Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky

-red- 12 2016 Naši ve světě česky

 

 

Vera Anna Pospisilova Valente

narozena 26. 5. 1941, Zlín

 

z portugalštiny přeložila Klára Bachurková, učitelka češtiny v Brazílii

 

 

Bydleli jsme ve Zlíně v ulici Pod Rozhlednou č. 1869. Po skončení druhé světové války některé země již ovládl komunismus. Netrvalo dlouho a také v Československu se stal novou formou vlády.

Můj tatínek pracoval ve firmě Baťa pro brazilskou pobočku v Sao Paulu (byl specialista na kůže) a dostal pozvání jet tam na tři roky pracovat. S vidinou komunismu hrozícího naší zemi se rozhodl nabídku přijmout s podmínkou, že s ním bude moct odjet celá rodina. Opustili jsme Československo 4. Listopadu 1947 v 13:00 místního času. Naše sedadla měla čísla 32/33/36/37.

 

Letěli jsme do Brazílie všichni: tatínek, maminka, můj starší bratr, který měl tehdy 14 let a dnes mu je 80 let, a já, šestiletá, které je dnes 72 let. Naše rodina byla malá, avšak v Československu jsme zanechali spoustu příbuzných: prarodiče, strýce, tety, bratrance a sestřenice. Na spoustu let jsme prakticky s nimi ztratili kontakt.

Původním záměrem tatínka bylo vrátit se do Československa s ukončením tříleté pracovní smlouvy, avšak v tomto období vše ovládl komunismus, proto se rozhodl zůstat, a tím jsme přišli o všechno, co jsme v Československu nechali. Ale úplně nejhorší bylo, že tam zůstali naši příbuzní, z nichž některé jsme již nikdy nespatřili.

Rodiče již nikdy neviděli moje prarodiče. Pamatuji si naprosto živě, že dokonce i zpráva o jejich úmrtí se k nám dostala dopisem a s velkým zpožděním. Konec konců tehdy neexistovalo nic takového jako internet, který by naši komunikaci usnadnil.

Já jsem byla tehdy šestiletá holčička. Během našeho letu do Brazílie jsme přestupovali v Amsterdamu, Lisabonu, Dakaru, Natalu a Rio de Janeiru. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem si všimla, že na světě existují různé rasy, klimata, krajiny.

V závislosti na pracovní smlouvě mého tatínka, kde bylo určeno místo výkonu práce, byl cíl naší cesty v Brazílii předem daný. Jednalo se o město Sao Paulo, kam jsme skutečně také dorazili. První tři měsíce po našem příjezdu jsme byli ubytovaní v hotelu, než jsme našli byt, do něhož jsme se přestěhovali. Zpočátku nám všechno přišlo nové, jiné, neznámé. Bylo to neskutečně těžké, hlavně co se týče komunikace a jazyka. Několikrát jsme se potom ještě přestěhovali, ale vždy v rámci Sao Paula a vždy celá rodina.

V hotelu, kde jsme byli po našem příletu do Brazílie ubytovaní, nám dali první den zákusek z banánů. Moc dobře si ten okamžik pamatuji a ještě dnes cítím chuť svého prvního banánu v životě! Dnes je chuť ovoce jiná kvůli zásahu člověka, který zrychluje jejich produkci, růst a kvantitu. Ovoce již nemá tu chuť, co mívalo dříve, když se ještě respektovala doba jeho růstu a zrání a roční období. Znovu jsem cítila podobnou chuť banánu až tehdy, když moje dcera začala pěstovat banánovníky u sebe doma, bez urychlovačů. Když jsem poprvé ochutnala banán vypěstovaný na její zahrádce, okamžitě jsem si vybavila chuť prvního banánu, který jsem tady v Brazílii ochutnala.

Z období, kdy jsme dorazili do Brazílie, si nejlépe vybavuji návštěvu známých z Ruska. Mezi spousty témat, jež se probíraly, někdo vzpomněl válku a moje maminka hovořila o utrpení svého mladšího bratra, který skončil v rukou nacistů. Ta paní z Ruska, s níž maminka hovořila, se zvedla a přinesla knihu, ve které bylo psáno o praktikách nacistů a popravách vězňů ve věznici v Pankráci, kde byl její bratr jedním z popravených vězňů. Když maminka listovala knihou, všimla si fotografie, na níž byl její bratr týrán. Ještě dnes si vzpomínám, že ta fotografie byla na levé straně knihy, ve velkém formátu. Vzpomínám si na zoufalství maminky a kolik toho ten den naplakala. Jméno jejího bratra bylo Leo Anziol, měl tehdy 24 let.

Naše finanční situace byla dobrá až do roku 1951, kdy byla tatínkovi ukončena pracovní smlouva. Moji rodiče se měli vrátit do Československa, ale kvůli komunismu se rozhodli zůstat v Brazílii. Proto jsme také přišli o veškerý majetek. Největší ztrátou pro nás však bylo to, že jsme zůstali odloučení od svých příbuzných. Nastalo obtížné období, ale díky kamarádům, kteří také dříve pracovali pro firmu Baťa, se mému tatínkovi podařilo sehnat práci.

 

S příbuznými jsme udržovali korespondenci, avšak jak my tady, tak oni v Československu jsme dostávali dopisy otevřené – vše bylo přečtené komunisty. Kromě toho mnoho zpráv, které jsme dostávali, již nebylo aktuálních. Moji rodiče se do Československa již nikdy nedostali.

Bylo velmi smutné, když zemřeli prarodiče, a my jsme byli tak daleko. Já jsem se do České republiky také nikdy nevrátila. A přitom je to mým největším snem!

Letos jsem prožila obrovské štěstí, jako by se mi tento můj sen splnil, když jela v lednu 2013 do České republiky moje vnučka. Protože nemluví česky, naučila se před cestou alespoň pár slovíček a vyrazila se slovníkem. Nedovedete si představit mé dojetí, když jsem ji viděla přes Skype spolu s mými bratranci v Jihlavě, Brně a Otrokovicích!

Říká se, že být babičkou je být dvakrát maminkou, mohu tedy říct, že moje dojetí bylo dvojnásobné!

 

Naštěstí je dnes situace mnohonásobně lepší než v těch dávných dobách komunismu.

Dnes spolu můžeme dokonce denně hovořit přes Skype, což se skutečně stalo realitou. Výměna informací je díky internetu velmi dynamická. Povídáme si spolu, vyměňujeme si fotografie, zejména fotografie našich rodin a ukazujeme si, jak rostou naše vnoučata. A někdy si jenom tak popřejeme dobré ráno, dobrý večer, nebo krásný víkend.

Jediný, kdo se z mé rodiny podíval do Česka, byl můj starší bratr. Bylo to v roce 1981. Jel tam spolu s manželkou, aby po letech znovu viděl svůj rodný kraj a navštívil všechny příbuzné. Myslel si, že snad najde ve sklepě domu, kde jsme bydleli, starý prak, který tam kdysi schoval. Tehdy si myslel, že se brzy vrátí a najde ho tam. Poprosil o dovolení podívat se do sklepa na místo, kde ho schoval, ale k jeho překvapení tam již nebyl.

Jedna naše sestřenice s manželem se za námi přijeli podívat v roce 1984 do Brazílie na pozvání mého bratra. Dodnes s ní a ještě s dalšími dvěma bratranci z Brna a z Otrokovic udržujeme kontakt.

 

Když jsme byli v Brazílii již pár let, potkali jsme několik Čechů. Jedni vždy pomáhali druhým, informovali se o dalších Češích, až se díky jedné české rodině moje maminka dozvěděla o českém ševci, který žil blízko našeho bydliště. Rodiče s ním a jeho rodinou udržovali kontakt až do smrti a my, jejich dcery, jsme nejlepšími kamarádkami až doposud. Ostatní kontakty s dalšími Čechy jsou v současné době vzácné a nemají dlouhého trvání. Jedná se jenom o okamžiky, kdy se sejdeme v českém klubu. V roce 1948 a v následujících letech byla česká komunita početnější z důvodu odchodu Čechů kvůli komunismu. Mnoho z nich po nějaké době emigrovalo do USA.

Adaptace nebyla jednoduchá, zejména pro rodiče. Naše první adresa, po třech měsících strávených v hotelu, byla v oblasti městského trhu Mercado Municipal de Sao Paulo. V té době měla na tom trhu spousta cizinců, jako například Němci, stánky s chladicími boxy. Maminka uměla mluvit cizími jazyky, mezi nimi německy (v době, kdy byla malá, se děti ve škole učily více cizích jazyků), a nebyl pro ni problém se s nimi dorozumět. Hodně nám to tehdy pomáhalo, ale i kvůli tomu se nikdy nenaučila pořádně portugalsky.

 

Co se týče mě, adaptace byla zpočátku velmi složitá, zejména ve škole. Celý první den ve škole jsem proplakala a nové spolužačky se mě snažily utěšovat. S těmito dívkami jsem udržovala kontakty ještě poté, co jsem se vdala, ale potom jsme se již odcizily. Jak čas ubíhal, naše rodina se dokázala přizpůsobit úplně.

 

V roce 1949 se tady v Brazílii narodil můj mladší bratr (již zesnulý). Všechny tři jsme si vzaly Brazilce a měly děti, také Brazilce. Moje dcery (52 a 49 let) mluví pouze portugalsky. Když byli ještě živí mí rodiče, mluvila jsem s nimi česky, díky čemuž moje dcery hodně rozuměly. Avšak po jejich smrti se již mým mateřským jazykem doma nikdy nemluvilo. Samozřejmě bych byla šťastná, kdyby se všichni naučili česky. Dnes lituji, že jsem nevytrvala a na dcery nemluvila česky alespoň trochu. Poté, co se má vnučka Carolina vrátila z České republiky, si myslím, že mluví česky lépe než obě mé dcery dohromady.

Přestože jsem je nenaučila česky, doufám, že se jim podaří získat české občanství, na které tak dlouho čekáme! Pokoušeli jsme se o to již mnohokrát, jak já, tak můj starší bratr, který má rovněž dvě dcery. Snad kdyby byly lepší podmínky pro získání českého občanství, byli by víc motivovaní.

Z naší rodiny jenom já chodím na hodiny českého jazyka do Česko-brazilské kulturní unie, jednou týdně. Když jsem se přestěhovala do Brazílie, neuměla jsem psát ani číst. Jenom jsem uměla česky mluvit, protože čeština byla mým mateřským jazykem. Poté jsem začala chodit do brazilských škol, kde se čeština nevyučovala.

Mou hlavní motivací, proč jsem začala chodit na výuku českého jazyka, přestože mám již téměř 70 let, bylo právě to, že se naučím číst a psát česky. A bylo to šťastné rozhodnutí. Znovu jsem se dostala do styku se svým mateřským jazykem, s dalšími Čechy a s milovanými profesorkami češtiny.

Neví se, kolik je v Brazílii Čechů a jejich potomků a kolik by se jich chtělo naučit česky. Myslím si, že mít zde učitele češtiny, kteří mohou předat znalosti z literatury, historie a kultury, je velmi důležité. Já mám opravdu velké štěstí, že mám profesorku češtiny tak blízko. A není obtížné najít lidi, kteří mají zájem o češtinu, přestože nejsou krajané. Kdo ví, jestli právě čeština a možnost naučit se ji nebude v budoucnu znamenat rozšíření české komunity o nové členy.

 

Jsem členkou Česko-brazilské kulturní unie, ale účastním se jenom hodin českého jazyka jednou týdně. Česká komunita je spojovacím článkem, který pro mě znamená spojení s minulostí, s mou historií, částí mého dětství, celou mou rodinou. Pro aktivní komunitu s dobrými zásadami, jakou Česko-brazilská kulturní unie vždy byla, se však něco změnilo. Něco se ztratilo... Dříve jsme měli mnohem více členů a já si živě pamatuji na taneční večery, kterých se účastnily celé rodiny. Takové činnosti sblíží lidi, kteří pak najdou nové přátele, kterým se mohou svěřit se svými problémy, radostmi. Je to jako účastnit se jiného, a přece tak známého světa.

 

Co pro mě znamená Česká republika? Ve srovnání s dobou, co žiji v Brazílii, je doba, kterou jsem prožila v České republice, velmi krátká. Avšak mé kořeny jsou právě tam. Přestože jsem byla jenom dítě, vzpomínám si na tolik dobrých věcí!

Ale mám také velmi nepříjemné vzpomínky z války. Bylo velmi smutné vidět mou milovanou zemi ve válce, a poté v rukou komunistů. Všechna období sovětské nadvlády byla pro Čechy katastrofální. Naštěstí se našli vlastenci, kteří se obětovali, aby se situace v zemi zlepšila. Pravou zkušenost s událostmi v Česku však mají jenom ti, kteří si ji tam prožili. Jsem šťastná, když dnes hovořím se svými bratranci a vidím, že se jim daří dobře a že dokázali překonat vše zlé, co se v zemi událo!

Vypadá to, že život tam se změnil po všech stránkách. Země je úzce propojená s ostatními evropskými zeměmi.

 

Co bych chtěla vyřídit lidem v České republice? Lidé v jakékoliv zemi by měli mít na paměti, že pouze poctivá práce přináší úspěch. Česká republika, alespoň podle vzpomínek, které si nesu s sebou životem, byla vždy dobrým místem k žití.

Změna režimu a krutosti spáchané během války na těch, co nebyli Češi, učinily ze země peklo. Dnes jsou však naštěstí mraky rozehnány. Češi byli vždy dobrými diplomaty a dokázali zabránit velkým lidským ztrátám. Máte krásnou zemi, se zdvořilými a inteligentními lidmi, a to má obrovskou cenu.

Přestože jsem zemi opustila jako malé dítě, neztratila jsem své kořeny a nechci zapomenout na to, na co si ještě vzpomínám, zejména na dobré věci, co jsem se tam naučila, a na vzdělání, kterého se mi tam dostalo. Některé vzpomínky jsou samozřejmě smutné, ale jsou mou součástí. Koneckonců jsem tím, kým jsem, díky všem těmto vzpomínkám.

Díky cestě mé vnučky vím, že jedna věc se nezměnila: laskavost, pohostinnost, snaha udělat pro druhého to nejlepší, aby se cítil jako doma... tedy to, co mě kdysi naučili moji rodiče a podle čeho se celý život řídím.

 

 

Foto: Vera Anna v době emigrace

 

 

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012