Loď v Bretani

Marta Davouze

Před mnoha lety se jmenovala Železná, byla známou novinářkou a manželkou ředitele první soukromé televize u nás Vladimíra Železného (u nás na fakultě zvaným Vovka). Po rozvodu se odstěhovala do Bretaně. Ve fiktivním interwiev, kde odpovídá na nejběžněji kladené otázky čtenářů, píše: „To, co se přihodilo mně, že mě v šestapadesáti letech v jakémsi bretaňském baru zasáhl Amorův šíp, byla věc čiré náhody. Mám-li být upřímná, dodnes to nechápu.“

V té zvláštní části Francie, v městečku Erquy, žije už 16 let (cítí se tam jako doma: „vždyť jsme taky Keltové“) a napsala tam čtyři knížky. Loď v Bretani měla křest v Městské knihovně na pražském Mariánském náměstí a velký sál byl plný (převážně ženami). Už před začátkem se s mnohými vítala tradičními dvěma polibky, i když si (jak říká v knize) na to musela zvykat. (Že to zdržuje, když se tak vítá každý s každým a ještě ke všemu postupně!) Chvíli poseděla u stolku mezi dvěma okny v knihovní kavárničce, ale výhledu si neužila. Stála se na ni fronta i tam...

Křest moderoval její syn Jakub, vynikající televizák, který přiznal, že knihu četl 6x a po sedmé už v krásné obálce Aleny Beldové (a s ilustracemi člověka, který si říká Pure Beauty). Povídal si nejen s malířkou, ale také s nakladatelskou redaktorkou Ivanou Mergerovou (chválila si brilantní spolupráci s jeho maminku) i kmotrem (spisovatelem a kritikem) Janem Lukešem.

Že paní Davouze přitahuje zajímavé osobnosti jsem se znovu přesvědčila při četbě většinou ztřeštěných příběhů, které se prostě někomu dějí. Pan Lukeš prohlásil, že „při četbě byl rozčílený a její prostořekost jí závidí, protože ona si v Bretani žije svůj život a když sem přijede, vidí věci jinak než my“! „Jsem českou vlastenku“ oponovala mu Davouze, „ ale když teď francouzský prezident Francois Holande vydal knížku a v té zpourážel kde koho, jako by byl na školení u Zemana...?!“. To jsme v sále všichni zařvali...

Autorka vrací do oběhu slova, která se už nepoužívají a báječně tím osvěžuje text. Přiznává, že měla strach z pokračování Domu v Bretani, aby to „nebyla nastavovaná kaše nebo ohřívané zbytky původní knihy“. Což přísahám, že nejsou. A navíc, některé pasáže si musíme číst dvakrát, třikrát - jako když si vychutnáváte francouzské červené. Co třeba tohle?

„ Žádné roční období tu není předem odhadnutelné. Může vás potkat štěstí, ale také nemusí. Je zavádějící, že i i televizní předpovědi počasí se zhusta mýlí. Patrně je to tím, že Erquy má své specifické mikroklima. Kdykoli nám totiž naplánují celodenní lijáky, máme slunečno. Nebo naopak. Například teď, v dubnu 2016, již patnáctý den praží slunce, jakkoli se na mapce Francie, znázorňující v televizi předpověď počasí, černají zlověstné mraky s deštěm.“ (Nepříjemnému počasí se tam říká „únor“, ať je kdy je.)

Byl to krásný podvečer. Paní Davouze na sobě měla černobílé šaty s krátkým bílým kabátkem a hezké brejličky. Moc jí to slušelo. Sice si v knize stěžuje, že už by se ve společnosti přátel měli vzájemně ptát „kde tě bolí?“ místo obvyklého „jak se máš?“, ale doufám, že má život pevně v rukách. O čem bude další knížka, hmmm?

Vydala Mladá fronta

Venda Šebrlová