Relikviář sv. Maura

Lada Topinková 12 2016 Kultura česky

 

V akcích nabízených v prosinci našimi hrady a zámky mne zaujala tato:

 

Pátek 23. prosince: státní hrad a zámek Bečov nad Teplou – Zvláštní prohlídka relikviáře sv. Maura.


Relikviář sv. Maura byl zhotoven v letech 1225–1230 na zakázku benediktínského opatství ve Florennes v jižní Belgii. Byly v něm uloženy údajné ostatky čtyř svatých – ostatky z celého těla kromě hlavy sv. Maura, lebka sv. Timoteje, článek jednoho z prstů sv. Jana Křtitele a blíže neurčený rozsah ostatků sv. Apolináře. Opatství získalo tyto ostatky již krátce po svém založení v 11. století.

„Relikviář svatého Maura je dokladem románského zlatnictví mimořádné výtvarné i řemeslné kvality. Po umělecké stránce především zaujme zpracování sošek a reliéfů, které řadí relikviář k nejvýznamnějším památkám v celoevropském středověkém kontextu. Upoutá zde na románskou dobu nebývalá živost provedení a expresivita — oduševnělé výrazy apoštolů mají portrétní rysy, reliéfy zase vynikají nápaditou kompozicí. Ojedinělé je také zpracování starozákonních výjevů na emailech. Samostatnou kapitolu tvoří antické gemy (miniaturní díla umělců vzniklá před dvěmi tisíciletími), použité druhotně jako součást výzdoby filigránových prvků relikviáře,“ uvádí restaurátor Andrej Šumbera. Relikviář je tvořen množstvím pozlacených stříbrných plíšků.

Jaká je vlastně hodnota relikviáře svatého Maura? To nikdo neví, odborníci mluví o nevyčíslitelné položce či o druhé nejcennější movité památce na českém území po korunovačních klenotech. Jeho cena se tak patrně pohybuje v řádu stamilionů korun.

 

O novodobé historii znovuobjevení tohoto skvostu přidávám zajímavé informace, které jsem se dočetla v článku Aleny Blažejovské „Přísně utajená akce Starožitnost“, uveřejněném v Týdeníku rozhlas, 23/2016 a dále v rozsáhlém článku a rozhovoru z listopadu 2016, autorů Martina Prachaře, Šárky Petrákové a Marcela Šuleka na www.lidovky.cz.

 

Přesně před 31 lety mělo dojít k podpisu dokumentu, který by Dannymu Douglasovi změnil život. Dohody mezi ním (z pověření rodiny Beaufort-Spontinů) a socialistickým Československem, o vyzvednutí důležité památky ležící kdesi v Československé socialistické republice. K tomu nikdy nedošlo. O dva dny dříve totiž kriminalisté v záři provizorního osvětlení a za hněvu nebes v podobě nezvyklé listopadové bouřky vyhrabali z podlahy hradní kaple nečekaný poklad: zlatý relikviář. Druhou nejcennější památku na českém území hned po korunovačních klenotech.

Danny Douglas, muž, bez něhož by zlatý poklad stále ležel v suti hradní kaple, se již přes třicet let ze sebe snaží smýt nálepku chtivého zloducha. Chce, aby byl příběh, který o něm stvořila komunistická propaganda, opraven. Chce být uznán jako iniciátor nálezu.

Douglas, muž s americkým občanstvím, žil, stejně jako dnes, ve Vídni. V roce 1984, kdy příběh začíná, stejně jako dnes, provozoval firmu na zvířecí krmivo. Vedle toho měl ale pověst jakéhosi reálného Indiana Jonese. Povedlo se mu objevit cenné umělecké předměty značných hodnot, které se posléze dostaly do muzeí. Hodně cestoval, uměl jednat s lidmi a měl zkušenost s komunistickými režimy, protože jako překladatel pracoval pro americkou armádu na známém hraničním přechodu v Berlíně Checkpoint Charlie.

To všechno byly důvody, proč mu Christian Beaufort-Spontin, potomek šlechtického rodu, který musel po druhé světové válce opustit západní Čechy kvůli kolaboraci s nacisty, pověděl o vzácném relikviáři svatého Maura. Beaufortové, kteří měli panství a zámky v dnešní Belgii, se považovali za jakési ochránce svatého pokladu. Schránku převezli na konci 19. století na český zámek v Bečově nad Teplou, chovali ji v tajnosti. Na začátku druhé světové války zakopal Heinrich Beaufort-Spontin, Christianův děd, relikviář v bývalé hradní kapli na Bečově, spolu se 103 láhvemi francouzského koňaku a lahvemi vína. Těsně před koncem války odvezl část majetku do Rakouska, relikviář ale zůstal v suti hradní kaple.

A tam zlatý poklad nedozírné ceny zůstal 46 let, protože si Beaufortové netroufli velký zlatý předmět na konci války při stěhování do Vídně odvézt.

Christian Beaufort-Spontin chtěl ovšem rodinnou památku získat z území, které patřilo pod nadvládu Sovětského svazu. Jako pracovník muzea ji viděl jako ozdobu nějaké stálé expozice. Navíc dva roky předtím, v roce 1982, provedl tehdy nepřístupným Bečovem kastelán Karel Macek pozoruhodnou dvojici, Christianovu tetu Elisabeth s manželem Maxem von Croyem. Mezi řečí se jim zmínil o uvažované rekonstrukci hradu a zámku, při které mohl být relikviář teoreticky nalezen. I to mohlo hrát roli, proč se po více než čtyřech desetiletích začali Beaufortové zajímat o osud relikviáře.

Tehdy vstoupil na scénu Douglas. V červnu roku 1984 navštívil československou ambasádu ve Vídni. Přišel s nabídkou. Sdělil zaskočeným pracovníkům úřadu, že ví o jednom cenném uměleckém předmětu, který je ukryt na československém území. Dodal, že o něm nikdo neví, nikomu v Československu nechybí a že by ho chtěl za určitých podmínek vyvézt.

Zpočátku mu nevěřili, až po čase se dala komunistická mašinerie do pohybu. A vypadalo to, že má Douglas trumfy v rukou. Komunistický režim tápal, neměl tušení, o co by mohlo jít. Ale byla tu lákavá vidina statisíců dolarů. A tak totalitní stát nasadil do akce tajnou policii a špiony. Kriminalista František Maryška dostal pověření vést tajný tým Starožitnost, který měl zjistit, o co Douglasovi jde. Policisté se vydávali za úředníky ministerstev a účastnili se schůzek, konaných v letech 1984 a 1985 v Praze. „Myslel jsem si, že jednám s historiky. Byli velmi milí, divil jsem se, proč o těch komunistech všichni tak špatně mluví. Říkal jsem si, když budu jednat čestně, nic se mi nemůže stát,“ uvádí Douglas.

V období mezi jednáními sledovali Douglase ve Vídni agenti StB. Zjistili jeho kontakty s Christianem Beaufort-Spontinem, vydávali se za pracovníky československého muzea a vyptávali se na předměty z Bečova.

Nakonec pražské schůzky přinesly výsledek. Byla dojednána dohoda, stačilo ji jen podepsat.

Relikviář měl podle smlouvy po vyzvednutí ocenit nejprve znalec určený firmou Artia. Pokud by odhadl nižší cenu než jeden milion dolarů, mohl si Douglas přizvat své dva znalce. Výsledná odhadní cena by se určila jako aritmetický průměr tří částek. Pokud by podle smlouvy obě strany souhlasily, měl být relikviář prodán. 73 procent částky mělo připadnout ČSSR, 27 procent Douglasovi (z toho mělo patřit 18 procent rodině Beaufortů, Douglasovi by tedy zůstalo 9 procent).

Pokud by se ČSSR rozhodla, že si chce relikviář nechat, připadlo by podle smlouvy 50 procent odhadní ceny Douglasovi, maximálně však půl milionu dolarů. „Pokud by Československo nechtělo, schránka by nikdy neopustila jeho území. Myslím, že to byla férová dohoda,“ říká Douglas.

4. listopadu 1985 se v Karlových Varech setkává Douglas s kriminalistou Maryškou. Ústně si potvrzují platnost dohody. Douglas pak Maryškovi upřesňuje velikost objektu a potvrzuje, že se nachází na Bečově. Navíc prozradil, že k vyzvednutí potřebuje pouze čtyři muže, lopaty a detektor kovu.

Smlouva byla před podpisem, policisté ale hráli o čas, tvrdili, že ještě nemají dostatek peněz na jistinu, proto byl na Maryškovu žádost podpis odložen na 7. listopadu. Už předtím kriminalisté zúžili hledání pouze na Bečov. Do té doby ovšem přehrabovali zahrady, kde našli jen hromady rezavého šrotu. Protože Douglase netrápila zima, pochopili, že musí hledat uvnitř.

Douglas odjel do Vídně. Do Česka se vrátil až za mnoho let.

5. listopadu se v rozsáhlých prostorách bečovského hradu a zámku rozjela velká akce. Policisté s kastelánem Karlem Mackem prolézali zámecký areál od sklepa po půdu. A byli úspěšní.

V hradní kapli si všimli, že některá prkna na podlaze někdo v minulosti uvolnil. Vytrhli je. Kastelán obstaral provizorní osvětlení, kriminalisté vnořili lopaty do suti – a ta se jakoby propadla. Ve skutečnosti se suť hrnula do popraskané skleněné schrány, v níž byla hledaná památka uložena. Odhrábli další kus a ze špíny se zalesklo zlato. Našli relikviář svatého Maura.

V letech 1985–1991 ležel relikviář v sejfu ČNB, kde se rozpadal. Komunistické instituce nedělali nic. Až v roce 1990 padlo rozhodnutí, že relikviář patří Národnímu památkovému ústavu v západních Čechách.

V letech 1991–2002 proběhlo náročné restaurování relikviáře. Vnitřní dřevěné jádro muselo být zhotoveno úplně nové.

V roce 2002 se schránka znovu zaskvěla ve své kráse a od té doby je magnetem bečovského zámku.

 

Lada Topinková


Foto: relikviář sv. Maura

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012