Nalehko

Clara Bensenová

Myslela jsem si, že v knížkách už nemohou najít téma, které by mne tak překvapilo. Ale stalo se: internetová seznamka je dala dohromady a po krátkém seznamování se spolu vydají na cestu. Clara má za sebou těžké roky deprese a v pětadvaceti letech neví, co by... Jeff je extravagantní přírodovědec, který naopak ví: rozdal zbytečné věci, pak žil tajně v pracovně na universitě a hledá parťačku na cestu po Evropě. Setká se svět manicky přesný a svět chaosu.

Předpokladem pro tuto cestu je - nemít zavazadla. Clara má kabelku, Jeff své věci po kapsách. Pravda, mají cestovní doklady a dostatek peněz, ale stejně je to bláznivina... Kam pojedou se rozhodují minutu před tím, než nastoupí do autobusu či letadla. Důležité je, jestli to bude doleva, doprava, nahoru nebo dolů. Tak se dá projet Istanbul, Athény, Budapešť, Sarajevo, Dubrovník, kousek Skotska a Londýn.

„ Jestliže jsem byla citlivá, introspektivní jin, byl Jeff vášnivý, neklidný jang. … Na každý neutrální svetr v mém šatníku měl Jeff zářivě oranžové kalhoty a třpytivé ponožky (když pral, nemusel se dělat starosti s vybíráním bílého prádla, protože žádné neměl).“

V cambridgské pracovně Jeffova kolegy, kde se pánové přou o cosi důležitého z fyziky, si Clara přečte Pascalův citát: „Není jisté, že všechno je nejisté!“. To byla v novém životě její jistota. „V určitém bodě, po iks hraničních přechodech, nespočtu benzinových pum a nekonečných hodinách se zdřevěnělýma nohama ztratíte přehled o tom, v které zemi se nacházíte. Po několika dalších hodinách bez spánku, obvykle uprostřed noci, už ani nevíte, kam jste vůbec měli v úmyslu jet. Zapomenete na život před nástupem do autobusu. Nekonečný sled silničních lamp a prázdných polí vás zhypnotizuje natolik, abyste uvěřili, že nic jiného než autobus není a nikdy nebylo. Tak jsem to alespoň cítila já...“

Cesta po Evropě očima ne-turistky je fantastická: bez bedekru, plánů, zavazadel a pocitu jistoty... A vy se po pár stránkách úprkem vžijete do kůže Clary, chvíli se bavíte zážitky ze zbrklého cestování, pak se zastavíte při přemítání o hodnotách života. A zjistíte, že byste taky jednou chtěli pronést závěrečnou větu: „Už jsem se nebála, že někdy zabloudím“.

Vydalo naklad. Metafora

Venda Šebrlová