Kdo je na světě nejšťastnější

12 2016 Ostatní česky

 

 

Vždycky mě zajímaly tabulky výzkumů, ze kterých jsem se dozvěděl, kdo je na světě nejšťastnější. Který člověk, který národ. A vždycky mě znovu překvapovalo, že nejšťastnější jsou skupiny, kmeny, národy, lidé, kteří nic nemají, jen ubohou chatrč, pár kousků nábytku, jedny šaty, vaří na ohništi a pojídají kaši z misky. Nevěřil jsem tomu, ale teď už vím, že je to pravda. Oni nevědí, co všechno je na světě a co by mohli mít.

 

Ocitl jsem se v jednom malém městě, kde právě probíhala sváteční pouť. Jarmark, posvícení. Děti i dospělí se motali od stánku ke stánku, v jednom se prodávala perníková srdce, laciné cukrovinky a turecký med, v jiném se škvařily v přepáleném oleji langoše a na grilu opékaly buřty. Pijáci piva a podřadného vína se vyhýbali autům, vrávorali od patníku k patníku, a já jsem si položil otázku: Jsou tito lidé šťastní? Viděl jsem zřetelně, že ano. Měli rozzářené obličeje, v očích jim hrály spokojené plamínky. Jejich děti se radovaly.

 

Myslím, že u nás je hodně šťastných lidí, aspoň ankety tomu nasvědčují. Jsou spokojení, že mají malé platy, souhlasí s tím, že minimální mzda Němců nebo Francouzů je čtyřikrát větší, vždyť co by si s penězi počali! Nevadí, že jim potravinové firmy ze Západu nabízejí nekvalitní zboží, masové konzervy bez masa, salámy z odřezků a kostí. Štěstí je v něčem jiném. V tom, že patříme k Západu.

 

„Západ“ – všiml jsem si, že to slovo stále ještě existuje. V jednom rozhovoru v televizi řekl smutně František Ringo Čech: „Západ nás opustil!“ Myslel tím současnou situaci v Evropě a v Evropské unii. Jenže Západ nás opustil už mnohem dřív. Tehdy, když se rozhodli finanční magnáti a jejich lobbisté, že si z nás udělají jen tržiště laciného zboží, a když nás přemluvili, abychom jim předali důležité továrny a také zdroje, hutě, doly, suroviny. Prodali jsme jin i vodu. Náš premiér prý teď bojuje za to, aby se voda dál nezdražovala, ale nikdo neví, že voda nám už dávno nepatří. Zůstaly nám jen trubky, o které se musíme starat. Opravdu jste to nevěděli?

 

Nechtějte to vědět! Nic důležitého už vám nepovím. Ten, kdo chce zůstat šťastný, neměl by shánět žádné další informace. A ještě něco byste měli vědět: vaše mobily, které nepouštíte z ruky, aby vám něco neuniklo, vám to neřeknou. Jsou dobré na honění pokémonů, ale skutečnou pravdu o světě se z nich nedozvíte. To je dobře. Zůstaňme šťastní.

 

Shodou okolností kousek nad městečkem, kde se odehrával jarmark šťastlivců, stojí zámek, který ukazuje, jak Evropa kdysi fungovala. Hrála tam tenkrát lobkovická kapela, kterou dirigovali Češi, o nichž věděl celý svět. Přijel sem Goethe, Beethoven. Dnes bojuje zámek o přežití. Zašel jsem dovnitř poslechnout si hudbu Jana Ladislava Dusíka. Složil elegii na smrt pruského prince Louise Ferdinanda, který padl v napoleonských válkách. Byl to skladatelův přítel, mecenáš a žák. Prince zabil v bitvě u Saalfeldu francouzský husar Jean-Baptiste Guindey. Probodl ho šavlí. Sám padl o sedm let později. Elegie byla hluboce tragická, plná emocí, skvěle procítěná klavíristkou Alenou Hönigovou. Dusík, předchůdce romantismu, sledoval velkou Evropu, její politiky a dějiny: napsal skladbu o popravě Marie Antoinetty, jejímž byl oblíbencem, po Londýně a Praze skončil u Talleyranda, francouzského ministra zahraničí. Evropský formát!

 

Zdá se, že Evropa už tu byla před Evropskou unií. Ani hranice lidem nebránily, aby spolu komunikovali a vyměňovali si kulturní hodnoty. Kde jsou ty hodnoty? Už to slovo samotné, tak obecné a bezobsažné, je odsoudilo k zapomenutí. Naše dnešní hodnoty jsou z jiného těsta: jako ta perníková srdce a turecký med. S těmi se žije lehce.

 

Petr Koudelka, publicista

(na fotu)

(článek vyšel v TR č. 36/2016)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012