Mnichov dnes aneb Sudety na východě Evropy

-red- 11 2016 Ohlasy česky

 

 

Mnichovská zrada. Mnichovský diktát. Trauma Mnichova. Dohoda, podepsaná na konci září 1938 v hlavním městě Bavorska se stala jednou z nejdramatičtějších událostí v dějinách Československa. Zemi bylo vnuceno odstoupení vlastních pohraničních území. Nehledě na to, že ČSR měla podepsáno několik spojeneckých smluv, při další agresi ze strany Německa byla ponechána vlastnímu osudu. Dodnes mají Češi v této otázce jasno – spojenci je zradili. Jak by ale reagovali samotní Češi, kdyby v podobné situaci byli nikoliv obětí, ale jen nestrannými pozorovateli?

 

Na jaře 2014 se odehrála anexe poloostrova Krym. Hned nato byla s pomocí ruské armády rozpoutána válka ve východním ukrajinském pohraničí – Donbasu. Ukrajina čelila (a dodnes čelí) vnější agresi a potýká se velkou krizí. Ukrajinští politici brzy začali naléhat na spojence s žádostmi o diplomatickou a vojenskou pomoc. Řadoví občané se rozhlíželi po spojenci, který by pomohl aspoň pochopením situace a soucítěním. Odpověď se nabízela skoro sama od sebe - takovým spojencem by mohla být Česká republika. Stát, který zažil okupaci Sudet a „Mnichovskou zradu“, nedopustí, aby se něco podobného odehrálo v 21. století. Stát, který zažil brutální okupaci sovětskými vojsky v roce 1968, určitě bude protestovat, když na území jiného evropského státu vtrhne ruská armáda. Realita se ale ukázala být skoro opačná.

 

Prezident České Republiky Miloš Zeman je skoro jediným evropským politikem v nejvyšším úřadu, který hájí krymskou anexi. Právě na území České republiky se odehrála fraška s názvem „otevření prvního zastupitelství Doněcké Lidové Republiky v Evropě“. Čeští poslanci jsou častými hosty na okupovaném ukrajinské území. Mýlili se tedy Ukrajinci? Proč si vlastně mysleli, že by je mělo Česko podpořit? Podívejme se alespoň letmo na stěžejní události dvou vojensko-politických kampaní - v letech 1938 a 2014.

 

Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 začalo Německo stupňovat napětí v československých pohraničních oblastech. Na konci dubna proběhl v Karlových Varech sjezd SdP, na kterém byly zformulovány hlavní požadavky sudetoněmecké menšiny vůči československé vládě. Již v květnu Velká Británie a Francie začínají tlačit na prezidenta Beneše, aby požadavky Němců přijal. I kdyby se jednalo o rozsáhlou autonomii pro Sudety nebo federalizaci země. Na začátku září Čechoslováci fakticky vyhověli těmto požadavkům. Potyčky v Ostravě se ale pro německou stranu staly záminkou opustit jednání. 12. září Adolf Hitler pronesl známy proslov v Norimberku, ve kterém ohlašoval záměr „osvobodit sudetské Němce od české tyranie“. Lidé v Sudetech vyšli do ulic s hesly „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ a „Milý vůdce, osvoboď nás od Československa“. V mnoha městech se demonstranti pokusili obsadit budovy místní správy a policejní stanice. Do Sudet byla poslána československá armáda, která protesty potlačila. Během potyček zemřely desítky lidí. Konrad Henlein se stoupenci utíká do Německa, kde jsou formovány bojůvky Sudetendeutsches Freikorps. Zbraně pro ozbrojené bandy dodával Abwehr, zásobování provádělo SA. Vedení Abwehru dodalo i vlastní důstojníky jako poradce. SFK se neustále dostávaly na území ČSR, kde prováděly masové útoky na místní celnice a jiné strategické body. Západní země nicméně stále naléhají na nutnosti dohody s Německem o odstoupení československého území. Výsledkem těchto snah se stala Mnichovská dohoda, která de facto znamenala zničení Československa jako samostatného státu. Při vojenské agresi ze strany Německa Československo pomoc nedostalo. Nehledě na to, že mělo podepsané spojenecké dohody se SSSR a Francií.

 

Po anexi Krymu v březnu 2014 začalo Rusko stupňovat napětí v ukrajinských pohraničních oblastech. V důsledku masové propagandy lidé vycházely do ulic s hesly „Zachrantě nás před juntou“ a „Putine, pošli armádu“. V mnoha městech se demonstranti s pomocí ruských agentů snažili obsadit budovy místní správy a policejní stanice. Do Donbasu byla poslána ukrajinská armáda, která se pokusila protesty potlačit. Místní „lídři“ dostaly mohutnou vojenskou podporu ze strany Ruska. Byly zformovány bojůvky DNR a LNR. Zbraně i zásobování pro ozbrojené bandy dodávala ruská armáda. Stejně tak Rusko dodalo i vlastní důstojníky pro vedení válečných operací. Teroristické jednotky DNR a LNR neustále prováděly útoky na území Ukrajiny. Z území Ruska se vedlo masivní ostřelování ukrajinských pohraničních přechodů a jiných strategických bodů. Západní země nicméně naléhaly na nutnosti dohody s Ruskem a jeho loutkovými útvary. Fakticky, při vojenské agresi na Donbasu a anexi Krymu nedostala Ukrajina vojenskou pomoc – nehledě na to, že měla podepsáno s USA, Velkou Británií a Ruskem tzv. „Budapešťské memorandum“ kterým se spojenci zavazovali ke garanci ukrajinských hranic. Na jednáních v Minsku bylo pak dohodnuto přiměří a klid zbraní, který se ale dodnes nedodržuje. K tomu západní spojenci stále víc tlačí na změny v ukrajinské ústavě, aby bylo Donbasu přiděleno „zvláštní postavení“ - de facto rozsáhlá autonomie uvnitř země. Zdá se, že je jenom otázkou času, kdy bude Ukrajina nucena přijmout diktát vlastního „Mnichova“. Nedávná společná tisková konference ministra zahraničních věcí Francie J.-M. Ayraulta a jeho německého kolegy F.W.Steinmeira v Kyjevě, kde vyzívali Ukrajinu k urychlení ústavních změn tomu jasně nasvědčuje.

 

Při vší podobnosti těchto dvou situací se jejich hodnocení v české společnosti hodně liší. Obecné hodnocení roku 1938 je známo – všudypřítomná zrada, zbabělost a pošetilost Západu, která vedla k zániku československé nezávislosti. Proč je ale snaha Ukrajiny uhájit vlastní území často traktována jako útok vůči vlastnímu obyvatelstvu? Proč je zákrok armády ČSR v září 1938 vnímán jako nastolení pořádku, ale obdobná operace ukrajinské armády jako zločin? Proč volání propagandou omámeného lidu na Donbasu (a to jen jeho části!) je traktováno jako „vůle lidu“, ale stejné kroky sudetských Němců jako trestuhodný čin? Proč je neposkytnutí vojenské pomoci Ukrajině považováno za něco správného („Nechceme tady velkou válku!“), ale obdobné chování československých spojenců na konci 30.let minulého století jako zrada? Proč je neustálý tlak na prezidenta Beneše ohledně zabezpečení sudetoněmecké autonomie a později i odstoupení tohoto území diktát, ale poskytnutí autonomie Donbasu se nazývá úctou k právu na sebeurčení místního obyvatelstva?

 

Odpověď je zčásti jednoduchá. Obrovský podíl ruské propagandy v evropských médiích. Podle některých odhadů je až 40% Čechů dodnes přesvědčeno, že za válku na Ukrajině můžou USA. K tomu přispívají i prohlášení prezidenta Zemana o „občanské válce“ na Ukrajině. I přes četné faktické důkazy o účasti ruské armády ve válce na ukrajinském území. Role ruské propagandy by se opravdu neměla podceňovat. Zůstává ale naděje, že národ, který zažil několik desetiletí sovětské propagandy, brutálních manipulací, a který čelil přímé sovětské intervenci roku 1968, dokáže začít přistupovat ke zprávám kritičtěji. A rozlišit kde se odehrává nevyprovokovaná agrese a kde se činí nespravedlnost.

 

Radko Mokryk

 

Foto: Zamazání českých nápisů v pohraničí v roce 1938

(Článek převzat z časopisu Přítomnost)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012