Glosa překladatele Petra Putny

-top- 12 2016 Ostatní česky

 

 

Přeju si rakev

 

Žádný strach, jsem sice cynik, ale ne tak bezbožný, abych podobně rouhavé přání vyslovoval.

 

Toto přání vyslovila paní Ludmila Váchalová v Národním divadle na udílení Cen Paměti národa, jimiž oceňuje obecně prospěšná společnost Post Bellum od roku 2010 pamětníky zlomových momentů minulého století. Jedná se o lidi s mimořádně pohnutými osudy, kteří prošli nacistickými nebo komunistickými lágry a kriminály a měli to štěstí, že obě nejzhoubnější ideologie 20. století přežili, dožili se dneška a my máme díky nim to štěstí, že si můžeme poslechnout jejich dech beroucí příběhy a – v ideálním případě – se z nich poučit. Ačkoliv se osobně bojím, že český národ je v tomto ohledu nepoučitelný. Jak jinak si vysvětlit, že v mnoha krajích se vesele uzavírají koalice s komunisty, kteří už si určitě brousí zuby na účast v příští vládě, jíž bude s největší pravděpodobností předsedat bývalý spolupracovník STB s krycím jménem Bureš…

 

Nicméně, 17. listopadu, v Den boje za svobodu a demokracii, bojovnice proti komunistické totalitě Ludmila Váchalová (spolu s dalšími čtyřmi pamětníky – včetně Zemanem „za trest“ neoceněného Jiřího Bradyho) neobdržela tradiční plastiku, která se laureátům udělovala dosud. Organizátoři se totiž předem zeptali oceněných na jejich přání a ty se jim pak vyplnili.

 

Všem přítomným na slavnostním večeru pak doslova spadla brada, když osmdesátiletá paní Váchalová – ačkoliv na vozíčku, tak přesto stále neuvěřitelně vitální žena – prohlásila, že si přeje rakev! Inspirovala se prý šumavskými povídkami Karla Klosermanna. „Šumaváci jsou ohromně praktičtí lidi. Jestliže měli někoho nemocného, tak si na podzim koupili rakev. Když umřel, byla k užitku, když neumřel, tak si do ní dávali jablka.“ Děti jí prý odmítli rakev koupit, protože je moc drahá.  Kromě toho jim toto přání připadalo příliš morbidní. Ne však organizátorům akce: moderátor večera Martin Veselovský tak v přímém televizním přenosu skutečně předal potutelně se usmívající Ludmile Váchalové poukaz na schránku jejího posledního odpočinku. Už dlouho jsem na televizní obrazovce neviděl něco tak vtipného a zároveň dojemného, ale především autentického. Jaký propastný rozdíl oproti kožené šaškárně 28. října, kdy jeden prolhaný a chlastem prožraný potměšilý plaz předával placky svým patolízalům.

 

Pod stromeček si opravdu nepřeju rakev, ale aspoň špetku optimistu, jímž dodnes srší žena, kterou v jejích 18-ti letech zatkla Státní bezpečnost za to, že šířila letáky o nelidských podmínkách v pracovních táborech na Jáchymovsku, kde si odpykával osmiletý trest za pokus o útěk ze země její bratr. Sama pak tyto nelidské podmínky okusila, protože strávila v komunistických kriminálech šest let. Zopakujme jen, že se ve vězení ocitla pouze kvůli šíření pravdy, která teď dostává zase často na frak.

 

Paní Váchalová je jednou ze stovek z pamětníků, kteří svůj příběh vyprávěli reportérům neziskové organizace Post Bellum a které můžete slýchat na Českém rozhlase v Příbězích 20. století. Nad většinou těchto příběhů zůstává člověku rozum stát (a kudla se otvírá v kapse, když si uvědomí, že v parlamentu stále sedí členové strany, která se za svoje zločiny nikdy neomluvila, a dokonce se je ústy některých svých členů nestydí zpochybňovat).

 

Klobouk dolů před všemi, kdo se před hnědou ani rudou totalitou nikdy nesklonili, i když je to stálo roky svobody, nalomené zdraví, rozvrácenou rodinu a někdy i život.

 

 

Petr Putna, překladatel

 

(Foto: autor vpravo)

 

O Post Bellum jsme psali též v příspěvku:

http://www.cesky-dialog.net/clanek/7529-osvobodte-pribehy-uveznene-ve-vasi-hlave/

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012