MARKO V ČERNÉ HOŘE

Před nějakým časem jsme čtenářům nabídli „rozhovor na pokračování“ s dramaturgem Českého rozhlasu MARKO MILANOVIČEM o jeho putování z Černé Hory do Čech a současném životě tady. Díky i vašemu zájmu a ohlasům se krátké pasáže staly vodítkem jeho vznikající knihy.

Dnes jsem Marka požádala o pár zážitků z dovolené „doma“.

Marko, tak nevím, kde jste víc doma. Tady, nebo tam? Když jedete na dovolenou k rodičům, jedete domů? S jakými pocity?

Rozhodně jsem doma už tady v Praze, kde mám práci, přátele, bydlení. Když jedu do Černé Hory, jedu na místa, kde jsem strávil dětství ale rozhodně pocit, že bych tam byl doma, nemám. Především proto, že tam kromě nejužší rodiny nikoho už neznám.

Budva se strašně změnila. Když jsem byl dítě, největší budova měla čtyři patra, teď tam stojí sedmnáctipatrové mrakodrapy, které vyrostli doslova jako houby po dešti.

Jak dlouho trvá, než se úplně aklimatizujete? Jazyk je pro vás samozřejmý?

Jazykový přechod trvá den, dva. Strašně totiž pletu obě řeči, když mluvím. Kdyby mě někdo poslouchal, tak by si asi myslel, že jsem schizofrenik.

Je vždycky všechno „na svém místě“, tak, jak si to pamatujete?

V zásadě ano, občas mám dojem, jako by se v baráku zastavil čas.

Kam letos vedla vaše první cesta, když jste chtěl být i tam na chvilku sám?

K moři. Pohled na nekonečnou modrou plochu mě velice odpočívá a uklidňuje. Najdu si nějaké osamělé místečko a jen tak poslouchám moře a dýchám čerstvý slaný vzduch.

Na které jídlo jste se těšil?

Burek se sýrem. Je to takový závin z listového těsta, který v Praze nemůžete najít – ten zbožňuji. Vzpomínkové jídlo, pouto k dětství.

Jak vás znám, určitě jste vymýšlel i něco pracovního, protože máte rozjednanou spolupráci mezi Českým rozhlasem a místními veřejno-právními rádii. Vznikla nějaká další dohoda?

Loni jsme s bývalým generálním ředitelem Rozhlasu uzavřeli smlouvu o spolupráci s místními rádii. Současné vedení chce v dohodách pokračovat. Letos by jejich delegace měla přijít do Prahy a seznámit se tady s vysíláním a lidmi v Českém rozhlase.

Myslím, že všechny čtenáře zaskočím, když se zeptám: A co lodě?

Lodě, to je od dětství můj sen, dlouhý příběh. Jak jsem říkal, mám strašně rád moře, tak jsme s jedním dobrým známým přišli na nápad otevřít školu jachtingu.

Pochopitelně jsme nejdřív dlouho přemýšleli, všechno dobře zvažovali.

Ale už jsme tak daleko, že jsem mohl k realizaci podniknout jisté kroky, abychom mohli uzavřít smlouvu na spolupráci skotorskou Střední námořnickou školou. Podařilo se!

Teď jsou nám dveře k práci, která nebude jednoduchá, ale krásná, otevřené. Uvidíme, jak se to vyvine

Vrátil jste se zpátky, rovnýma nohama do práce. Zaskočilo vás něco?

Ani ne. Všechno je v rámci norem, všechno funguje stejně, jako když jsem odjížděl. Jen snad proto, že je období dovolených, v práci není moc lidí.

Je něco, co byste rád „transplantoval“ našim lidem z Černohorců?

Asi ne. Myslím si, že každý národ je originál, svůj, má se vyvíjet a jít svou vlastní cestou. Jedině tak dosáhne své jedinečnosti.

Díky, držíme palce s námořní školičkou, těšíme se na zprávy o jejím působení!

Miroslava Besserová