František Pošepný - český geolog

Bohumil Tesařík 11 2016 Ostatní česky

 

 

Polozapomenuté výročí:

Letos uplynulo 180 let od narození světoznámého českého geologa a montanisty prof. Ing. Mont. Františka Pošepného

 

"V kameni jsou zaznamenány geologické a historické vzpomínky." (Andy Goldsworthy)

"Geolog si nejdříve musí uvědomit existenci různých jevů, teprve pak se musí snažit je vysvětlit." (B. M. Keihau)

 

V letošním kalendáři historie vědy a techniky je také připomínáno 180. výročí narození jednoho z mnoha českých vědců a vynálezců, jejichž práce byla oceněna mnohem dříve v zahraničí nežli doma, geologa a montanisty, vysokoškolského profesora Ing. Mont. Františka Pošepného. Vynikající přírodovědec, který "zvláště rád konal bádání v oboru ložišť nerostných", proslul daleko za hranicemi své vlasti především jako spolutvůrce petrografie - vědní disciplíny, zabývající se studiem hornin. Jako první přešel od dosud obvyklého popisování jejich minerálního a chemického složení, textury a struktury, také k poznávání genetického vývoje. Položil tak základy moderní ložiskové geologie; nejen popis nerostného obsahu a tvaru rudních a nerudních ložisek, ale i jejich genetického vývoje se staly základem této nové nauky, zaměřené na aktivní vyhledávání míst, kde by jejich akumulace mohla být ekonomicky rentabilní. Mezi její další úkoly patří mapovat, odhalovat a oceňovat objevená ložiska a určovat vhodnost těžby.

 

Narodil se v roce 1836 v podkrkonošském historickém městě Jilemnici (německy Starkenbach), navštěvoval základní školy v Liberci a Dvoře Králové a vyšší reálku v Praze. Již v šestnácti letech začal studovat přírodní vědy na pražské polytechnice. Zde jej zaujaly a vzbudily odborný zájem přednášky profesorů K. Ballinga ze všeobecmé a technické chemie a A. E. Reusse z geologie a mineralogie. Po absolvování polytechniky odešel v roce 1857 do Příbrami na státní horní školu s německým vyučovacím jazykem (od roku 1865 Báňskou akademii a poté od roku 1904 Vysokou školu báňskou, přemístěnou v roce 1945 do Ostravy, dnes součásti TU), kde od jejího ředitele Johanna Grimma poprvé slyšel názor, že výskyt rud je vázán na zvětralé horniny; do budoucna jej také zaujalo jeho dílo "O ložiskách". Do této doby také spadají Pošepného první geologické průzkumy nově otevřených starých měděných dolů, provedené o prázdninách v okolí rodné Jilemnice. Výsledky těchto svých prvních terénních výzkumů publikoval pod pseudonymem "Vysocký" v přírodovědném populárně naučném časopise Živa ("K dějepisu měděných hor v Krkonoších", č. 4/1861). Velkou část svého života strávil v cizině. Po skončení studií byl přijat jako báňský praktikant do státní služby, ve které mnohdy místo odborné práce spíše úředničil. To jej zaskočilo a rozladilo hned po nástupu do prvního místa v hornicky málo dotčeném Sedmihradsku (dnes Rumunsku), kde svoje geologické průzkumy v terénu musel dokonce konat tajně. Obrat nastal poté, kdy se stal externím pracovníkem Císařsko-královského geologického Říšského ústavu ve Vídni. V roce 1863 zde získal dvouletý studijní pobyt (údajně pod dojmem svých nedostatečných odborných znalostí), v jehož rámci se vedle návštěv přednášek a studia literatury účastmil geologických výzkumů v trenčínské župě na Slovensku adokončil práce na průzkumu rudného ložiska v Rodné v Transylvánských Alpách. Výsledná práce vzbudila velkou pozornost odborné veřejnosti, ale sám Pošepný s ní nebyl spokojen. Vybudoval si sice svoji vlastní metodiku vyhodnocování nerostných ložisek, ale dospěl k názoru, že současná geologie zaostává a vzdaluje se od potřeb praxe. Po vídeňské stáži ho čekalo opět Sedmihradsko a průzkum zlatorudních ložisek. Zábrany ze strany majitelů soukromých dolů, byrokratické jednání a nepochopení místních úřadů, vedly k jeho častým osobním konfliktům a neustálému překládání z místa na místo, avšak významnou roli zde sehrál jeho temperament cholerika se všemi negativními stránkami a projevy - výbušnou povahou, impulzivním jednáním, nadřazenými postoji, prosazováním svých představ a záměrů navzdory svému celému okolí etc. V roce 1870 byl jmenován uherským ministerstvem financí do funkce druhého hlavního uherského báňského geologa a dostal se tak do slovenské Banské Štiavnici a jejího okolí. A opět konflikt: Údajně si počínal příliš povýšeně a zcela nezávisle. Díky jeho nesporné vysoké kvalifikaci byl v roce 1875 jmenován montánním geologem vídeňského ministerstva orby (pod které spadalo i hornictví)) ve služební funkci vícesekretáře (podtajemníka), což mu umožnilo ještě intenzívněji pracovat na prosazení svého záměru - zřídit zvláštní samostatný montanisticko-geologický ústav. Uspořádal tehdy cyklus přednášek o geologii a vypracoval návrh na doplnění učebních osnov báňských akademií přednáškami z oboru ložiskové geologie. V roce 1876 byl vyslán rakouskými ministerstvy orby (zemědělství) a financí na světovou výstavu ve Philadelphii, které využil k navázání přátelských vztahů s předními americkými geology a k návštěvě ložisek nerostných surovin v Nevadě a Kalifornii. Cesta do USA měla pro jeho další působení zásadní význam. V roce 1879 se znovu vrátil do Příbrami na Báňskou akademii jako vedoucí nově zřízené katedry ložiskové geologie s titulem horního rady, zprvu jako docent, v roce 1882 jako mimořádný a o pět let později řádný profesor geologie a analytické chemie. Spolu s dalšími členy profesorského sboru se cílevědomou a systematickou pedagogickou i odbornou činností podařilo zvýšit prestiž Baňské akademie natolik, že jí císař František Josef I. udělil v roce 1894 status působení jako vysoké školy. Od samotných počátků příbramského učiliště se tu podařilo vychovat na 500 báňských a hutních odborníků. O tom, jak těžko se prestiž vysoké školy získává, ale lehko ztrácí, máme příklady i v současné době (Plzeň!).

 

Na základě bohaté praxe báňského a montánního geologa po celé tehdy rozsáhlé habsburské monarchii (od českých zemí přes Slovensko a Uhry po Sedmihradsko), shromážděného studijního materiálu a vlastních poznatků z terénních průzkumů, průběžně publikovaných v odborných časopisech (více než sto původních prací), vyslovil převratnou teorii o vzniku rudných ložisek, kterou popsal ve svém anglicky napsaném (do češtiny přeloženém prof. Ježkem až v roce 1927) celoživotním stěžejním díle "The Genesis of Ore Deposic" (O genezi rudních ložisek), předloženém v roce 1893 na mezinárodním kongresu pořádaném americkou Asociací báňských a hutních inženýrů v Chicagu. Zde práce způsobila senzaci a získala autorovi značné mezinárodní uznání. Mimo tohoto ohlasu měla Pošepného výzkumná aktivita význam rovněž pro české, zejména příbramské hornictví. Vypracoval rozsáhlé studie o příbramském rudném území, zabýval se i zlatonosnými rudami ve středních Čechách a řadou dalších lokálních nalezišť (Stříbrský důlní okrsek, podkrušnohoří aj.). Druhým nejvýznamnějším dílem je monografie "Das Goldvorkommen Böhmens und Nachbarländer" (Zásoby zlata v Čechách a přilehlých zemích), shrnující jeho mnohaletý výzkum zlatorudných ložisek. Pro zemskou jubilejní výstavu roku 1891 v Praze připravil spolu s podrobnými vysvětlivkami "Přehlednou mapu minerálních ložišť, na nich se zakládajícího horního průmyslu a minerálních zřídel Čech" (vystavenou ve společné expozici Spolku architektů a inženýrů v Království českém"), která se setkala s mimořádným zájmem neuvěřitelných dva a půl milionu návštěvníků.

 

Zdravotní potíže, konflikty s rakouskou byrokracií a posléze vzrůstající rozpory o penzionování vedly nakonec v roce 1889 profesora Pošepného po desetiletém pedagogickém působení k předčasnému odchodu do výslužby a přestěhování rodiny z Příbrami do Vídně, kde se mohl nerušeně věnovat další soukromé vědecké práci, spojené s cestami po Evropě (Německo, Anglie, Francie, Norsko, Švédsko, Finsko, Itálie, Sardinie) a Blízkém Východě (Palestina). Bohužel, toto plodné období netrvalo dlouho. Zemřel předčasně ve věku 58 let v Döblingu u Vídně na jaře roku 1895. Podle svého přání byl pohřben na katolickém hřbitově v rodném městě. Jeho první životopis napsal někdejší nejvýznamnější americký geolog prof. R. W. Raymond, se kterým se osobně znal. Po celý společný život mu byla při práci pomocnicí jeho žena Klotilda. "Rozdělil" si s ní svět: sám se zabýval odbornou problematikou a jazyky východních národů, manželka Klotilda měla na "starosti" západní země. Jméno Františka Pošepného nese čestná plaketa AV ČR, udělovaná za zásluhy o rozvoj geologických věd. Vedle ulice geologa Pošepného v rodné Jilemnici nese jeho jméno také Pošepného ulice v Ostravě, dvě náměstí v Praze (Praha 4 a Chodov), možná, že i v dalších našich městech. "Macešskému" městu Příbrami nestál ani za zasazení pamětní desky, to v rodné Jilemnici má vedle ulice ještě pomník, jehož relief je dílem Bohumila Kafky.

 

Použitá a doporučená literatura:

Databáze Národní knihovny České republiky. František Pošepný (27katalogizačních záznamů). Efmertová, M.: České země v letech 1848-1918. Libri, Praha 1998. Kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Rovina, Prachatice 1992. Kolektiv: Scientifica. Průvodce světem dnešní vědy. Fortuna Libri, Praha 2010. Kvítek, M.: Průkopníci vědy a techniky v českých zemích. Fragment, Praha 1994. Majer, J.: Nad životem a dílem geologa Františka Pošepného. Národní technické muzeum, Praha 1973. Pošepný, F.: Geneze rudních ložisek. Academia, Praha 1986. Sborník prací ke 150. výročí narození Františka Pošepného (1836-1895). Ústřední ústav geologický, Praha 1986. Tesařík, B.: Z kalendáře vědeckých objevů a osobností: František Pošepný. Český dialog, č.7-8/2009.

 

Bohumil Tesařík

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012