Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky

-red- 11 2016 Naši ve světě česky

 

Příběh paní Johanny de Faria Cardoso

narozené 1. 9. 1943, Praha

 

z portugalštiny přeložila Klára Bachurková, učitelka češtiny v Brazílii

 

 

Konec války v roce 1945 neznamenal pro mou rodinu konec problému. Hrůza začala teprve s komunistickou vládou, když začali být pronásledovaní podnikatelé.

V té době rodiče vlastnili velkou pletárnu na dětské oblečení. Vybudovali ji sami, poctivou prací. Nebyli žádní milionáři, ale vedlo se jim moc dobře.

Jejich potíže začaly v okamžiku, kdy se Československo proměnilo v „ráj dělníků“. Podle komunistů nesměl mít nikdo vlastní podnik. Vše se začalo znárodňovat. Bývalí podnikatelé se stali zločinci a zloději a zároveň nepřáteli vlády a dělníků. Doba byla vážná a nebezpečná. Podnik rodičů byl znárodněn a vláda nařídila otci, aby se stal „státním ředitelem“ svého bývalého podniku, protože neměli nikoho tak schopného jako on, kdo by mohl podnik úspěšně vést. Jak může být někdo spokojený, když mu ukradli majetek? Rodiče nebyli šťastní a otec se rozhodl emigrovat.

Požádal vládu o vízum, ale nedostal ho. Tehdy se psal rok 1948.

 

Bez víza byli rodiče odsouzení zůstat v Československu a žít v hrozných podmínkách. Otec by nikdy nepřežil nesvobodu, a tak učinil velmi nebezpečné rozhodnutí: utéct. Naštěstí se narodil v Mikulově, což je moravské město na rakouských hranicích. Okolí Mikulova znal jako své boty, hrával si tam jako malý kluk. Jednoho lednového dne roku 1949 řekl mně a bratrovi, že pojedeme všichni k babičce do Vídně. Jeli jsme vlakem do Mikulova, přešli pěšky město, až jsme došli na hranice. Pamatuji se moc dobře, jak mě maminka krmila kousky čokolády, abych neusnula. Ta noc v lednu byla mrazivá a já jsem ve svém bílém kožíšku jen tušila, že se děje něco moc vážného. Maminka mě poprosila, abych nekřičela, neplakala a nemluvila hlasitě, protože náš život závisí na tom, zda dokážeme být všichni potichu. Dlouho jsme pak šli pěšky, bylo to nekonečné, alespoň pro pětiletou holčičku. Najednou jsem uviděla v dálce malý bílý dům, k němuž jsme směřovali. Když jsme do něj vkročili, tatínek nám řekl: „Už se nemusíte bát, děti. Jsme v Rakousku.“ Ten bílý dům byla rakouská celnice. Úředník sedící u pracovního stolu nám ukázal hromádku slámy, na které jsme já a bratr prospali tu nejdůležitější noc našeho života.

Otec zažádal o politický azyl, a tak jsme se stali Rakušany. Naše jména byla poněmčena a my jsme dostali rakouské doklady. Příští den pro nás přijeli bratranci z Vídně, kde jsme začali nový a těžký život. Otcovi příbuzní se chovali jako naši zachránci a dávali nám to každou chvíli najevo. Náš pobyt ve Vídni trval rok a půl a část toho pobytu jsme bydleli u babičky v malém bytě ve staré budově, kde byla domovnicí. Nemám dobré vzpomínky z té doby.

Po roce se rodiče rozhodli začít nový život na jiném kontinentě. Ale kde? Spojené státy byly vyloučené, protože kvóta pro Čechy již nepovolovala více imigrantů. Do Austrálie to také nešlo, tam bychom museli mít příbuzné nebo známé, kteří by za nás ručili. Tak se rodiče rozhodli pro Jižní Ameriku a hledali nějaké průmyslové město s mírným klimatem vyhovující Evropanům. Prostudovali všechny možnosti a zvolili Sao Paulo, město v Brazílii, kde nebylo příliš horko a kde se začínal rozvíjet průmysl. Dorazili jsme sem v srpnu 1950. Tehdy bylo Sao Paulo velkoměstem s 1 500 000 obyvateli.

Pro rodiče to nebylo vůbec jednoduché období, protože museli začít úplně od začátku. Finančně jsme na tom nebyli nejhůř, protože tatínek měl schované peníze u kamaráda v USA, který mu je podle potřeby posílal do Brazílie. Ale šetřili jsme, neboť jsme věděli, že jednou ty peníze dojdou.

Rodiče se rozhodli znovu vybudovat pletárnu. Otec si pronajal garáž u jednoho krajana ve čtvrti Sumaré a začal podnikat s jedním pletacím strojem značky Lifado a se třemi zaměstnanci. Nebylo to snadné. Bydleli jsme v centru města a bratr a já jsme mu denně vozili po škole oběd. Jezdili jsme tramvají. Maminka pracovala doma jako účetní a dělala návrhy na nové modely a výšivky na dětské oblečení. Časem se továrna přestěhovala do větší budovy ve čtvrti Bela Vista. Bylo to blíž našeho domu a otec mohl chodit pěšky, což byla výhoda, protože jsme v té době ještě neměli auto.

Jinak se nám vedlo dobře, továrna prosperovala a dostala jméno Malharia Delana. Když se časem stal i tento prostor malým, rodiče postavili novou vlastní budovu.

Rodiče měli velké potíže s jazykem. Neměli čas chodit na výuku portugalštiny, takže jsme jim tlumočily my, děti. Já i bratr jsme se jazyk naučili rychle. Kromě školy jsme chodili také na soukromé hodiny. Na školu jsme si zvykli bez problémů a učili se dobře. Na začátku školy v Brazílii paní učitelka vybrala dvě spolužačky, které mi měly pomáhat s jazykem, protože mluvily německy. Jedna z nich je dnes švédská královna Silvia.

 

Zpočátku jsme udržovali kontakt s českými příbuznými, který ale nebyl příliš častý. Rodiče si psali zejména s mými prarodiči. Když ti zemřeli, ještě jsme udržovali kontakt s jedním strýcem, ale když i ten zemřel, kontakty se přerušily.

Co se týče kontaktu s ostatními Čechy v Sao Paulu, bylo to složité, protože rodiče neměli prakticky žádný volný čas. Ale když náhodou nějakého Čecha potkali, tak s ním zůstali ve styku. Tatínek měl také několik českých a slovenských zaměstnanců.

 

Moji rodiče si na Brazílii nikdy pořádně nezvykli, ale my děti ano. Našli jsme si brazilské partnery a založili vlastní rodiny. Já jsem dnes zubařka v důchodu a bavím se jazyky. Učím se, vyučuji a podle možností překládám. Bratr vystudoval ekonomii, ale moc ho to nenaplňovalo. Měl rád umění, zpěv, malování, fotografii, filozofii apod. Tak se otec rozhodl po maminčině smrti v roce 1970 továrnu prodat. V roce 1973 skončil s podnikáním a v roce 1974 prodal zvlášť budovu a zvlášť stroje a další materiály. Pletárnu jako celek se mu totiž nepodařilo prodat.

 

Své rodiče považuji za neobyčejné lidi. Myslím si, že to, co dokázali, by mnoho lidí nedokázalo. Přežili ztrátu domova i majetku, dokázali s úspěchem znovu začít v úplně cizí zemi, přestože již měli oba přes čtyřicet let. Nová firma v Brazílii se stala 0velmi známou, protože vyráběla hezké a kvalitní zboží. Měli jsme dobrý životní standard. Rodiče byli chytří, poctiví a nebáli se práce.

 

Dnes u nás doma všichni spolu hovoříme portugalsky. Moje děti ani vnuci již česky neumí. Samozřejmě bych byla moc ráda, kdyby se česky naučili, ale vím, že to je skoro nemožné. Já sama chodím pravidelně na hodiny českého jazyka. Je to pro mě přínosem. Hodně jsem se toho naučila, zvlášť číst a psát v češtině.

Jsem také členkou krajanského spolku, ale musím přiznat, že v poslední době nejsem moc aktivní. Udržování českého klubu má určitě význam. Je hodně lidí, co chodí na české obědy a mají české jídlo moc rádi. Také se nám všem líbí české tance, které se tady pořád ještě udržují. Myslím si, že v krajanské komunitě není žádná významná osobnost. Snad stojí za zmínku, že zde žil filozof Vilém Flusser, se kterým se kamarádil můj, dnes již zesnulý, bratr. Ale to je dávno.

A co pro mě znamená Česká republika dnes? Česká republika pro mě znamená moji vlast. I když tady v Brazílii žiji již přes šedesát let, necítím se jako místní občanka.

Co se týče české historie, vlastní zkušenosti s obdobím po roce 1948 jsem popsala již na začátku. Rok 1968 byl pro nás všechny moc smutný. Zvlášť pro maminku znamenala sovětská okupace velký šok. Měla v Československu sourozence s rodinami. Plakala dlouho a nikdy se z té deprese úplně nedostala. Tatínek to neprožíval tak silně. Byl sice rozčílený, ale nedotýkalo se ho to osobně, protože jeho jediný bratr v té době už žil v Německu.

Můj názor na Českou republiku se změnil po roce 1989, kdy padl komunismus a Češi začali znovu svobodně žít. Rodiče ani bratr se toho bohužel nedožili, ale já jsem se tehdy cítila velmi šťastná. Rok 1993 a rozdělení republiky byl pro mě relativně neutrální, měla jsem pocit, že bude lepší, když se ty dva národy rozdělí.

A v roce 2004 jsem měla radost, že Česká republika vstoupila do Evropské unie.

Vnímám vývoj v zemi velmi pozitivně. Sleduji zprávy podle možností, něco se dozvím v českém klubu, něco zase na hodinách češtiny. Občas také poslouchám přes internet Český rozhlas.

 

Foto: Zaměstnanci pletárny, kterou vlastnili v Praze rodiče Johanny Cardoso

 

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)

 

-red-

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012