ROZHODNUTÍ

Blanka Kubešová 12 2016 Povídka česky

 

 

Skutečný příběh z let devadesátých

 

V únoru 69 oslavila Magda spolu s přítelkyní Věrkou sladké 25. narozeniny. Sladké? Jak se to vezme. Věrka se právě rozvedla s milovaným mužem a na Magdě zbyla úloha utěšovatelky. Proboha proč? Proč se s Vládíkem rozvádíš? naléhala a nic nechápala. Nechápala ani pak, když se jí dostalo odpovědi: Vlastně jen tak, či spíš „jen tak ze zásady“.

Že se Věrka vyspala s kolegou z práce, to už Magda věděla. Tehdy to byla skoro běžná věc, tyhle vedlejší vztahy s kolegy v kanceláři, a nedával se tomu zvlášť tak velký význam. Prostě stalo se. Věrčino vysvětlení, že by se po takovém uklouznutí nemohla Vládíkovi podívat do očí, to se vymykalo chápání všech zasvěcených. Nebo v tom snad bylo něco jiného? Vláďa koketoval se vstupem do Strany, bylo snad tohle pravým důvodem?

 

Rozvedli je na první stání. Zraněný Vláďa odešel bydlet k mamince a Věrka chodila jako tělo bez duše. Magdina úloha utěšitelky se stávala stále těžší. Sama v té době žila už skoro rok v jedné domácnosti s kamarádem Oldou, o kterém si nebyla úplně jistá, zda je jen dobrý a velký kamarád nebo něco víc. Olda byl skvělý a byl na něm ve všem spoleh - ale byla to láska?

Všichni v té době uvolněného cestování vyjížděli za hranice, co tedy kdyby se pokusili i oni? Olda by zařídil všechno praktické, vymyslel trasu a vypůjčil auťák, a Věrka by přišla na jiné myšlenky. Krom toho rodiče Magdu přece odjakživa utvrzovali v tom, že tenhle život v socialismu není všechno, tak proč nevyužít příležitosti a nepodívat se, jak to v té kapitalistické cizině doopravdy vypadá? Lákalo ji, se o tom přesvědčit na vlastní oči, měla až po krk toho, co jim vykládali v rádiu a v novinách. A Věrka? Ta toužila po změně a aspoň jednou v životě chtěla uvidět moře! Bylo rozhodnuto!

 

A tak srpen 1968 a s ním příchod bratrských vojsk zastihl nerozlučný trojlístek za hranicemi. Neměli nic než plavky a konzervy na deset, čtrnáct dní, a nápaditý Olda ulil nějaké drobné do kanystru na benzín. To ještě žádný z nich netušil, že na riviéru vůbec nedojedou.

 

O okupaci Československa se dověděli v Paříži. Kde se vzaly československé vlajky a proč? Nerozuměli ani slovu, ale pomalu začínali chápat: L'occupation! Olda teď neměl na starosti jen jednu ubrečenou holku, ale dvě.  Neúnavně obě ujišťoval, že jde o „dočasný stav“, že Rusové odejdou, že Amerika si tohle nedá líbit.

Magda tu rozhodně nechtěla zůstat natrvalo. Co by tu dělala? Věrka začala docela nesmyslně tvrdit, že je doma Vláďa, sice se před několika měsíci rozvedli, ale teď chtěla za každou cenu zpátky k němu, třeba se usmíří? Pomalu jim tím oběma začala lézt na nervy. Ke všemu Olda oznámil, že nemají peníze. Dali hlavy dohromady a rozhodli se odjet do Německa, nějak to tam už přečkají! Až se situace vrátí do starých kolejí, budou aspoň blíž domovu.

 

Události se rychle valily. V Mnichově přijali azyl, jestliže chtěli dostat nějakou podporu, tak to ani jinak nešlo, a Olda si našel práci na stavbě. Byla jiná, než na jakou byl zvyklý, ale chápal, že si nemůže vybírat. Také Magda se uchytila jako prodavačka obuvi a tak jako Olda věřila, že až zvládne řeč, najde si lepší místo. Stále ještě bydleli ve třech dohromady s Věrou a byli všechno, jenom ne šťastní. Když Magda zjistila, že čeká rodinu, její smutek se zdvojnásobil. Rozhodli se, že se s Oldou vezmou, co jiného zbývalo? Že to nebyla ta obrovská láska, o které snila doma? A co když taková ani neexistuje?

 

Největší změna se stala s Věrkou. Stala se zlostná a mlčenlivá, někdy s nimi nepromluvila celé dny. V žádné práci nevydržela dlouho, Olda táhnul finančně všechno hlavně sám a měl toho akorát dost. Navíc neměli moc místa, až se narodí malý človíček, bude jim ten Věrčin pokojík sakramensky scházet! Doufali, že se Věrka dovtípí a zařídí se konečně někde poblíž sama pro sebe, ale dny ubíhaly a Věra nic. Olda začal uvažovat, jak jí to co nejšetrněji sdělit, překážkou byla Magda. Byla Věrčinou přítelkyní, kam až sahala její paměť a stále se cítila za ni tak nějak odpovědná.

 

A pak se to stalo. Věra zmizela bez rozloučení a ze dne na den. Magda chodila kolem skříně s jejími věcmi a nechápavě zírala do prázdných zásuvek. Šaty, boty, všechno zmizelo. Doufali, že si našla někde malý byt a neví, jak jim to říct. Každý den čekali, že se ozve, ale po Věrce jako by slehla země. Po čase měla Magda s Oldou jiné starosti, najednou bylo třeba zařídit tolik věcí! Magda udělala seznam, který se stále rozrůstal, a kde na to všechno vzít? Vedle postýlky, kočárku a základní výbavičky bylo potřeba tolika věcí!

 

S příchodem maličké Magdy na svět se všechno změnilo. K lepšímu. Najednou přestalo být mnohé důležité, dokonce i to, že nemají moc peněz. Prostě bylo třeba každý den pořádně zabrat. Malá jim to vynahradila. S ní přišla i láska, ta s tím velkým eL.

Magda sice stále toužila po domově, ale ten pravý byl tam, kde byl Olda a jejich malá.

 

Těch jednadvacet let do Sametové revoluce v 89. roce uteklo jako mávnutí čarovného proutku. Aspoň tak to Magdě připadá při pohledu nazpět. Koncem roku 1990 se všichni vrátili do Čech. Odbavení v Rozvadově proběhlo až neskutečně jednoduše. Pak už vnímali jen atmosféru domova. Už 10. prosince se zúčastnili společné nedělní manifestace na Václavském náměstí. Všechny ovládla společná euforie. Pocit, že teď jsou zase jeden, jeden malý, ale svobodný národ. Jenže právě tohle se brzy ukázalo jako klamné. Všude naráželi na to, že odešli, že tady neprožili těch zatracených jednadvacet let, že jsou jiní.

 

S Věrkou se Magda potkala náhodou a shledání bylo rozpačité. Bývalé kamarádky najednou zjistily, že stojí každá jinde. Věrka se vrátila už před 20 lety, zažila normalizaci a přijala propagandu „exulant rovná se zrádce.“ Obě mluvily jinou řečí a příkop byl hluboký.

S mnoha lidmi se ho nepodařilo překročit dodnes.

 

Blanka Kubešová

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012