Článek Jana Buriana k 28. říjnu

Stromy, les a 28. říjen

Rád bych něco napsal k státnímu svátku 28. října, ale zároveň připravuji pro stanici Vltava pořad písní o lese a stromech – a ta dvě témata mi nějak nejdou dohromady.

Poslouchám Petra Vášu, jak ve své opeře Lišák je lišák deklamuje: „Vlez v les, les láká, les volá, hop kotoul přes pařez, lež, mlč, zvlč! Svlékni sako, vpluj do lesa…“

Občas se přitom kouknu z okna a sleduji podzimní rej barevných listnáčů ve slunci a větru. V těchto dnech nabírá to představení největší sílu, přímo pod oknem nám svítí zářivé červené šípky na osamělém keři. Čím jsem starší, tím si přítomnost stromů ve své blízkosti uvědomuji silněji. Stále víc se v duchu sbližuji s kolegyní písničkářkou Dášou Voňkovou a obdivuji její schopnost psát o stromech krásné a hluboké písně, do nichž zdaleka nevkládá jen obdiv k přírodě, ale dokáže na ně naroubovat lidské příběhy, touhy, naděje, obavy a smutky…

Možná to opravdu přichází s věkem, vždyť z dětství si pamatuji nanejvýš dva urostlé oleandry uvězněné v obrovitých květináčích na dvorku před naším bytem a pak ovocné stromy ve strahovské zahradě, kam jsme chodili na hrušky alexandry. Stromy jsem tehdy moc nerozlišoval, spíš jsem je vnímal kolektivně jako les, no a do lesa se chodilo na houby nebo hrát bojovky. Ovšem čím jsem starší, tím si stromů ve své blízkosti víc všímám a některé obdivuji, třeba lípu v Rousínově u Rakovníka, které je asi tři sta let. Musela tedy znát osobně i mého operního prastrýce Karla, který kolem ní chodil zpívat do kostela…

Když jsem několik let pracoval jako domovník v Martinickém paláci na Hradčanech a měl na starosti i zametání dvora, měl jsem s místní olivou, habrem a ořechem vztah velmi intimní, zvlášť když se na podzim osvobozovaly od listí a pod našimi okny se z něj vytvářely hotové závěje. Ten habr jsem z okna naší koupelny často fotografoval, na podzim měnil barvy téměř ze dne na den. Když nás později jistý zbohatlík vystěhoval a všechny tři staré stromy nechal porazit, aby měl kde parkovat, dali jsme si fotografie „našeho“ stromu alespoň zarámovat a v předsíni visí dodnes. Tehdy se mě smrt nějakých stromů poprvé opravdu osobně dotkla.

Letos je podzim zvlášť barevný, i když možná to bude jen tím, že si ho víc všímám. Na koncertech teď rád zpívám text básníka Bennyho Andersena přeložený Františkem Fröhlichem, po němž se mi také stýská, protože loni umřel: „Venku fičí, stromy se poplácávají po zádech a vykašlávají rezaté listy.“

A tak teď alespoň dávám dohromady ten rozhlasový pořad. Ještěže tu máme o stromech tolik písniček, člověk si zazpívá a hned se cítí líp. Třeba Lesní duch od Martina Kyšperského: „Lesní duch musí všechny zabít, ale lesní duch není zlý. Koho si vybere, ten musí jít – jenže nikdo neví kam…“ Anebo krásná protitotalitní písnička Liška o tom neví od Petra Skoumala (po kterém se mi taky stýská), mimochodem čím dál aktuálnější: „Liška o tom neví, zajíc o tom neví, medvěd o tom neví – o vedoucí úloze hajnýho, na tom přece není nic tajnýho… Ti se maj, ti se maj…“

Hm, tak tohle je myslím k tomu letošnímu osmadvacátému říjnu tak akorát…

Jan Burian

(Původně vyšlo v TR 47/2015)