Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky

-red- 12 2016 Naši ve světě česky

 

 

Marie Hlavničková Hadzi Antic

narozena 25. 7. 1931, Zlín


z portugalštiny přeložila Klára Bachurková, učitelka češtiny v Brazílii

 

Zanedlouho oslavím osmdesáté třetí narozeniny a z těchto osmdesáti tří let to bude šedesát sedm let mimo mou vlast. Narodila jsem se v roce 1931 a strávila jsem druhou světovou válku v Československu.

Můj otec zemřel při nehodě v roce 1943. Když skončila válka, naše radost neznala mezí. Proč tedy emigrace? Nikdo neopustí svou vlast, aniž by měl nějaké vážné důvody. Tím méně má rodina: maminka, tři bratři – Josef (21 let), Jiří (18 let), nejmladší Jan, který se narodil až po smrti mého otce a neměl tehdy ještě ani dva roky, a já, tehdy patnáctiletá. ¨

Proč jsme tedy emigrovali? Odpověď je v původu mé rodiny.

Už to, že moje matka byla rozená Baťová (sestra Jana Antonína Bati a Tomáše Bati, který byl zakladatelem firmy Baťa) a můj zesnulý otec byl generálním ředitelem firmy Baťa během válečných let, bylo dostatečným důvodem, aby se na nás nový komunistický režim díval jako na nepřátele.

Nejdříve tím, že zrušil matce penzi. Maminka situaci ještě zhoršila, když bránila svého bratra Jana obviněného ze spolupráce s nacisty (toto obvinění bylo mnoho let poté odvoláno). Můj starší bratr studoval a pracoval v Praze. Když viděl, jak se věci mají, podařilo se mu získat pro matku pas a ona s mým nejmladším bratrem odjela do Švýcarska. Setkala jsem se s ní ve vlaku do Prahy a následující den maminka vycestovala do Curychu. Já jsem spolu s mými dalšími bratry ještě zůstala doma. Naši přátelé se od nás odvrátili, protože se báli represí komunistů. Můj strýc Bohuslav Baťa odjel do USA. Jelikož měl americké občanství, neměl s emigrací žádné problémy. Dvě sestry mého otce odjely do Lomnice nad Popelkou, jeho rodného města. Jedna byla vdova po ruském lékaři, který se přistěhoval do Československa po roce 1918, a druhá byla vdaná a měla dvě děti, Nadju a Vojtěcha.

Jméno Nadja jsem později dala své dceři. Zůstala jsem ve Zlíně a spolu s bratrem Jiřím čekala na vyřízení pasu. Jiří se zrovna připravoval na maturitní zkoušky. Když naše hospodyně viděla situaci, v jaké se nacházíme, raději se odstěhovala, a já jsem musela převzít zodpovědnost za naši domácnost. Neměla jsem s tím téměř žádné zkušenosti, ale jelikož jsem se vždycky ráda dívala, jak vaří, dokázala jsem pár jídel uvařit. Nebylo to lehké, protože v té době byl velký nedostatek potravin a k dispozici jsem měla jen velmi málo přísad.

Nějak jsem si však vždy dokázala poradit. Ve sklepě jsme měli dřevěné krabice, které tam zůstaly po válce, kdy v nich maminka kvůli bombardování schovávala vzácné křišťálové nádobí. Já jsem postupně nádobí znovu do těch krabic schovala, jak mi to maminka na dálku přikázala. Krabice potom potajmu odnesl náš profesor na klavír, pan Červinka, který je schoval u své rodiny, přestože to bylo nebezpečné. Dlouho poté, až jsme se dostali do Československa, nám je vrátil. Tehdy jsem netušila, že to jsou poslední dny v našem domě, že se do něj již nikdy více nevrátím a že z našeho majetku uvidím jen velmi málo.

Maminka byla také přesvědčená, že celá ta situace bude jen dočasná a že všechno bude brzy jako dřív. Největší společnost v té době mi dělala moje fenka, německý ovčák, kterou jsem vycvičila v tréninkovém centru pro psy. Jmenovala se Aida. Byl to úžasný hlídací pes, který byl známý po celém městě, protože se účastnil psích přehlídek. Stálo to za tu námahu. Jednou u nás zazvonili dva tři muži z národního výboru, aby změřili velikost našeho domu. Chtěli tam nastěhovat další rodiny. Stačilo poslat ke dveřím Aidu a říct „hlídej“ a jim bylo v mžiku jasné, že se dovnitř dostanou jen násilím, když toho psa zabijí. V té době jsem byla velmi smutná. Nerozuměla jsem, proč se k nám lidé obrátili zády a proč moji krajané, kvůli kterým otec riskoval svůj i náš život, měli strach se k nám přiblížit (dříve než vypukla válka, jsme již byli ve Švýcarsku, ale vrátili jsme se). Byli jsme vyvrženci. Chodila jsem navštěvovat jenom matku mé tety Marie, manželku Jana a rodinu Šallerovou. Moje maminka byla teta paní Šallerové. Jejich děti byli naši spolužáci a JUDr. Šaller byl advokátem mé matky, stejně jako advokátem Jana A. Bati.

Bratr Jiří stihl složit maturitní zkoušku předtím, než jsme dostali avízo, že musíme odjet ze země. Odjela jsem první, spolu s Jolantou, dcerou JUDr. Šallera.

Jeli jsme bratrovým autem, které řídil bývalý tajemník tatínka pan Musil. V Karlových Varech jsem se rozloučila s Hynkem Baťou. Později jsem se dozvěděla, že jeho rodina utekla do Francie. Z matčiny strany emigrovali úplně všichni.

Přechod přes hranice byl dlouhý a my všichni jsme byli jako na trní. Přešla jsem hranice v den svých patnáctých narozenin. Bylo 25. července 1946. Jeli jsme přes Německo směrem k Mnichovu. Přestože byla dálnice v několika úsecích přerušena, jelo se nám pohodlně. Ale ne všechny cesty byly dálnice! Některé silnice byly velmi málo bezpečné. Už si nepamatuji, jak dlouho ta cesta trvala. Když jsme dojeli do Švýcarska, byla už noc. Nabídli nám černý chleba a jablko. Nikdy dřív ani potom jsem nejedla tak výborný chleba a jablko!

Následující den jsme jeli do Curychu, kde na nás již čekala maminka s bratříčkem Janem. Z Brazílie přijel také strýc Jan a jeho dcera Marie. My dvě jsme začaly studovat na střední škole Atheneum.

Maminka se rozhodla přijmout pozvání bratra, abychom emigrovali do Brazílie. Čekali jsme, než přijedou moji bratři. Jiří přijel spolu s Josefem, ale Josef se potom vrátil, aby se oženil. V té době již bylo složitější přejít hranice. Když mu kamarádi řekli, že může být při přechodu zatčen, rozhodl se vyrazit hned po svatbě. Spolu s nimi se rozhodli utéct také JUDr. Šaller se synem Reném. JUDr. Šaller byl v té době po operaci. Byli posláni na jižní Moravu, odkud odjížděly vlaky do Vídně. Průvodce je vezl nočním nákladním vlakem, který převážel uhlí. Leželi nahoře na uhlí, přitisknutí k bočnicím, aby si jich nikdo nevšiml. Museli vyskočit z jedoucího vlaku v zatáčce, kde vlak musel přibrzdit, a dávat pozor, aby to bylo v místech, kde hlídkovali američtí a ne ruští vojáci. JUDr. Šaller a další dva advokáti byli obhájci Jana A. Bati. Jedinému, kterému se podařilo utéct ze země, byl JUDr. Šaller, který utekl spolu s mým bratrem. Druzí dva zemřeli v komunistickém koncentračním táboře. Můj bratranec a sestřenice, dnes již zesnulí, byli jediní z rodiny, kteří v Československu zůstali. Můj synovec udržuje kontakt s dcerou mé sestřenice.

Když bratr Josef s manželkou Mirkou konečně přijeli do Švýcarska, my už jsme italskou lodí odjeli z Ženevy do Brazílie.

Po příjezdu do Brazílie jsme jeli přímo do jedné malé komunity ve městě Batatuba, asi 80 kilometrů od Sao Paula, kde měl můj strýc továrnu na boty. Začala jsem pracovat na personálním oddělení a v účtárně. Občas jsem překládala dopisy v češtině poslané krajany, kteří měli zájem o tzv. afidavit. Afidavit bylo potvrzení o zaměstnání, posílané mnohým emigrantům v Evropě, kteří hledali nový domov.

Zpočátku jsem psala sestřenici, která žila v Praze, a spolužačkám z Měšic, kde jsem studovala angličtinu. Bohužel mě po nějaké době prosily, abych jim nepsala, protože kvůli tomu měly problémy s komunistickými úřady. Tím jsem přišla o poslední kontakty s vlastí.

Začátky v Brazílii byly těžké. Psal se rok 1949! Pro nás mladé to ještě bylo jednoduché. Ale maminka si nikdy nezvykla a zemřela pět let po příchodu do Brazílie, ve věku 52 let. Jenom můj bratr dojel do Brazílie jako ženatý. Já jsem se vdala za Makedonce, který studoval v Praze. Moc jsme si rozuměli. Další dva bratři si vzali Brazilky. Snad proto, že pracovali mimo Sao Paulo a bylo těžké najít české krajany.

Co se týče českého jazyka, moje již zesnulá dcera ani syn se nikdy nenaučili mluvit česky. Syn umí anglicky, francouzsky a portugalsky a mnohdy si stěžuje, že jsem jej česky nenaučila. Ale kvůli dceřiným zdravotním problémům jsme byli nuceni mluvit s ní jazykem země, tzn. portugalsky. Nebylo možné mluvit na jedno dítě česky a na druhé portugalsky.

Dnes vím, že jsem to i tak měla zkusit. Ona se potom i přes obtíže, které měla, naučila mluvit anglicky a trochu německy. Můj syn bydlí 40 km od Unie (Uniao Cultular Tcheco-Brasileira, UCTB), kde se koná výuka českého jazyka. Kvůli vzdálenosti a hlavně obtížné dopravní situaci v Sao Paulu je pro něj nemožné na hodiny češtiny jezdit. Osobně si myslím, že je úžasné, že tady máme učitele českého jazyka. Je škoda, že se tak nestalo již dříve, protože věřím, že by byl ještě daleko větší zájem z řad krajanů.

Já jsem se vždy účastnila aktivit spolku, i když zpočátku jenom důležitých oslav, vánočních mší či manifestací, například protestu proti okupaci Československa v roce 1968. Od roku 1980 jsem byla činnější, účastnila jsem se bazarů, přípravy obědů. Spolu s kamarádkou Sylvií a za pomoci mého bratra jsme měli český stánek na Veletrhu emigrantů. Můj syn tancoval během několika let ve folklorním souboru Slavia, stejně jako moji synovci, kteří žijí v Sao Paulu. Jeden synovec, José, je dnes předsedou UCTB, a druhý, Robin, účetní, a já pracuji jako sekretářka UCTB.

Jak jsem zmínila již na začátku, bylo velmi těžké přijmout emigraci. Cítila jsem, že to je nespravedlivé, byla jsem rozhořčená. Ale držím se toho, co je psáno v Babičce Boženy Němcové: „Krev není voda”, nebo toho, co mi moje učitelka ze Zlína v roce 1940 napsala do památníčku, který jsem si vzala s sebou do Brazílie:

„Český jazyk mateřský jest. Tvá studnice vody živé. V něj hledej radost a osvěžení. Hledej a najdeš!”

Mnoho emigrantů se vyznamenalo za hranicemi vlasti svými znalostmi z oblasti techniky a vynikajícími schopnostmi v mnoha oborech. Myslím si, že nejslavnější byl Jan A. Baťa, který v Brazílii udělal velké investice.

Do České republiky jsem se vrátila dvakrát. Nebylo jednoduché vidět všechno tak jiné. I lidi se změnili.

Časem jsem se smířila s emigrací a našla si pro to nějaké „rozumné“ vysvětlení.

Válka trvala šest let. Lidé byli unavení a jednoduše chtěli žít v klidu, proto přijali všechny debakly prezidenta Beneše a dalších. Přesto nikdy nezapomenu, jak maminka plakala u rádia, kde právě prezident Beneš hlásil: „Neumím si představit Československo bez přátelství Sovětské unie!“

 

Co bych chtěla sdělit lidem v České republice? Někdy je potřeba bojovat, nepřijmout všechno. A hlavně nikdy neztratit lásku k vlasti a ke krajanům.

Během války byli nepřátelé Němci. A potom? Lidé přijali za svou politickou stranu vyprojektovanou Sovětským svazem, místo aby se vydali svou vlastní cestou. A byli by to dokázali, jako mnohokrát předtím.

 

 

Foto: Zleva nahoře: Jiří Baťa, René Šaller, Marie Hlavničková, Hynek Baťa, Jiří Hlavnička; sedící: Evžen Šaller, Josef Hlavnička, Bohuš Baťa

 

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012