Kde jste vy prožili 9/11?

-ES- 9 2016 Naši ve světě česky

 

 

V celém světě se v těchto dnech vzpomínalo na tragédii 11. září, kdy se zhroutila newyorská dvojčata údajně po nárazu letadel…

Myslím, že hezká vzpomínka je Zdeňka Verňáka z Kalifornie…

ES


 

Pomalu jsme se loučili s pobytem v Čechách, odlet byl naplánovaný na 13. září 2001. Tři dny předtím nám volali kalifornští přátelé, kteří se starali o naši dvacetiletou kočičku, Číču. Byla dlouho nemocná, její stav se zhoršil, měla bolesti. Podle našich instrukcí ji vzali k veterináři uspat, ale on odmítl udělat zákrok bez podpisu majitelů. Nezbylo, než přijet dříve, nechtěli jsme prodlužovat její utrpení.

Tenkrát jsme měli možnost změnit let bez problémů. Pohodlně usazeni, s většinou letu již za námi, únaveni dlouhou cestou, jsme klimbali a probouzeli se, občas mrkli na obrazovku televizoru s mapou letu. Najednou mapa zmizela, zase porucha, kakája těchníka, jak říkali naši bratři na věčné časy. Jako budíček zapůsobilo hlášení: ,,San Francisco je v mlze, a přijímá jen omezený počet přistání. my nemáme dost pohonných látek, musíme mezipřistát v Calgary." Obličeje se protáhly, zdálo se, že nemůže přijít nic horšího. Letiště v Calgary se hemžilo letadly, kdo by tu čekal takový provoz?

Rezignovaně jsme vystoupili a jakoby do nás uhodil hrom - teprve teď nám řekli o událostech v New Yorku, o katastrofě Twin Towers. Zoufalost, nejistota, zmatek.

Začala světová válka?

Nikdo nedokázal situaci domyslet. Zatím jsme museli zůstat v nabité čekárně, několik telefonů na zdi se žhavilo starostlivými telefonáty. Proč jsou právníci tak neoblíbení? Jeden jejich representant visel na telefonu čtvrt hodiny za hlasitých protestů dalších v řadě. Ignoroval je, ani se neohlédl. Tolik lidí v malé prostoru se málokdy sejde. Šli jsme si vyzvednout kufry. Vedení letiště zřejmě nestačilo nenadálému množství letadel, pasažérů a kufrů. Dvakrát změnili číslo našeho karuselu s bagáží, pokaždé jsme se museli protlačovat davy nervózních, unavených lidí. Zázrakem naše kufry našly své majitele, mohli jsme se vydat do volnějších prostorů.

A jako by mávl kouzelným proutkem: naši kanadští hostitelé, kteří zřejmě nechali všeho a na zavolání přišli pomáhat s organizací.

Nelehký úkol, při tom několikaticícověm davu ztroskotanců. V bílých kloboucích, s úsměvem, klidně nás dirigovali k čekajícím autobusům na cestu k dočasnému pobytu. Všechen chaos náhle skončil, lidi se nechávali dirigovat, věděli, že jsou pod ochranou dobrých lidí. Většina pasažérů z našeho letadla se znovu potkala daleko do města v církevním komlexu. Ohromná tělocvična byla pro nás dobrovolníky zařízena tím nelepším, co mohli v tak krátkém čase sehnat. Na podlahách žíněnky pro víc než tři sta lidí všeho věku. Paní vedle nás přiznala 83 let. Stoly s jídlem a pitím, v umývárnách mýdlo, šampon, ručníky, samozřejmě každý jiný, vždyť byly přineseny z desítek domácností. Ještě nikdy se o nás cizí lidé tak dojemně nestarali jako tenkrát. A v rohu zářila televizní obrazovka se záběry jako z hororu, jen tentokrát to není fantazie, ale krutá pravda. Přes chorobnou únavu málokdo mohl spát celou noc. Dětský pláč, postavy ploužící se mezi hustě rozloženými žíněnkami, kašlání a vzrušené rozhovory nedaly nám potřebný klid.

Dodnes mne mrzí, že jsem ztratil poznámky s adresou a jménem církve, jejíž členové v praksi dokázali svoji křesťanskou víru, poslušnost zlatého pravidla - miluj svého bližního jako sebe samého. Nikdy jim to nezapomeneme. Sbírka na kostel byla jistě štědrá při tolika vděčných lidech, odkázaných na cizí pomoc.

Ráno pomalu začalo vkládat klid do duší, rozjitřených událostmi včerejška. Někdo byl schopen najmout auto a vydat se domů nebo za obchodem po silnici, zatímco letiště v celém severním kontinentu nepřijímala. My měli štěstí - dostali jsme klíče k pokoji v hotelu přímo na letišti. Konečně jsme si mohli odpočinout a dostatečně se vyspat. Stále si pečlivě uchovávám tričko, koupené v hotelu, jméno Calgary, vyšité na prsou vždy vyvolává živé vzpomínky.

Konečně telefon s pozváním na letiště. Takovou prohlídku jsme nikdy nezažili, ale nedivili jsme se. V kufru na poslání našli švýcarský, padesátidolarový nůž. K mému úžasu mi ho zabavili. ,,Ale vždyť ten kufr posílám a nebudu mít k němu přístup na letadle!" ,,Máte pravdu," zněla odpověď, ,,ale tamhle tomu pánovi jsme nůž nechali, on poodešel, vyndal nůž z kufru a dal si ho do kapsy." Co na to mohu namítnout. Blbost nezná žádných hranic. Kdyby to alespoň zkazil jen sobě.....

Zbytek letu se konečně přiblížil té správně nudné, jednotvárné události jakou let má být, raději aby nebylo o něm co vyprávět. Jak říká čínská kletba: Kéž bys měl zajímavý život! Snad už nikdy neuvidíme tak prázdné SFO letiště. Dotahovali nás traktůrkem k bráně a podél celé cesty stály dnes nezaměstnané vlečné traktory, plně osazené posádkami, úsměvem a máváním vítali první letadlo po dvou dnech uzavření.

 

Nám zůstal smutný úkol naposledy se pomazlit s naší kočičí přítelkyní a poskytnout jí poslední milosrdnou službu. Ještě jednou děkujeme našim blízským kanadským přátelům, které jsme předtím ani potom neviděli, ale kteří dokázali že přátele nejlépe poznáš v nouzi.

 

AŤ ŽIJE KANADA!

Zdeněk Verňák, San Mateo, Kalifornie

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012