Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky

Marcos Purkyt

narozen 31. 8. 1958, Sao Paulo, Brazílie

z portugalštiny přeložila Klára Bachurková, učitelka češtiny v Brazílii

Moji prarodiče, tatínek a strýc přijeli do Brazílie z Kladna, maminka z Košic.

Její rodina zůstala na Slovensku. Tatínek a maminka spolu chodili.

Z Československa odjeli roku 1948. Ne kvůli válce, ale kvůli tomu, že po válce získal kontrolu nad zemí Sovětský svaz.

Když byl tatínek mladý, patřil ke Katolické mládeži. Všichni vůdci politických nebo studentských organizací byli zatýkáni Sověty. Tatínek dostal avízo od kamaráda, že jestli zůstane v zemi, bude zatčen.

Ještě ten den má rodina utekla do Německa, kde byly americké uprchlické tábory.

Mí blízcí utekli ze dne na den, všechno nechali doma. Oblékli na sebe, co se dalo, jedno oblečení přes druhé, a odešli. Dostali se vlakem k německým hranicím, spolu s dalšími uprchlíky a převaděčem, který je potom převedl přes hranice. Přechod hranic byl pěšky, museli projít oblastmi, kde na ně střílela sovětská hlídka.

Nedaleko hranic, již na německém území, byl americký uprchlický tábor, kde našli bezpečí a kde nějakou dobu zůstali. Nebylo to jednoduché. Bydleli v improvizovaných podmínkách a strava byla na příděl.

Čas od času byly nějaké skupiny vyslány do zemí, které přijímaly uprchlíky. Když přišla na řadu moje rodina, dostali jsme na výběr Kanadu nebo Brazílii. Otec si myslel, že odjet do Kanady znamená stát se dřevorubcem a odjet do Brazílie zemědělcem. Jelikož byl drobné postavy, rozhodl se pro Brazílii.

Do Brazílie připluli lodí. Cesta byla dlouhá a mamince bylo celou dobu špatně. Když konečně dopluli, dostali na přivítanou feijoadu. Je to národní brazilské jídlo na bázi fazolí, klobásky a rýže. Jelikož lidé nebyli na podobný typ stravy zvyklí, někteří se vztekali, protože nechtěli být krmeni „jako zvířata“. Časem se ale můj tatínek stal velkým fanouškem feijoady a nedal na ni dopustit!

Nevím, ve kterém přístavu se vylodili, ale vím, že se posléze vydali do hlavního města Sao Paula a potom přešli do nedalekého menšího města, kde začali pracovat v obuvnické továrně. Jeden „známý jejich známého“ jim sdělil, že ve státě Paraná je velká papírna, kde pracují čeští krajané. Dostali pozvání tam pracovat. Jednalo se o firmu Klabin, dnes jednu z největších továren na papír a celulózu v Brazílii se sídlem ve městě Monte Alegre (dnes se jmenuje Telemaco Borba). Nabídku přijali a přestěhovali se. Bylo to právě v té době, kdy díky pomoci krajanů začali více poznávat brazilskou kulturu a sžívat se s ní. Rodiče se tam vzali, tatínek začal pracovat jako inženýr (kariéra, kterou jsem si zvolil i já). Strýc poznal tetu a také se oženil. Bylo to v letech 1949 až 1954. Poté se vrátili do Sao Paula. Tatínek začal pracovat v papírně ve čtvrti Ipiranga.

Bydleli jsme také v Arapoti (stát Paraná), Mogi das Cruzes (stát Sao Paulo) a Coelho Neto (stát Maranhao), podle toho, kde otec pracoval. Po každé fázi „venku“ jsme se vraceli do Sao Paula.

Strýc a prarodiče s námi žili v Mogi a Coelho Netto. Strýc se potom usadil ve městě Suzano a prarodiče ve městě Santos (stát Sao Paulo).

Z mé rodiny zůstali někteří příbuzní na Slovensku, někteří odešli do Kanady anebo do jižní Afriky. Já nemám kontakt na žádného z nich. Na internetu jsem našel lidi se stejným příjmením (Purkyt), ale nenašli jsme žádné společné příbuzné.

Do pěti let jsem mluvil plynně česky, ale časem jsem téměř všechno zapomněl. Teď se snažím češtinu znovu naučit s učitelkou Klárou Bachurkovou v Česko-brazilské kulturní unii. Je pro mě hodně důležité neztratit kontakt s jazykem a kulturou mých rodičů a prarodičů. Bohužel se však nemohu účastnit všeho, co se pořádá v Unii, protože sice pracuji v Sao Paulu, ale žiji v jiném městě. Bratr by se taky chtěl naučit česky, ale z časových důvodů mu to momentálně nevychází. Co se týče mé dcery a bratrových dětí, to je už druhá generace, která se narodila v Brazílii, proto si nemyslím, že by se chtěli jednou učit česky. Dcera se sice zajímá o to, co jsem se naučil, ale do češtiny nechodí. Snad v budoucnu.

Česká republika, Slovensko a taky trochu Maďarsko pro mě znamenají můj genetický původ a jistým způsobem také můj občanský postoj. Nemám kontakty s Českou republikou. Vím jenom to, co se dozvím z brazilských zpráv, ale snad nejviditelnější změnou je to, že přestala být zemí, kterou nebylo možné v klidu navštívit (rodiče nikdy nenašli odvahu zemi v období komunismu navštívit) a stala se důležitým evropským turistickým cílem.

Co se týče důležitých historických milníků České republiky ve 20. století, tak mě samotného zasáhl nejvíc rok 1948, protože díky němu jsem se narodil jako Brazilec, a ne jako Čech. Pamatuji si, že v roce 1968 rodiče dychtivě očekávali pád komunismu, ale po vpádu vojsk Varšavské smlouvy tuto naději ztratili a velmi se obávali o osud příbuzných a známých, kteří v Československu zůstali. Rok 1989 ukázal zralost země, která se dokázala vyrovnat s pádem komunismu a využít svobodu a demokracii. Oceňuji, jak se stát reorganizoval bez konfliktů a sociálních nepokojů. V roce 1993 jsem byl smutný z toho, že se „bratři“ oddělili, ale když si to obě dvě strany přály, tak tedy „staň se, co se má stát“.

Nevím, jací jsou Češi, ale všichni, které jsem poznal, jsou charakterističtí tím, že jsou velmi spravedliví, čestní, diskrétní a že si umí poradit. Velmi rád bych poznal zemi svého původu a ukázal ji celé své rodině.

Foto: Rodina M. Purkyta, která emigrovala do Brazílie

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)