17. listopad ukazuje směr

Aktuality česky

 

Červené trenýrky byly chvíli českou standartou. Odstranění té pravé skutečné byl důvod. Pravda vítězí nad Hrad nepatřila. To co se dnes propaguje na pražském Hradě něco víc nežli hospodářské styky s Čínou a Ruskem je ostuda. Měli bychom veřejně Číně a Rusku říkat, že jsou to země neuznávající lidská práva a slovo demokracie je irituje. Proto si přejeme vytvářet s nimi domlouvat svazky pouze obchodní, protože jiné názory jejich centrály tlumí už ve vlastní zemi hrubým  násilím.  Zažili jsme to již dvakrát, když jsme se podali nacismu sedmi lety v Protektorátu a sedmkrát déle jsme museli muset pod marx-leniniskou ideologií SSSR. Přesto  se naši někteří přední politici, včetně presidenta snaží obrátit kormidlo naši republiky opět na východ. Proč bychom násilnické způsoby Číny na vlastních občanech podobně v Rusku měli tolerovat znovu?  Násilnická a nepravdivá čínská a ruská propaganda se snaží opět náš stát oddělit od Evropy kam tisíc let patříme, jsme její součástí jak zeměpisnou, mentální nyní i demokratickou a všichni máme ve svých ústavách dodržování lidských práv, dobrovolnost ve sdružování, společnou obranu, které tyto dva státy dráždí a nelibě nesou. Měli bychom zvolit konečně do čela státu člověka, který by si toto přetahování do světa násilí uvědomoval a na základě toho jednal, neřečnil o tom jak se jezdí učit do Číny stabilizovat stát. Víme o čínských stabilizačních koncentračních táborech o kterých se nesmí veřejně hovořit, o odebírání tělesných orgánů mladým lidem z Falun Gong. Jejich prodávání a vydělávání na nich.  Česko se chová jako třtina větrem se klátící, která je v EU, v NATO, zatímco president i vláda dělá více nežli jen hospodářské smlouvy s Čínou, která ač čím dál větší svými násilnými přepady Tibetu a Ujgurska, se domáhá v Evropě s českými poddajnými politiky dalšího rozšiřování svého politického vlivu. Je s podivem, ačkoliv si čeští politici jistě uvědomují v čem jsme žili od roku 1939 do roku 1989 jsou opět ochotni podávat se těm, kterým jsme „dobrovolně“ v roce 1944 odevzdali Podkarpatskou Rus i s občany, kteří nás Čechy hluboce milovali, což si dodnes můžeme přečíst i v jejich rusínských básních. V Česku  není třeba dalšího Džugašvilliho, který měl násilí v krvi. I bez něho jsme opět schopni dobrovolně ohnout hřbety, podřizovat se  skryté nenávisti vůči západu. Těm kterým v minulosti ruský chomout nevadil se dostalo i banánu, případně medaile  jako Vlastovi Buriánovi, který po ní  ve filmu Anton Špelec ostrostřelec toužil. Naše standarta vlaje všemi směry. My však vítr neposloucháme. Uvědomujeme si, že s Ruskem jsme měli už po desetiletí velmi neblahé zkušenosti. Třeba když nám  po válce zakázalo účastnit se Marschalova plánu. Přišli jsme o hospodářskou prosperitu západu i o tragicky zemřelého ministra zahraničí Masaryka. I když standarta s vyšitou pravdou bude vždy vlát všemi směry, státy se po větru nepřiklání, ale podle svých vlád. S jedním z nich na východě máme dlouhodobé zlé zkušenosti, proč bychom druhému, který svým násilnickým chováním na vlastních občanech a zištnými zájmy měli věřit? Jsme tam, kde jsme v Evropské Unii a chceme zůstat  s těmi státy ke, kterým odedávna patříme a kterým můžeme vždy sdělit svůj odlišný názor aniž bychom ztratili čest, úctu, svobodu nebo život.

Proto 17. listopad 1989 ukázal jasně náš příští směr.

Karel Mrzílek

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012