rakousku tatínek poznal jeden český pár s dcerou, který se vydal do Brazílie. Našli si tam dobrou práci a vedlo se jim dobře. Jednou nám od nich došel dopis s potvrzením o zaměstnání pro tatínka v nějaké dílně s motory a peníze na cestu do Brazílie. Odjeli jsme z Einhausenu vlakem do Mnichova, z Mnichova do Paříže a z Paříže do přístavu Marseilles, kde jsme nastoupili na italskou loď Campagne. Pluli jsme v podpalubí, kde bylo hodně patrových postelí. Muži byli v jiné části než ženy. Přes Gibraltar jsme se dostali až do Dakaru, kde jsem poprvé v životě viděla Afričany, kteří měli na sobě pestrobarevná oblečení a jedli divná jídla jako například banány. Odtamtud jsme pluli ještě asi měsíc, než jsme dorazili do Brazílie.

 

Dopluli jsme do přístavu v Riu de Janeiru. Maminka byla nadšená velkým Kristem, který nás vítal s otevřenou náručí. Odtamtud jsme vypluli do přístavu Santos, kam jsme se dostali v srpnu 1950. V přístavu Santos nás čekala Ludmila, dcera českého páru, který nám pomohl dostat se do Brazílie. Ze Santosu jsme se vypravili do města Santo André, kde žijeme doposud. Časem tatínek splatil peníze, které od nich dostal.

 

Začátky v Brazílii nebyly jednoduché. Nejdříve jsme byli „ubytovaní“ ve slepičárně na dvoře domu, kde bydlela Frau Tezla. Byl to dům s velkou zahradou a ovocnými stromy. Maminka dostala od paní Tezly lihový vařič, z čehož byla velmi šťastná a dojatá, protože do té doby vařila jenom na starém grilu. Časem se tatínkovi podařilo sehnat práci v továrně na ventilátory GEMA a my jsme si mohli pronajmout domek.

 

Když jsem dospěla, vdala jsem se za Brazilce, který byl z tatínkovy strany německého původu. Měli jsme čtyři děti. Dnes mám osm vnuků a jednu pravnučku.

 

Nikdo nemluví česky, protože já jsem vlastně už kdysi v poválečném Německu dostala zákaz mluvit česky a měla povoleno mluvit jenom německy. Moji rodiče také mluvili německy a doma, kde je nemohl nikdo slyšet, spolu mluvili česky. Po přestěhování do Brazílie se naučili trochu portugalsky, ale nikdy nemluvili moc dobře. My děti jsme chodily do brazilských škol. Bylo to složité. Já jsem v Německu chodila do čtvrté třídy, ale v Brazílii mě dali do druhé kvůli tomu, že jsem neuměla portugalsky. Časem se mi podařilo jeden rok dohnat, takže jsem byla jenom o rok pozadu za svými vrstevníky.

Jazyky, které ovládám, jsou portugalština a němčina.

 

Loni jsem se se sestrou Erikou začala znovu učit česky v Česko-brazilské kulturní unii. Je moc příjemné být v kontaktu s lidmi se stejným původem, se stejnými zvyky. Neznám moc Čechů, ale mohu říct, že všechno, co se týká České republiky, mě velmi zajímá.

 

Češi jsou veselí, přátelští a se srdcem na pravém místě. Miluji „srdce“ Evropy.

Když jsem byla navštívit Evropu, řekli mi, abych jela do Prahy až nakonec, protože jinak se mi všechno ostatní už nebude zdát tak hezké. Byla jsem tedy ve Francii, Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Řecku, Egyptě a jako naposledy v České republice. A mohu říct, že měli pravdu...

 

Foto - zleva: rodiče Georgine a Robert Jirčíkovi, děti Heide, Hans, Irene a nejmladší Erika

 

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)