Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky

-red- 11 2016 Naši ve světě česky

 

 

Příběh paní Květoslavy Kohoutové

narozené 6. 5. 1924 v Českém Jiřetíně

 

z portugalštiny přeložila Klára Bachurková, učitelka češtiny v Brazílii

 

 

28. října 1948 jsme opouštěli naši drahou vlast. Já, Květoslava Duchoňová Kohoutová, můj manžel Rudolf Kohout, lesní inženýr, a náš tříletý synek Miroslav Jan Kohout. Byl to smutný rok. Manžel byl 6 měsíců ve vězení v Chebu jako politický vězeň. Poté byl znovu třikrát na krátký čas zavřen. Zakázali mu vykonávat práci lesního inženýra, mohl pracovat jenom v dolech nebo jako dělník.

 

Byli jsme tak mladí, život před námi! Nemohli jsme jej ztratit v zemi soužené nesmyslným režimem komunismu! To, co se dělo, bylo proti našemu politickému přesvědčení. My jsme chtěli svobodu! Jak těžký a přesmutný byl ten poslední pohled na maminku a tatínka, kteří netušili, že už nás víc neuvidí.

Nevěděli, že odcházíme. A my jsme tehdy byli přesvědčení, že nejpozději do roka budeme zpět. Mysleli jsme si, že je nemožné, aby Češi žili delší dobu pod komunistickým režimem. Jaký to byl omyl!

 

Ještě ten den k večeru jsme dojeli vlakem na hranice. Tam už na nás čekal sedlák, s nímž jsem již týden před odchodem vyjednávala náš přechod přes hranice. Podle domluvy přijels žebřiňákem se slámou, do které schoval naše tři kufry. Já se šátkem na hlavě a synek jsme jeli s ním a můj manžel jel za námi na kole, které bylo pro něj přistavené na nádraží. Stmívalo se a za námi nikdo nejel, takže jsme bez problémů dojeli až k jeho statku.

 

Kvůli silnému dešti jsme zůstali na statku tři dny. Čtvrtý den se počasí zlepšilo, a tak jsme se vydali kolem desáté hodiny v noci na hranice s Německem. Českou a německou stranu rozděloval potok, který jsme museli přebrodit. Ale na českých hranicích celou noc hlídal potok „estébák“ s puškou na rameni. „Náš“ sedlák se s ním spřátelil, chodíval v noci k němu a nosíval mu cigarety, slivovici nebo buchty. A tak tam za ním šel i tuto noc. Sledovali jsme jejich setkání schovaní v žitě opodál. V okamžiku, kdy se rozloučili a „estébák“ pokračoval v hlídce, dal nám sedlák znamení a my jsme přešli hranice do Německa, kde už nás čekal německý sedlák a odvedl nás k sobě domů. Jeho manželka nám dala chléb s máslem a mléko a ukázala nám světnici, kterou pro nás připravili na nocleh.

 

Ráno pro nás přijeli němečtí vojáci. Jeli jsme s nimi do kanceláře, kde násvyslýchali a vzali nám všechny peníze. Poté zavolali Američany, kteří nás džípem odvezli do kasáren v Norimberku, kde se o nás pak starali. Tak jsme se živí a zdraví dostali do Německa.

 

Jelikož jsme byli rodina, dali nám samostatnou místnost. Svobodní museli spát pohromadě. Jídlo bylo dobré, ale byli jsme úplně bez peněz. Jelikož tam byli i lidé, kteří peníze měli (záleželo na tom, jak byl zorganizován jejich přechod přes hranice), rozhodla jsem se přivydělat si. Kupovala jsem například rybičky, které jsem nakládala a poté dál prodávala. Brzy jsme se spřátelili s ostatními a bylo veselo.Snažila jsem se vylepšovat náš příbytek, jak se dalo. Podařilo se mi i vytvořit improvizované záclonky na okno z obvazů, které jsem koupila za vydělané peníze. V Německu jsme zůstali rok. Najednou přišel rozkaz vše sbalit a nastal odjezd do Itálie. Konečně se něco dělo.

 

Dojeli jsme vlakem do okolí Neapole, kde jsme byli opět ubytovaní v kasárnách. Nové ubytování bylo horší než v Německu. Chodili jsme na procházky po okolí, všude byla špína a chudoba, italské děti žebraly. Až po téměř celém jednom roku nám začali nabízet odjezd do Austrálie a Brazílie. Spolu s našimi přáteli jsme zvolili Brazílii, o které jsme věděli, že tam je horko, zmije, opice, ale nic víc. Odjížděli jsme krásnou novou americkou lodí, která byla vyslána do Itálie bojovat, ale jelikož již válka skončila, tak nás na zpáteční cestě svezli.

 

Cesta byla pohodová, jídlo dobré. Viděli jsme 14 dnů jenom mořské vlny a modré nebe, měsíc, hvězdy… zdálo se nám to neskutečně krásné. Kolem lodi se proháněly velké ryby čekající na zbytky jídla, které námořníci vyhazovali. Až konečně přišlo ráno, kdy nás zavolali na palubu a před námi se otevřel nádherný pohled na různé ostrůvky plné zeleně a květin. V dálce se mezi mráčky a sluncem objevila velká socha Krista a to už jsme věděli, že jsme v Rio de Janeiru. Naše srdce jásalo, bylo to překrásné přivítání.

 

Na člunech jsme dojeli na ostrov Ilha das Flores, kam sváželi uprchlíky všech národů. Tam to bylo horší, špatné ubytování i jídlo, špína, komáři, nemoci. Naštěstíto trvalo jenom dva měsíce. Jeden po druhém jsme odcházeli, každý na svou vlastní pěst. Díky tomu, že byl manžel lesním inženýrem, získal zaměstnání v Instituto Nacional de Pinho v Rio de Janeiru. Bylo to dobře placené místo a nám již nescházelo nic, jenom se naučit portugalštinu.

 

Po nějaké době byl manžel přesunut do města Monte Alegre ve státě Paraná, kde začal pracovat pro papírnu Klabin. Firma nám zajistila domek s krásnou zahradou, měli jsme dostatek peněz, nic nám nechybělo. Tam se také narodil náš druhý syn Richard.

 

S manželem jsme se bavili vždy česky, ale náš mladší synek se již česky aktivně nenaučil. Trávil hodně času s chůvou, která na něj mluvila portugalsky, takže česky sice rozuměl, ale když jsme chtěli, aby nám česky odpověděl, tak se jenom smál. V městečku, kde jsme bydleli, byla jenom základní škola pro děti do 10 let. Když ji náš starší syn Míra ukončil, poslali jsme ho do školy do 450 km vzdálené Curitiby, kam posílaly své děti všechny rodiny, které si to mohly po finanční stránce dovolit. Byl ubytovaný u jedné spřátelené slovenské rodiny.

 

V roce 1968 jsme se rozhodli přestěhovat do Sao Paula, kde byly přece jenom lepší školy pro naše syny. Manžel začal pracovat pro nově založenou německou firmu na reflorestaci Sabre. Koupili jsme si ve čtvrti Brooklyn malý domek, kde jsme nějakou dobu spokojeně žili. Manžel však vážně onemocněl. Museli jsme domek prodat, abychom měli z čeho platit jeho léčbu. Nepodařilo se nám ho však zachránit. Manžel zemřel a já jsem na všechno zůstala sama. Byla jsem bez peněz, bez zaměstnání. Za necelý rok se mi podařilo najít dobrou práci v realitní kanceláři, u které jsem zůstala až do svých 85 let. Jak já jsem tuto práci milovala!

Pomáhala jsem synům, jak se dalo, a oni se mi také snažili pomáhat. Můj starší syn si sám platil školné na dvě vysoké školy, které s úspěchem vystudoval (řízení podniků a práva). I můj mladší syn mi dělal jenom radost. Stal se z něj známý fotograf.

 

S ostatními Čechy jsem se téměř nesetkávala. Téměř nikdo se o mě nijak moc nezajímal, a když mi zemřel manžel, tak mi nenabídli pomoc. Daleko srdečnější přístup jsem našla u Brazilců. Do českého klubu jsem tedy moc nechodila. Ani to nebylo možné kvůli mému zaměstnání, protože lidé chodívali do klubu hlavně o sobotách, a to jsem pracovala, protože tehdy se dělávaly prohlídky bytů a domů nejvíc o víkendu. Samozřejmě jsem měla i české kamarády, ale kromě toho jsem nijak zvlášť kontakt s Čechy nevyhledávala. Přestože ani jedno mé vnouče česky nemluví, všichni vědí, že jsou Češi. Milují českou kuchyni a rádi oslouchají, když jim povídám o svém dětství a mládí v Československu. Znají české tradice, a když byli ještě malí, vodívala jsem je do českého klubu na den svatého Mikuláše a na oslavu 28. října. Oslavy 28. října byly pro nás vždy velmi důležité. Jezdívali jsme na ně každoročně až z Paraná!

 

O politické situaci v Československu jsem měla jen kusé zprávy. S rodinou jsme si sice vyměňovali korespondenci, avšak o politice se psát nemohlo, protože všechny dopisy byly kontrolovány. Televize byla vzácná a v době, kdy jsme ji měli, se o Československu neobjevovaly žádné zprávy. Se svou rodinou jsem pořád v kontaktu. Posíláme si dárečky, z čehož mám vždy obrovskou radost. Největší radost mám, když dostanu nějakou vylisovanou českou kytičku. Tady v Brazílii je sice spoustakvětin po celý rok, stromy jsou přímo obsypané květem různých barev, ale mně nic nemůže nahradit křehkou krásu českých polních květin…

 

Do České republiky jsem se znovu dostala až v roce 1990. Oslavila jsem tam své sedmdesáté narozeniny. Moje sestry Věra a Milča, které jsem opouštěla jako mladá děvčata, měly 65 a 64 let. Mí čeští příbuzní mě přijali vlídně, ale nikdo z nich se neptal na Brazílii, jako by o tom vůbec nechtěli slyšet. Brazílie byla jedno velké tabu.

Bylo to zvláštní a přišlo mi to líto. Vždyť nebyla moje chyba, že bylo v té době pro nás schůdnější odjet, aby měl můj manžel práci odpovídající jeho vzdělání. Nebylo mým úmyslem nikdy se nevrátit… Doposud jsem svým způsobem rozpolcená: Brazílii miluji, ale strašně se mi stýská po Čechách… Od té doby jsem byla v České republice ještě třikrát. Při posledním pobytu v mé vlasti mi zemřel v Brazílii můj milovaný syn Ríša. On si to tak přál. Nic mi neřekl, ani nenaznačil… poslal mě tam a já tam zůstala celý rok. Volávali jsme si, byl vždy tak veselý. A pak jednoho dne odešel.

 

Snažím se svým vnukům předávat českou kulturu, jak můžu. Byla bych šťastná, kdyby se začali učit česky, ale je to těžké. Každý má již svůj vlastní život. Jediný, kdo mi od malička říká česky babičko, je můj nejmladší vnuk Patrick. Ten také chodil chvíli na hodiny českého jazyka, ale potom se přestěhoval a teď bydlí příliš daleko.

Snad se k češtině jednou zase dostane.

 

Mám úžasnou rodinu, pozorné a hodné vnuky a vnučky. Jsem zde, mezi Brazilci, šťastná. A co bych chtěla vzkázat Čechům? Snad to, aby žili víc, jako se žije tady v Brazílii. Měli se rádi, víc se navštěvovali a víc se radovali ze života!

 

 

 

 

(Foto: Květoslava Kohoutová s manželem)

 

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012