Rozhovor s Jacquesem Rossim

-red- 8 2016 Rozhovory česky

 

 

Článek autora J. Formánka, převzatý z kulturně politického časopisu Přítomnost.

 

(Rozhovor vznikal v bytě Jacquese Rossiho v Montreuil několik listopadových dnů roku 1999. Celý je zachován v záznamu Ústavu pro studium totalitních režimů.)

Jacques Rossi (1909 – 2004) se narodil ve Francii, ale mládí prožil v Polsku. V této zemi vstoupil do komunistické strany a díky svým fenomenálním jazykovým znalostem, (ovládal řadu evropských jazyků ale i perštinu, hindů a čínštinu), se stal agentem - kurýrem Kominterny. Mimo jiné tak řídil v době občanské války ve Španělsku ilegální vysílač. V roce 1937 byl ale ze Španělska náhle odvolán do Moskvy. Tam byl zatčen a obviněn z kontrarevoluční činnosti a ze špionáže proti Sovětskému svazu. Bez jakéhokoliv soudu skončil na osm let na Sibiři. Po vypršení trestu proti němu sovětské orgány zinscenovaly proces kvůli údajnému pokusu o útěk z tábora, rozsudek zněl dvacet pět let odnětí svobody.

Jacques Rossi v gulagu strávil celkově osmnáct let, poté pět let ve vyhnanství v Samarkandu. Sovětský svaz mohl opustit teprve v roce 1961, kdy mu byl povolen odjezd do Polska, kde pak žil do roku 1980. Přes Japonsko a Spojené státy se v roce 1986 nakonec vrátil do Francie. Až do své smrti v roce 2004 žil na pařížském předměstí Montreuil. O svých zkušenostech s komunistickou utopií a z gulagu vydal knížky Manuel du Goulag; Qu´elle était belle cette utopie – Chroniques du Goulag; a Jacques le Français: Pour mémoire do Goulag. Česky vyšly Encyklopedie gulagu (Bystrov) a Útržky životů (Paseka).

 

---------------------------

 

Jak proběhlo vaše propuštění z gulagu?

Absurdně, přesně jako nástup trestu. Zčista jasna mi oznámili, jako tehdy bez soudu v Lubljance, tentokrát že byl zbytek mého trestu zrušen. Důstojník měl před sebou na stole potvrzení o propuštění z nápravného tábora, kde byly kolonky pro jméno, příjmení, datum narození, národnost, a pak pro místo budoucího bydliště, které jsem si měl vybrat. Proto se mě zeptal, kam bych chtěl být z tábora odeslán. Řekl jsem, Moskva. Odpověděl, tato lokalita vám není povolená. Tak jsem požádal o Stalingrad. Odpověď byla opět záporná. Nato jsem vyjmenoval asi deset sovětských měst, ale jeho odpověď byla z těch samých důvodů pořád totožná: „Niet.“ Už trochu zoufalý jsem se ho zeptal, která lokalita je tedy povolená. Se smrtelně vážnou tváří odvětil, že mně to nemůže říct, neboť se jedná o státní tajemství. Za normálních okolností by člověk brečel smíchy. Mě ale napadlo, že to je zase nějaká lest, aby měli záminku k prodloužení trestu. Ale přesto jsme pokračovali dál, až jsem jen tak zbůhdarma prohodil Samarkand. On kývl hlavou, napsal to do kolonky, přidal razítko a osmnáct let v gulagu skončilo.

 

Co se dělo dál?

Přijel jsem poprvé v životě do Samarkandu, kde jsem se musel ihned hlásit na policii. Což bylo pro mě důležité i z jiného důvodu. V táboře jsem se totiž už před lety rozhodl k tomu, samozřejmě za předpokladu, že se z gulagu někdy dostanu na svobodu, že o tom všem podám zprávu, aby lidi ve světě poznali pravou tvář sovětského zřízení, komunismu. A podat zprávu znamenalo, pokud možno legálně opustit Sovětský svaz. Což by na první pohled mělo být pro rodilého cizince jednoduché. Ale v Sovětském svazu nebylo jednoduché nic. Tedy až na zavření člověka. Abych to zkrátil, potvrzení o propuštění z nápravného tábora mě neopravňovalo k žádosti o povolení k výjezdu ze země. K tomu jsem potřeboval průkaz totožnosti a právě ten mně mohla vystavit pouze samarkandská policie. Marně jsem tam na ně čekal pět let, pořád neměli potřebné formuláře.

 

Čím jste se celou dobu živil?

Zpočátku manuálně, ale pak mě zase zachránily jazyky. Přijali mě na tamní universitu jako lektora románských jazyků. Tehdy jsem taky začal dávat dohromady svoji pozdější knihu „Encyklopedii gulagu“.

 

Nezkoušel jste, coby Francouz, získat pas přes francouzskou ambasádu? Vycestování ze Sovětského svazu by s tímto dokladem v ruce bylo asi snazší, nebo ne?

Samozřejmě jsem to zkoušel a psal jim. Po čase mně poslali dopis, kde stálo, že mám po svém otčímovi polskou národnost a s žádostí o pas se mám proto obrátit na Poláky. Což se mně vůbec nechtělo, poněvadž v Polsku byl přece taky komunismus. Z pohledu sovětského Samarkandu a bez potřebných informací to zkrátka byla ta samá společnost. Tenkrát mně ale jeden tamní moudrý Žid řekl: „Neblbni a požádej o pas Poláky a jeď tam. Komunismus tam sice je, ale horší než u nás to určitě nebude.“ Tak jsem to udělal a do roka měl polský pas v ruce. Sovětské hranice jsem oficiálně překročil v roce 1961. K mému překvapení jsem se octnul v komunistické zemi, kde všichni lidé nenáviděli Sovětský svaz. V Polsku jsem taky poprvé po dvaceti pěti letech cítil, že jsem opět na svobodě. Tedy skoro. Avšak první dojmy po životě v Sovětském svazu byly úžasné.

 

Například?

Třeba že můžete bez povolení cestovat po celé zemi, jak se vám zachce. Že se v každém městě nemusíte ihned hlásit na policii. Ale především, že jsou lidi normální a nemají strach, aspoň tak mně to přišlo.

 

Nesnažil jste se vyhledat svou rodinu?

Podívejte, jako komunistický fanatik jsem zrušil všechny vazby na moji polskou i francouzskou rodinu, které podle mého tehdejšího myšlení patřily do starého světa. Ostatně jako agent Kominterny jsem si podobné styky ani nemohl dovolit. V Kominterně jsme byli lidé bez minulostí. Až teprve později, hodně později, jsem začal pátrat po své rodině a zjistil jsem, že ti kteří mě znali, jsou už dávno mrtví, že už nemám nikoho.

 

V Polsku jste zase učil jazyky a strávil tam devatenáct let, proč jste tu zemi nakonec opustil?

Místo, kde se narodíte, kde jste se naučil první řeč a získal první zkušenosti se světem, je na celý život vaše rodná země a tou byla Francie. V druhé polovině sedmdesátých let jsem už byl taky v polském důchodu a přes první okouzlení a nadšení po přejetí sovětských hranic to přece jen zůstával komunistický stát. To všechno byly důvody, které mě táhly do Francie.

 

A proč jste tam nejel přímo, ale oklikou přes Japonsko.

Za to může můj japonský přítel z gulagu, s nímž jsem si z Polska celou dobu dopisoval. Pozval mě k sobě na návštěvu. Říkal jsem si, „Francie ti neuteče a do Japonska se hned tak člověk nedostane.“ Nakonec jsem tam ztvrdl několik let.

 

Proč?

Se znalostí jazyků se uživíte po celém světě. A Japonsko, jeho kultura, tradice, mě fascinovaly. Chtěl jsem je poznat co nejlépe, naučit se dobře japonsky.

 

Pak jste ještě žil ve Spojených státech.

Vyšla tam moje kniha „Encyklopedie gulagu“ a dobře se prodávala. Zvali mě na university, na besedy se čtenáři. Rozhodl jsem se toho využít a pro změnu poznat i tuto zem. Navíc s tím luxusem, že nemusím pracovat.

 

Takže jste do Francie dorazil až v roce 1986. Jaký byl návrat „ztraceného syna“?

Bylo mně sedmasedmdesát a věděl jsem, že tady už zůstanu. Tak jednoduché to ale zpočátku nebylo. Až na dopis z francouzského konzulátu v Moskvě jsem neměl žádný francouzský doklad, takže nastaly administrativně byrokratické problémy. Někdy výslovně komické. Když jsem si například vyřizoval zdravotní a sociální potvrzení, zeptala se paní za přepážkou, kde jsem si jej platil v aktivním pracovním věku. Odpověděl jsem jí, že jsem tu dobu z velké části strávil v sovětském gulagu. Název gulag asi slyšela poprvé v životě, neboť řekla, aby mě tento zaměstnavatel vystavil potvrzení.

 

Jak jste přijímal rétoriku tehdy ještě docela vlivných francouzských komunistů, anebo časté fantasmagorie tamních levicových intelektuálů o tom, že idea komunismu je ušlechtilá a nepodařila se, poněvadž stalinismus nastavil dějinnou výhybku špatným směrem?

Podívejte se, lidé, kteří takové názory hlásají, buď neví nic o komunistické realitě, anebo jako kdysi já, nechtějí vědět. Ti, co se v tom vezli, jako francouzští „vieux cocos“ (pozn. francouzský slangový výraz pro staré komunisty, stalinisty), touží po jediném. Chtějí očistit sebe sama, protože si ani dnes nedokážou přiznat, že své mládí zasvětili zločinu. Naopak intelektuálové by měli vědět, že stalinismus byl neoddělitelnou součástí komunismu, patří k němu jako kolo k vozu. Kdyby se nechopil moci Stalin, jmenovalo by se to trockismus či bucharinismus, na názvu nezáleží. Všichni se učili u jediného Mistra, který vytýčil generální linii ihned po převratu tím, že vytvořil Čeku a osobně inicioval první masové zavírání a popravy nevinných lidí. Gulag a miliony zavražděných zničených lidských životů jsou logickým vyústěním Leninovy politiky, která vycházela z marxismu.

 

Vaše první kniha „Encyklopedie gulagu“ měla v osmdesátých letech velký ohlas ve Spojených státech, v Anglii, v Japonsku a nakonec i v samotném Rusku, kde vyšla po pádu komunistického režimu v roce 1994. Proč se ve Francii otálelo s jejím vydáním až do roku 1997?

Dlouho jsem marně hledal nakladatele. Pořád mně říkali asi toto: „Intelektuální levice vaši knihu nepřijme, neboť její obsah nahrává pravici, a já ji pak neprodám.“ Jinými slovy francouzská veřejnost je z větší části levicově zaměřená a zákony trhu jsou neúprosné.

 

Váš život obsáhl téměř celé minulé století. Myslíte, že se lidstvo ze zkušenosti posledních sta let poučilo?

Už jsem říkal na začátku, co jsem zažil jako malý kluk na konci první světové války. Jak se tehdy lidé na ulicích radovali, bili do prsou, obraceli oči v sloup a volali: Plus jamais, už nikdy více! Byly toho plné noviny, nemluvilo se o ničem jiném. Víte sám, co následovalo.

 

 

Další zajímavé články naleznete na www.pritomnost.cz

 

(Foto: Jacques Rossi)

 

-red-