Zajatci Kremlu

-red- 12 2016 Ostatní česky

 

 

V letošním roce se případy politických vězňů v Rusku často dostávaly na první stránky evropského tisku. V neposlední řadě díky samotným postavám uvězněných – například Nadija Savčenko se skoro stala mediální hvězdou. Díky tomu se také stala jednou z mála propuštěných z ruského vězení. Zatímco ale samotná Savčenko vyvolává čím dál víc otázek, nežli nabízí odpovědí, desítky dalších Ukrajinců stále zůstávají za mřížemi.

Kvůli anexi Krymu a válce na Donbasu byly zničeny tisíce lidských životů. Podle oficiálních údajů OSN počet obětí na životech dosáhl téměř deseti tisíc. Na Ukrajině dnes pobývá kolem dvou milionů „vnitřních“ uprchlíků, kteří museli utéct z okupovaného území. Na Krymském poloostrově Rusko zavedlo vlastní pořádky – vraždy, únosy, zatýkání a represe vůči místnímu obyvatelstvu nejsou ničím výjimečným. Pronásledování menšiny krymských Tatarů již bylo oficiálně uznáno za pronásledování na etnickém základě.

Vlna represí začala ještě během připojování Krymu k Ruské Federaci v březnu 2014. Tehdy byli uneseni a zavražděni mnozí místní aktivisté. Řada z nich byla po svém zatčení souzena v Rusku. Rusko totiž přicházelo na poloostrov s tradičním posláním „chránit ruské obyvatelstvo před ohrožením“. Tentokrát měli ohrožovat Rusy „krvežízniví banderovští teroristé“. Jelikož se ukázalo, že žádní „banderovci“ na Krymu nebyli, tak si je v Kremlu museli vymyslet. Řada Ukrajinců putovala do ruských vězení jen proto, že otevřeně protestovali proti vstupu ruské armády na území suverénního ukrajinského státu.

Jedním z nich byl Hennadij Afanasjev – dvacetišestiletý Ukrajinec z krymského hlavního města Simferopol, který během anexe poloostrova koordinoval občanské hnutí na podporu celistvosti Ukrajiny. Za to strávil v ruských vězeních víc jak dva roky.

Afanasjev byl zatčen 9. května 2014. Během slavnostního průvodu, který se tradičně konal v rámci oslav konce Druhé světové války. „Několik lidí mě srazilo k zemi, nasadili mi pouta, narvali mě do auta, a tak začala moje „veselá“ cesta. Sedli si vedle mě dva pánové, kteří mě mlátili a začali se vyptávat, kde se nacházejí nějaké vojenské strategické body, o čemž jsem neměl, a ani nemohl mít, tušení. Tak mi začali vykládat, že jedeme do lesa, kde si sám pro sebe budu muset vykopat jámu. Já jsem tomu věřil, protože měsíc před tím jsme nalezli v lesích aktivistu Rešata Ametova, který byl mučen a zavražděn“ (Kurzivou jsou označena slova H.Afanasjeva). Kromě něj bylo nalezeno ještě dalších sedm mrtvých krymských aktivistů. Dvacet dalších je na Krymu dodnes pohřešováno.

Samotného Afanasjeva čekal jiný osud. Byl odvezen na místní štáb FSB, kde byl držen deset dní skoro bez jídla a pití a nebylo mu dovoleno spát. Každý den probíhaly výslechy. Po několika dnech se objevil „svědek“, který trval na tom, že on sám je terorista a že s Afanasjevem připravovali teroristické útoky. „Jelikož jsem moc dobře věděl, že žádné důkazy nemohou existovat, protože jsem žádné útoky nepřipravoval a toho člověka jsem viděl poprvé v životě, tak jsem mlčel. Brzy jsem pochopil, že to, co probíhalo předtím, ještě znamenalo, že se ke mně chovali dobře. Odvedli mě do kanceláře FSB, dali mi plynovou masku a drželi ji tak, že se do ní nedostal vzduch a dusili mě. Když viděli, že omdlévám, otevírali filtr, ale spolu se vzduchem tam pouštěli nějaký plyn, kvůli kterému jsem začal zvracet a dusil se vlastními zvratky. Pak mi sundávali masku, dávali mi na povzbuzení k nosu nějaký čpavek, a zase se to opakovalo znova. Nebo mě svlékali, omotávali mi genitálie hadrem, připojovali elektrické dráty a pouštěli proud. Hlavní zábava pro ně byla mě svléknout, vzít páječku, nahřívat ji a vysvětlovat mi, jaká to bude sranda, když se to bude nahřívat uvnitř ve mně. To jsou vlastně způsoby, kterými FSB získává podpisy na těch papírech, co potřebuje, které jsou, samozřejmě, předem připravené“.

Jedinou šanci dostat prostor, kde by ho mohla veřejnost slyšet, se pro Afanasjeva stal soudní proces s dalšími krymskými aktivisty – Olehem Sencovem a Olexandrem Kolčenkem. Tam měl dosvědčit, že společně připravovali teroristické útoky. Hlavní svědek ale zmařil plány ruských vyšetřovatelů. U soudu Afanasjev prohlásil, že byl mučen a že všechna svědectví z něj dostali silou. Sencovovi a Kolčenkovi se veřejně omluvil. Hned na to byl odvezen do vězení až na Vorkutu (V Komijské republice na evropském úpatí Uralu za polárním kruhem).

„Tam jsme dlouho drželi hladovku, abychom se domohli nějakého lepšího zacházení, stravy a tak. Během tohoto období jsem zhubl o 25 kilo. Začal jsem mít zdravotní potíže, měl jsem problémy s kůží, potřeboval jsem operaci a lékařskou péči. To mi bylo samozřejmě odmítnuto. Tak jsem musel ty rány, co jsem měl na těle, nějak sám čistit kusem železa.“

V tomto období se právě jednalo o prodloužení evropských sankcí vůči Rusku. Zdravotní stav Afanasjeva se rychle zhoršoval – a smrt někoho z politických vězňů by pro pozice Kremlu určitě neznamenala nic dobrého. Afanasjev byl vyměněn za proruské separatisty. Dalším vyměněným se stal čtyřiasedmdesátiletý Jurij Sološenko, který měl potíže se srdcem a rakovinu.

Dnes Afanasjev funguje jako zvláštní představitel ukrajinského ministerstva zahraničí. Zabývá se osudy dalších politických vězňů a jedná se světovými politiky. Několikrát se stavil i v Praze.

Ne všichni ale měli takové štěstí jako Hennadij Afanasjev. V ruských vězeních dnes zůstává 43 politických vězňů z Ukrajiny. Většina z nich je z okupovaného Krymu. Většinou jsou souzeni za terorismus nebo špionáž. Nejznámějšími jsou případy Sencova-Kolčenka, nebo kauzaHizb ut-Tahrir.

Celkem je na Krymu oficiálně evidováno 271 případ porušování lidských práv. Umělci z celého světa již druhý rok žádají Putina o propuštění ukrajinského režiséra Oleha Sencova Otevřené dopisy podepisovali známí režiséři, mj. Andrzej Wajda a Krzystof Zanussi. Akci na podporu Sencova podnikl i hollywoodský herec Johny Depp.

Případ Hennadije Afanasjeva a řady dalších ukrajinských politických vězňů je ukázkovou ilustrací toho, jak probíhá vyšetřování, výslech a věznění na ruský způsob. V Kremlu vždycky měli vlastní představu o tom, jak by měl fungovat právní systém a „demokratický“ stát. Ostatní demokratická společnost, která se nechce sama podílet na této kremelské představě „demokracie“, má možnost ale i povinnost tlačit na ruskou vládu aby byla lidská práva dodržována. A zajatci propuštěni.

 

Radko Mokryk

 

(Ilustrační obrázek: Hans Memling, Triptych Poslední soud, 1467-1471, výřez)

 

(Článek převzat z časopisu Přítomnost)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012