Lovec beze zbraní

- JAROMÍR TOMEČEK (1906 - 1997)

Od 60. let minulého století až do své smrti byl Jaromír Tomeček jedním z našich nejoblíbenějších (i nejvydávanějších) spisovatelů, a  ústředním tématem jeho knih byla příroda a zvířata. Kdo ze starší generace by neznal jeho slavné Lovy beze zbraní, Stříbrného lipana, Admirála na Dyji, Vuí se směje, Marka a desítky dalších titulů? Spoustu jeho knih ilustroval mimochodem další velikán československé kultury, ilustrátor Mirko Hanák (jeho obsáhlý profil najdete  v letošním Českém kalendáři). Jaromír Tomeček - kdyby ještě žil - by se letos 30. září dožil 110 let. Právě proto bych chtěl dnešním příspěvkem čtenářům Českého dialogu tuto velkou osobnost naší literatury připomenout.

Mohl bych zde citovat jeho životopis, ale ten si každý, kdo bude mít zájem, lehce najde na Wikipedii, nebo si ho může "vygůglovat". Já bych proto rád zvolil jinou formu, a dal "k dobru" jednu kapitolku z méně známé knihy J.T., která má název Zázraky v přírodě (s podtitulem Setkání s ptáky a rostlinami), a kterou vydalo nakladatelství Svoboda v r. 1978. Nemohl jsem vybrat jinou, než tu o mých oblíbených ptáčcích, tedy vrabčácích. V knize se tato krátká kapitola nachází na str. 16.

Vrabci

"Na liduprázdné zastávce čekal jsem na autobus. Nebylo kolem živáčka, kdo by také vyhledával v sychravém počasí stanici, kde v chladu a vlhku číhají na oběť chřipka a rýma! A nejenže jsem nezahlédl človíčka, neukázal se ani vrabec, který jinak musí být všude, i u nicoty. A tak se minuty měnily v černou chmuru a já se zdviženým límcem stál a nudil se jako nikdy.

Opodál se táhlo ohražené území a za ním shluky ovocných stromů, ne právě prořezaných. Vypadalo to tam zanedbaně, zejména nyní, kdy listí už dávno leželo na zemi a spletence větví a halouzek prozrazovaly mizerný stav očividně. Z dlouhé chvíle jsem odhadoval, co všechno v zahradě roste; poznával jsem hlavně švestky. A jak jsem vnímal to prázdné ticho, najednou plesk, jako když prudce spráskneš dlaně. Vzápětí jsem poznal, že prázdnota byla zdánlivá, neboť následoval poprask tak halasný, že jsem se nestačil divit.

Z nejhustšího větvoví vzlétl chumel opeřenců, který se nejprve rozptýlil na všechny strany, několik sýkor, zvonek, konopka a především pak vrabci plotňáci. Potom se z pozadí vyvrbilo chlapčisko pomalu odrostlé škole; v jedné ruce neslo vzduchovku a v druhé úlovek. Vrabčáka. Neslo si ho vítězoslavně, zašlého tvorečka, jako by to byl kondor.

Chvilinku vládlo mrtvé ticho. Náhle se však začali rozprchlí opeřenci sletovat zpátky a já se nestačil divit. Deset, dvacet, třicet ptáčků popolétávalo ve shluku za kráčejícím výrostkem a dělalo takový poprask, že přehlušili přijíždějící autobus. Napadený to nevydržel. Přidával do kroku a najednou běžel, musel prchat z místa činu. Vrabčáci za ním, hurá, hurá!

A mně málem ujelo vozidlo, jak jsem stál a hleděl na ten výjev s otevřenými ústy: konečně se jedenkrát úloha obrátila: tu máš, pyšný člověče!"

Miroslav Seifert

P.S. Je to možná nějaká hříčka Osudu, ale s Jaromírem Tomečkem máme společné tři věci: lásku k přírodě a to, že oba jsme se narodili v Kroměříži a oba jsme jako svůj domov zvolili Brno. A ještě k vrabčákům - asi se budu opakovat, ale podle nejnovějších statistik za poslední dvě dekády se populace vrabců, kdysi nejpočetnějších zástupců ptačí říše, v celé Evropě snížila o neuvěřitelných 60 %! K tomu netřeba komentáře...