Můj pes má rád drobečky...

-red- 12 2016 Povídka česky

 

 

 

Můj pes má rád DROBEČKY, tak jako já. Váš taky? Nééé, já nemyslím ty drobečky, které vám někdy spadnou na zem od stolu, ale „Drobečky (Drbečky) z půjčovny lidských duší“ od pana Vlastimila Brodského. Abych to ještě upřesnil, tak Kolja má v této knize rád povídání pana Bródi o jeho psu Hugovi. On si ho zkrátka zamiloval a představte si, že bych mu moh´ tyhle příběhy číst pořád dokola. Asi mu Hugo zaimponoval svou chytrostí i smyslem pro rošťačinu. Byl to náš společný nápad, že Hugo nesmí v žádném případě v téhle knize chybět. Jenže něco jiného je chtít a něco jiného je to pak uvést ve skutek. Dvakrát jsem panu Marku Brodskému napsal, jestli by souhlasil s otištěním příběhů jeho báječného táty. I přesto, že jsme s Koljou zdůraznili, že se na knížce nemíníme nijak obohatit, ale výtěžek z prodeje půjde na pomoc jiným pejskům, odpověď jsme nedostali. Byli jsme oba z toho moc smutní.

Jednoho dne dostal můj chlupáč Kolja skvělý nápad, který psi dostávají tak jednou za sto let. „Poslouchej, něco mě napadlo!“ začal zčistajasna můj moudrý pes. „Vždyť přece Hugo žije! Tak proč ho nenavštívíme? Proč s ním neuděláme něco jako – no jak se to jmenuje? Tak mi přece pomoz – to inter, iternici nebo jak tomu říkáte?“

„Myslíš interview?“ usmál jsem se a podíval se Koljovi do očí, rozzářených a šibalských jako vždycky, když má za lubem nějakou klukovinu. Pak jsem ho rovnou objal kolem krku, až v něm zapraštělo jak ve staré psí boudě a dal mu velikánskou pusu na čelo. „Kdepak, ty nemyslíš jenom na žrádlo, jako někteří lidé na peníze! Ty máš za ušima!“ musel jsem ho hned pochválit.

„No vidíš a přitom proti mně pořád něco máš!“ zahořekoval chytrácky Kolja. Ale od nás do Prahy je cesta dlouhá a pro jeden interview se psem, i když velice známým, se nevyplatilo jezdit. Ale od čeho máme kamarády, že ano? Redaktorka a novinářka Marinka Hužvárová má pejsky nejen moc ráda, ale jednoho s roztomilým jménem Rozinka dokonce vlastní. Když jsem jí zavolal, moc nadšená se mi právě nezdála: „Nezbláznil jsi se? Já - a interview se psem?!“

Chvilku jsem ji přemlouval, ale protože jsem známý tím, že bych i hubenou kozu umluvil, tak nakonec se smíchem souhlasila.

Za několik týdnů jsme dostali po vlnách internetu rozhovor se slavným doposud žijícím Hugem pana Brodského. Asi to byl jeho první interview s novinářkou, právě tak jako Marinky se psem.

 

Václav Židek

* * *

 

Pan pes Hugo

Pak jsem na té procházce od lucerny k lucerně, od rohu k rohu, od stromu ke stromu a od patníku a kandelábru k dalšímu patníku a kandelábru, dumal o tom, v čem je ten zakopaný pes, že pouhým instinktem obdařený čokl se chová rozumněji než rozumem obdařený člověk.

(Vlastimil Brodský: Drby a dr(o)bečky)

 

Pootevřely se dveře a za nimi se radostně vrtěl a usilovně štěkal malý hnědý hrubosrstý jezevčík. Se psí vehemencí pomocí celého dlouhého těla, s neumdlévajícím kmitáním ocásku za doprovodu staccata drápků na podlaze, vyjadřoval všechnu moudrost a filozofii svého rodu. Štěkal a štěkal, lidskému slovu nebylo rozumět. Ale nás – psí lidi, pejskaře, milovníky štěkavých kamarádů, či chcete-li psí blázny – nás už si naši čtyřnozí přátelé k porozumění a oddané poslušnosti vycvičili.

A co mi vyštěkal Hugo v kuchyni u své paničky, paní Švingerové, se Vám pokusím volně převyprávět…

 

Byly doby, kdy mi dalo dost práce mého páníčka Bróďu, jinak mezi lidmi slavného českého herce Vlastimila Brodského, pěkně po svém, po psovsku vychovat. A dlužno podotknout, že byl tvrdohlavý skoro jako jezevčík.Asi proto jsem ho měl tolik rád.

Byli jsme si podobní. Nejen tou jezevčíkovitou tvrdohlavostí. Také vousy jsme měli oba, jen já jsem si je neholil. Však co bych byl za hrubosrstého jezevčíka bez mužné ozdoby na bradě a tváři! K něčemu takovému bych se nikdy nedal zneužít! Povídali jsme si, každý po svém, a vyhovovalo nám to. Taková krásná symbióza to byla.

Občas měl Bróďa pocit, že musí uplatnit své letité pedagogické (nebo snad cvičitelské, či dokonce krotitelské) zkušenosti ze soužití člověka a psa, protože ho čtyřnozí kamarádi provázeli skoro po celý život. Ve své knížce Drby a drbečky nám věnuje celou kapitolu a já vůbec nežárlím na mé čtyřnohé předchůdce: ratlíka Obra, pokus o kolii Buřta, výsostnou pozici zaujímajícího foxteriéra Péťu, křížence Bobíka, maltézačku Báru, basetku Luki, kolegu „v rase“ – drsnosrstého jezevčíka Brita, či Bróďovo „cvičitelské fiasko“ Ďuriho. Zapomínal ale, že v našem případě se jednalo o soužití psa velkého formátu – jezevčíka – a člověka (musím uznat, že taky) velkého formátu. Bróďa byl můj a žili jsme ve světle ramp. Když přestával být pro média až tak atraktivní, vylepšil jsem mu image. Pózoval jsem mu na fotografiích a zlobil jsem se, když jsem měl pocit, že mi snímek kazí. Bral jsem ho s sebou skoro všude. Co by pes pro svého milovaného páníčka neudělal!

Čas od času Bróďa usoudil, že si musím od slávy odpočinout, a nebo spíš, že tu jeho hvězdu zastiňuji (znáte nějakého jezevčíka, který by nebyl vynikajícím hercem?) a ponechal mě někomu na hlídání. Nebylo to nic neobvyklého a nevadilo mi to. Rád jsem ale takové chvíle trávil ve Slunečné na zahradě u paní Švingerové. Nakonec jsem usoudil (a když jezevčík usoudí, pak si na svém trvá!), že „dálkový“ páníček na návštěvy vůbec není špatný nápad a přesadil jsem se k paničce, svěřil se její péči a její kuchyni (však to tak dělávají i lidé mužského pohlaví. Nebo se snad mýlím?). V létě s paničkou bydlíme na chalupě ve Slunečné, v zimě v Praze – už nám to tak pěkně funguje pár let.

Měl jsem, pravda, trochu výčitky svědomí, že já, kapitán domácnosti a absolutně nepostradatelná bytost, opouštím palubu. Všechno, co jsem já uměl sám od sebe, se dnes učí čtyřnozí adepti ve škole pro psí asistenty. Uměl jsem ohlašovat pošťačku, to ostatně zvládne kdejaký voříšek. Ale já jsem Bróďovi říkal, že píská konvice, že se pálí hrnec, že přetéká voda. Říkal jsem mu i jiné věci. Ale lidé nám psům k jejich (lidské) škodě nerozumějí zdaleka tolik, kolik rozumíme my jim. A co všechno my psi víme, kolik toho cítíme, co všechno slyšíme, co předvídáme… A kolik nespravedlností musíme vytrpět, když jsou lidé z pozice moci přesvědčeni, že jsme se nějak provinili proti jejich (člověčím) pravidlům. A jen někdy jsou ochotni přiznat chybu, jako třeba kdysi Bróďa, když mě neprávem podezříval, že jsem udělal schválně několikrát za sebou loužičku. Teprve pak zjistil, že na vině byla hadice. Každé malé štěně by cítilo, že je to obyčejná voda, slyšelo by, že uniká z praskliny. Jenom člověk to hned svede na psa! Dlouho a dlouho se mi musel páníček omlouvat, než jsem mu velkoryse odpustil.

Přišla chvíle, kdy už i Huga štěkání unavilo a usoudil, že je třeba pumpnout paničku o rohlík, když už mu nic jiného nechce s výmluvami na dietu vydat – přesně takhle se dá přetlumočit Hugův výmluvný výraz. Problém je, vysvětluje paní Švingerová, že Hugo už je přeci jen letitý pejsek a měl teď veliké zdravotní problémy. Pan doktor mu nařídil přísnou dietu, chodíme na injekce... A Hugo by tak rád jedl!

Zpočátku jsem se docela lišil od lidské představy hodného pejska, pustil se Hugo opět do štěkání, srdce bojovníka mi velelo likvidovat jakéhokoliv soupeře a nepřipouštět si psí kolegy k tělu. Erotickou duši románového milovníka jsem ale asi nedotáhl do vítězného konce –nevím alespoň o žádných dětech, které bych byl stvořil. Žil jsem šťastně, bez závazků, spokojen sám se sebou.

Teď však, na stará kolena, mě panička nějak začala zlobit – nechce mi pořádně uvařit a vydat k jídlu všechny dobroty, na něž mám chuť. A že mám neustále chuť! Dokonce musím poslouchat řeči o věku – já, pan jezevčík! Vždyť je mi teprve 14 let. Ještě horší jsou řeči o dietě (lidi mě obtěžují s doktory – ó, jak já nesnáším, když na mě někdo sahá s jiným úmyslem, než je hlazení a obdiv k mé osobnosti – či snad psovnosti? To bych ho roztrhal a sežral (asi po částech – jsem přeci jen trpasličí jezevčík). A úplně nejhorší je, že dietu dodržují. Když jsem si vybíral paničku s chalupou a teplou kuchyní, netušil jsem, kam se to zvrhne!

Co takhle ještě kousek rohlíčku, namočeného, úplně dietního? Vždyť jinak mě to interview dočista zničí. A ještě se mám fotit, žadoní tmavohnědé psí oči, jimž nelze odolat.

Jsou lidé, kteří mají romantickou představu o tom, jak teskním po smrti bývalého páníčka Vlastíka Brodského. Ale víte, ono to zas až tak v běžném psím životě není. Vždyť já už jsem dávno Hugo Švingerů a Brodský jsem byl jen při návštěvách Bródi. Musel jsem do celé akce vložit značnou dávku svého hereckého talentu, než Bróďa usoudil, že je to jeho vlastní nápad, abych se přestěhoval. On se bál, že už se o mě nemůže tak dobře starat (přitom jsem to byl já, kdo pečoval o něj a zachraňoval jeho finanční rozpočet). Ale který hrubosrstý chlap – jezevčík – by odolal ženské náruči a kuchyni?

Po smrti mého milovaného Pana herce a páníčka jsem dokonce zaslechl, že někdo fantazíruje, proč nejdu k Terezce nebo Markovi, Bróďově dětem! Copak bych mohl opustit paničku a pečovatelku, jejíž domácnost už zdobím tolik let? Copak by bylo možné mě, mou psovnost, proti mé vůli přestěhovat do Terezčiny domácnosti s psím halamou a nebo ještě hůře – k Markovým kočkám…?

Lidé mají někdy divné nápady. Chybí jim rozum jezevčíka!

 

Rozhovor s Hugem včetně jeho snímku pořídila a z pejsštiny přeložila Marina Hužvárová

 

* * *

 

Vlastimil Brodský český herec narozený 15. 12. 1920 v Ostravě, za války hrál v malých avantgardních scénách. Po osvobození se stal spoluzakladatelem Divadla satiry (1946 – 1947) a od roku 1947 – 1948 působil v D 34. Od roku 1948 až do 1983 byl členem Divadla na Vinohradech. Celý svůj život vynikal jako herec pronikající do složitých hlubin lidské psychiky jak v komických, tak i tragikomických postavách. Jeho úctyhodný výkon, že natočil za celý svůj život přes sto filmů a mimo toho zahrál bezpočet hereckých rolích v divadle, televizi a v rozhlase, jasně dokazují, o jakého šlo špičkového umělce. Hlavním smyslem jeho života bylo herectví, bez něj nemohl žít. Naposledy exceloval v roce 2001 ve filmu režiséra Vladimíra Michálka Babí léto, kde zahrál se svými vrstevníky Stellou Zázvorkovou a Stanislavem Zindulkou, ve svých osmdesáti letech, zcela bravurně roli starého muže odmítajícího se smířit s údělem stáří. Za herecké výkony všichni tři dostali cenu Českého lva. Jeho vztah ke psům se nejlépe odráží v jeho z posledních knížek „Dr(o)bečky z půjčovny duší“. Tragicky zemřel 20. dubna 2002.

 

***

Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012