Z Buranova do Buranova oklikou přes demokracii

-red- 12 2016 Ostatní

 

 

1. „To, co bylo předtím“

Předtím byl předlistopadový, „normalizační“ režim. Někdy v něm bylo hůř, někdy o trošku líp. Někteří takové rozlišování vydávají za barevné vidění. Ve skutečnosti jsou to byly jen různé odstíny šedi. Prožil jsem ho celý a mohu zodpovědně říci, že jako celek byl hnusný od počátku až do konce.

To, co je pro mne jeho základní charakteristika a co mi nejvíc vadilo, byla vláda buranství a buranstva. Rád bych to upřesnil. Buranem se v hovorové řeči někdy omylem rozumí člověk prostý, nebo snad dokonce jen venkovský. Omyl! Buran může umět čtyři světové jazyky a být odborníkem na informatiku nebo experimentální biologii. Naproti tomu většina prostých a venkovských lidí nejsou vůbec žádní burani. Definice burana, kterou podávám, zní: hulvátský chrapoun, který nebere ohled na Boha ani na bližní, který vždy u sebe začíná, i sebe končí a jen sebe na zřeteli má (druhá část je obměna výroku Karla Havlíčka Borovského, řekl to o ruském carovi, ale ruský imperátor byl jakýmsi ztělesněním buranství v mezinárodní politice).

Být buranem není přitom jistě nic osudového: každý buran se může zlidštit, a naopak, každý normální člověk se může stát buranem. Problém je jen v tom, že první metamorfóza je snadná, jde vlastně sama od sebe, druhá je obtížná jako himalájská tůra a povede se jen nemnohým. Také je pravda, že – přiznejme si to – každý z nás neseme aspoň maličký kousek burana sami v sobě a musíme s ním vytrvale bojovat. To je ale jen upřesnění, které nic nemění na buranovi, buranstvu (množině buranů), buranství (způsobech buranů) a buranismu (ideologii a společenském systému, postaveném na buranství a buranstvu) jako na významném politickém fenoménu naší doby. Starý (předlistopadový, bolševický) režim byl ve svém celku a podstatě jedna velmi křuplavá (ale nikoli jediná myslitelná) dějinná realizace buranismu, systému, který upřednostňuje burany mezi námi (a tím taky posiluje a podporuje skryté buranství v nás).

 

2. 17.listopad a co následovalo

Samotný 17. listopad se v tomto kontextu jeví jako malý zázrak; upřímně řečeno, nečekal jsem, že se něčeho podobného dožiju. Ve všech tvářích najednou spousta dobré vůle. Burani zalezli do svých děr. Nahrávaly tomu i okolnosti: všechno šlo jako po másle, bez krveprolití. Mezinárodně politické okolnosti byly převratu mimořádně příznivé. Ve zkratce se dá říci: Napřed se zhroutil starý režim, a následně jsme nad ním slavně zvítězili. To se v dějinách občas stává a z toho hlediska je to docela v pořádku. Jen není dobré očekávat, že tomu tak bude vždycky.

To, co opak v dalších letech a desetiletích následovalo, mělo spoustu chyb a bylo to velmi nedokonalé. Přesto bych rád zdůraznil: bylo to en bloc to zdaleka nejlepší, co jsem za svůj život zažil – pro jistotu shrnuji: protektorát, benešovská třetí republika coby přestupní stanice do bolševického Ruska, stalinismus, postupné dvanáctileté hroucení bolševismu (tenkrát byla občas aspoň sranda), krach pokusu o reformu bolševismu v roce 1968, „normalizace“ (pozoruhodné je, že toto poslední období představoval v rámci „systému“ vlastně největší stabilitu: byla to ovšem stabilita v nejhorším slova smyslu).

Někdo může namítnout, že je to dost nízko nastavená laťka. Přesto se toho hodnocení nevzdám. Jsem bezvýhradným přívržencem polistopadového režimu: byly položeny základy demokracie, opřené o občanská a lidská práva a o soupeření a spolupráci politických stran. Vrátili jsme se do společenství základních demokratických států.

Zároveň česká demokracie postupně narážela na větší a větší potíže. To se v demokraciích stává. A když demokraté selhávají, burani vylézají ze svých nor. Vyvrcholením tohoto procesu byl politický rozvrat. V hysterických křečích „Velké protikorupční revoluce“ se zrodila (mimo jiné) i přitažlivá vize „Nových pořádků“, v nichž obyčejní lidé vedení obyčejným miliardářem svrhnou politiky, kteří sedmadvacet ((nebo jen pětadvacet?) let nemakali a kradli. „Nové pořádky“ prorůstají od té doby jako rakovinný nádor polistopadovou demokracií. Politické scéně vévodí dvojhlavá příšera Babiš – Zeman. Tím se završuje degenerativní proces polistopadové demokracie.

Představa, že se tomuto vývoji dá čelit (podobně jako v prvních týdnech po listopadu 1989) karnevalovým a cirkusovým veselím, demonstracemi a happeningy, je problematická. Jistě, něco podobného k demokratické politice taky patří. Nemá to však tu váhu, která se tomu dnes zcela spontánně přikládá. Je zapotřebí přesně vidět politickou situaci a mít připravený jasný politický plán, na němž je ve společnosti shoda: ani jedno, ani druhé na náměstích nevznikne.

 

3. Realismus bez pověr a iluzí

Dnešní situace je úplně jiná než v roce 1989. Jistě, vnitropoliticky je tu jakási obdoba: předchozí režim se zase jaksi sám od sebe takřka úplně zhroutil. Bohužel to byl tentokrát režim demokratický. Dost jsme si ho nevážili a dost jsme pro něj neudělali. Nejen „oni“, „politici“, ale my všichni, „my občané“.

Západ má své problémy (migrační krize), je oslabený a nebude na nás mít dost času. Totéž platí i pro USA po volbě Donalda Trumpa prezidentem. A u nás zatím Velká protikorupční revoluce přerůstá organicky a plíživě ve Velkou Buranskou revoluci. Zmíním jen dva detaily, dva dílčí signály této proměny, oba z letošního roku: podloudný a jen úplnou náhodou nezdařený pokus politické lobby napříč spektrem přejmenovat 17. listopad zpět na (v první řadě) „Mezinárodní den studentstva.“ Měl dost velký symbolický význam a podporu napříč politickým spektrem. A nejnověji pokus 64 poslanců zase napříč spektrem o zpětné zposvátnění prezidentského majestátu (ten asi zatím ještě neprojde; a zase, má velkou symbolickou hodnotu).

Je zjevné, že tentokrát nás hned tak nečeká veselý triumf. Pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí, čeká nás dlouhá poziční bitva se spoustou regresů. To, na co by se čeští demokraté, občané, měli připravit, jsou dvě věci.

Za prvé, „containment“ (používám v tom smyslu, jak se používalo na Západě, zejména v USA v padesátých letech minulého století), „zadržování“ „Nových pořádků“.

A za druhé, kritika a odmítání skryté i otevřené kolaborace s „Novými pořádky“, jakož i nechumelismu (nic se neděje, demokracie jde svým tempem dál), který už tři roky kvete např. v bakalovských médiích.

Klíčovými body budou volby do Poslanecké sněmovny příští rok na podzim a prezidentská volba následně poté. My, občané v politických stranách organizovaní i nestraníci, bychom měli působit na demokratické politické strany – nejen na papaláše, ale i na členstvo a na další voliče těch stran – aby si uvědomili nebezpečí, které nám hrozí, a dokázali se tváří v tvář tomuto nebezpečí sjednotit aspoň na základních ideových tezích (upozorňuji, že taková shoda nemusí ještě nutně znamenat předvolební koalici, ani náhodou!). Zatím toho schopni nejsou. Ale i kdyby se snad stalo, že volby nedopadnou dobře, bude nutné jak v „zadržování“ Nových pořádků, tak v kritice i odmítání kolaborace s Novými pořádky a „nechumelismu“ za ztížených podmínek pokračovat.

Nejsem předem ani optimista, ani pesimista. Jsem realista. A mám tedy na závěr dvě zprávy: dobrou a špatnou.

Ta dobrá zní: nebojte se, obnova „komunismu“, předlistopadového režimu, ani trochu nehrozí.

A teď ta špatná: To co přijde, bude v mnoha ohledech jiné než „komunismus“. Nikde ale není předem dáno, že to nebude ještě horší.

A jak to dopadne, bude ovšem záležet v zásadě jen a jen na nás.

 

Bohumil Doležal

Předneseno na diskusním večeru „Odkaz 17. listopadu a dnešek“

 

(Převzato z časopisu Přítomnost)

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012