Tři polibky

Blanka Kubešová 1 2017 Povídka česky

 

 

pravdivý příběh z let devadesátých

 

 

 

Léta 90. zastihla Standu s Hankou na Smíchově u Anděla. Stáli proti sobě a dívali se na sebe.

Oběma bylo něco přes 40.

 

„Pojď, zapijeme to!“ říkal právě Standa nejistě a chytil Hanku za loket. Vyškubla se mu a pochybovačně, s nepochopením se poušklíbla. Pak se pomalu otočila na podpatku a volným, ale rozhodným krokem odcházela. A Standa pochopil, že je konec a že ji právě definitivně ztratil. Všechno začalo nevinně a tak dávno, že sotva dohlédl...

 

 

To první políbení ukořistil na jevišti při ochotnickém představení zdramatizované Máchovy povídky Márinka. Hanka coby umírající dívka byla neodolatelná. Tehdy poprvé si Standa uvědomil, že jeho vztah ke starší sestřence přerůstá k něčemu hlubšímu a že sahá po zakázaném ovoci.

Léta míjela a na jejich vztahu se zdánlivě nic neměnilo. Měli společné zájmy, oba milovali knihy a divadlo a scházeli se dál ve vile, kterou jeho rodiče kdysi prozíravě a včas darovali státu. Hanka sice jeho první nesmělé chlapecké pokusy zavrhla, ale Standa v sobě ten první polibek dál živil a hýčkal, ohříval a chránil. Studoval Střední knihovnickou školu, byl ctižádostivý a stal se jedním z nejlepších studentů. Svůj cit nadále tajil ze samých obav, aby neuslyšel, že jeho vztah nemá naději. Snad i tajně doufal, že by úspěšná studia mohla všechno zvrátit v jeho prospěch?

 

Hančina svatba s tím nanicovatým inženýrkem Tomášem ho zastihla nepřipraveného, v každém případě to byl pořádný šok. Na obřadu se kysele usmíval a pokrytecky připíjel novomanželům. Tehdy Hance před zraky ženicha ukradl s blahopřáním i druhé políbení. Tomu nekňubovi to přál.

Na nějaký čas se jeden druhému ztratili z očí. Standa dokončil studia a práci v knihovně vystřídal za místo prodavače ve větším knihkupectví. Byl spokojený a všechno nasvědčovalo tomu, že takhle to zůstane. To se naráz změnilo, když od Hanky došel pohled z Mnichova, kam v 70. letech pod tíhou událostí nečekaně emigrovala. Pozdrav byl krátký a neobsahoval víc, než co se píše z dovolené, je tu hezky a máme se dobře. Standa však mezi řádky četl i něco jiného. Jsem tu nešťastná, potřebuju tě...

Rozhodl se okamžitě. Při pohovoru na žádost o vydání pasu přislíbil, že až se vrátí, podá zprávu. Hloupá formalita, myslel si, a proč ne, žádný návrat nebude!

 

Setkání v Mnichově bylo vřelé a přátelské. Léta Hance neubrala na přitažlivosti, spíš naopak, zženštila a zkrásněla, a ve Standovi rázem ožily mladistvé sny. Na přivítanou dostal třetí políbení, a to rozhodlo. Tomu nanicovatému inženýrkovi, který si tu říkal Thomas, to přál. Standovi připadalo, že je příliš přízemní a věcný, že není schopný zařídit romantické Hance šťastný domov, že prostě není příliš šťastná. V tom se tak docela nemýlil, Hanka v Německu trpěla osamocením a steskem po domově.

Výjezdní povolení měl Standa na deset dnů, ale brzy se přiznal, že se rozhoduje, zda nemá  v Mnichově zůstat.  Nepřemlouvali ho, ale ani mu to nevymlouvali. Realisticky se mu pokoušeli nastínit, co to znamená a co ho čeká: Sehnat si práci, znamenalo umět se v ní také prosadit, přizpůsobit se pracovnímu tempu a ukázat, že není zhýčkaný socialismem. Přijmout mentalitu domácích, přirozenou počáteční nedůvěřivost zvrátit ve svůj prospěch. Také prosté doporučení najít si kolegy a kamarády, mohlo být těžší, než se na první pohled zdálo.

Především Tomáš naléhal, aby se nerozhodl ukvapeně a protože se přiblížil desátý den a s ním i datum odjezdu, vzal ho za rodinným lékařem, krajanem, který mu vystavil potvrzení, že náhle onemocněl.

 

Od okamžiku, co se Standa rozhodl, že zůstane, ho oba nadšeně seznamovali se svými kamarády. Vzali ho na úřady, pomáhali mu vyřídit doklady na Cizinecké policii a žádost o azyl. Našli mu bydlení a byli nápomocni ve všem slovem i skutkem. Tak uběhlo několik měsíců. Standa je využil k tomu, aby získal Hanku na svoji stranu, ale pak konečně pochopil, že se mu to nepodaří. Plný hořkosti a pocitu křivdy napsal krátký dopis na rozloučenou a sedl na první vlak do Prahy. Věděl, že bude mít co vysvětlovat, ale kolotoč, který se rozjel po návratu domů, nekonečné výslechy a pohovory, to neočekával.

 

Ubíhala léta a roku 89 se východní blok konečně začal hýbat. Hanka s Tomášem to vítali a čekali na okamžik, kdy se budou moct podívat - a možná definitivně vrátit domů. Standa na druhé straně za oponou si nebyl docela jistý, na kterou stranu se přidat a jaké následky pro něj změna přinese. Kdyby bylo na něm, mohlo by všechno zůstat při starém. Jeho někdejší výlet za hranice byl dávno zapomenutý a neměl negativní dohru, naopak! Dělal kariéru a stal se vedoucím jednoho z největších knihkupectví. Vzpomínku na Hanku zavřel na několik zámků, když občas neopatrně nahlédl, cítil jen příkoří, zlobu a hořkost.

 

Po Sametu nabraly události rychlý spád. Pro Hanku s Tomášem to znamenalo jediné: Neztrácet čas, rychle si vyřídit vízum – a domů!

Před Železnou rudou se zvedl těžký závoj mlhy a objevilo se slunce. Lehký sněhový poprašek jen jiskřil. Hanka to vnímala osudově - jako příslib. Jako naději. Odbavení v Rozvadově proběhlo jednoduše. I hraniční pásmo mělo atmosféru domova. Lesy a hájky. Líbezná jména českých vesnic.  Na kraji lesíka se laňce pářilo z nozder. „To je ona, země zaslíbená, mlékem, medem a zvěří oplývající!“ recitovala romantická Hanka se slzami v očích.

Jeli českým venkovem... První boží muka. Holá, ani kytička. První kostelík se zcela opadanou a zničenou omítkou. Jediné vozidlo, které minuli, byl koňský povoz. Po obou stranách silnice ležela černočerná vrstva špíny. A čím blíž k Plzni, tím hůř. Černé mraky, černá okna autobusů s úzkým průhledem pro řidiče. Měli za sebou pár set kilometrů, ale byli široko daleko nejčistším vozidlem. V Plzni ještě strašily pěticípé hvězdy. Přes Rokycany a Holoubkov jako by se právě přehnala válka. Fronty před obchody se zeleninou čekaly na scvrklé karikatury mrkve a brambor pod vrstvou špíny z podzimní brigády. Pražská sídliště a první studenti s trikolorou... A zase kouř. Valivý, dusivý. V Praze byl vyhlášen l. stupeň smogové pohotovosti. Prý nemají pít mléko a vodu, že na to už nejsou zvyklí... Mávli rukou, vždyť jsou doma!

Konečně Praha! Bílá pod popraškem sněhu, neposkvrněná lží a nespravedlnostmi. Svobodná, zlatá a stověžatá. Poslouchali melodii řeči. Běhali po městě neschopní se nabažit pražské mozaiky chodníků, tramvají, domů, ulic...

 

 

Důvodem někdejší Tomášovy emigrace bylo udání, teď chtěl znát jistotu a rozhodl se nahlédnout do archivů Státní bezpečnosti. Co v Cibulkových seznamech tajných spolupracovníků StB našli, bylo překvapením jak pro něj, tak zejména pro Hanku. Zalehlo ji to jako černá můra a písmenka se roztančila před očima: Stanislav Vébr, agent, krycí jméno Obr.

Řada lidí byla na seznamech uvedena neprávem, buď že spolupráci odmítli anebo ji sice pod nátlakem podepsali, ale žádné informace nesdělili. Naopak značná část samotných svazků byla skartována. Co s tím? Neuvěří, dokud to neuslyší přímo od Standy.

 

 

Setkání bylo poznamenané vzájemnou nedůvěrou a vyčkáváním. Stáli proti sobě na Smíchově u Anděla a dívali se nevěřícně jeden na druhého.

„Proč neprotestuješ, proč se neočistíš?“ Hanka položila otázku naléhavě a skoro se slzami v očích. Standa dlouho mlčel a nejistě se usmíval.

„Pojď, zapijeme to!“ řekl konečně dutě a chytil Hanku za loket.

Měla to být omluva? Nebo snad doznání? Vyškubla se mu.

 

 

Blanka Kubešová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012