UŽITEČNOST ZAHRANIČNÍ ZKUŠENOSTI

Ota Ulč 8 2016 Naši ve světě česky

 

 

Právě se dočítám o celosvětovém odhadu, kolik že mládeže studuje  na zahraničních univerzitách, vysokých školách všemožného druhu.: již v roce 2000 dosáhnuto mohutného  množství  čtyř a půl milionu zájemců v přemnohých končinách světa, a odhad  pro rok 2025 - dobu jedné generace - se pohybuje ve výší sedmi až osmi milionů. Dosud nejvíc přitažlivou zůstávají  Amerika a Velká Británie, adresy s vyučovacím jazykem anglickým. Do USA ročně přijede milion  zájemců o studia, což se ale rovná  pouhým pěti procentům celkového studentského počtu. Tam ale po útoku na mrakodrapy v New Yorku v září 2001, podmínky spojené se získáním  vizového vstupu značně zpřísnily. (Nedávno k nám na univerzitu, kde mám svou  již dlouholetou bázi, přibyla dívčina z Kirgistanu, nejen jazykově perfektně zdatná, asimilovaná, od místních spolužáků k nerozeznání.)

Americký primát přitažlivosti jakoby se ale ztrácel ve prospěch Austrálie. Tam v průměru aspoň jedna čtvrtina  tamějšího studentstva je ze zámoří, a na některých učilištích žactvo z domácích zdrojů se již stalo menšinou.  Vzdělávání je již  druhým největším exportem, primát si ovšem drží mining - kutání pod povrchem australské pouště, export přírodních zdrojů, od bauxitu, železnou rudu až po diamanty.

Též Kanada, méně nákladná než USA, získává na popularitě... Jestliže cizinec úspěšně zvládnoucí tamější  studia, si posléze najde  legální kanadské zaměstnání, tím automaticky získává právo neméně legálního pobytu až po dobu tří roků. A čtvrtina  graduantů, zejména z Indie a Číny, posléze obdrží  právo k pobytu zcela trvalému.

Zejména americké univerzity mezi sebou soutěží - svou reputací, jakož i vnějšími plusy - například Florida, Miami, tamější přitažlivost latinsko americká.

Francouzké instituce vyššího vzdělání zejména přitahují zájemce ze  svých bývalých kolonií a Německo značně získalo na své popularitě zrušením  všude jinde  zpravidla nevyhnutelné povinností  značných  školních poplatků (tuition fees).

-      -       -

Zmíním se o své zkušenostri s podmínkami, s nimiž jsem jel do Číny v souvislosti s vyjednáváním podmínek víc než semestrálního pobytu  na univerzitě ve státě New Yorku, kde jsem dlouhodobě působil.

Jestliže na kapitalistickém Západě penize jsou tou rozhodující hodnotou, v Číně tak dominovalo vzdělání už od dob Konfuciových. Jen rýže byla o krapet důležitější.

Mnoho, přemnoho mládeže by chtělo získat vzdělání v zahraničí.  Patrně všechny větší americké univerzity dostávají z Číny žádosti o přijetí a finanční podporu. Přijmout ke studiu je jedna věc, poskytnout stipendium je jiná záležitost.  Peněz je vždy míň než kvalifikovaných žadatelů. Na oddělení politických věd či pavěd jsme produmali tucet přihlášek, na papíře zájemci vypadali dobře až výtečně, polovině bychom rádi vyhověli, ale poskytnout peníze bylo možné jen dvěma. Pokud ti zbylí nemají v Americe strýce a tetičky, ochotné je financovat,  jejich sny tím končí. I kdyby se kandidát na americkém konzulátě oháněl dokumentem o přijetí a stokrát se zapřísahal, že si na živobytí vydělá, že bude ochoten cídit veřejné záchodky, vízum nedostane, i kdyby se rozkrájel.

Sakramentská situace, já teď abych s kandidáty uspořádal důkladné pohovory a doporučil vítěze. Na rtech mi budou viset, roli božstva mi přisuzovat. (Naštěstí rozhodnutí to pak bylo kolektivní, nebylo jen na mně, zda tento tvor pojede a život se mu radikálně změní k nepochybně lepšímu, kdežto jeho konkurentu, třeba schopnějšímu, hodnotnějšímu, se tak šance doživotně zhatí.) Neveselá, nepovzbuzující záležitost.

-     -     -

Vzpomínám na svou vlastní zkušenost před mnohými lety: Tehdejší přistání v New Yorku. Výstup  na vzduch – mimořádně vlhký, všudepřítomná humidity, v Evropě  v takové intenzitě neznámá, zde však  normální, každodenní zkušenost. První a nikoliv jediné nepříjemné překvapení.

Tam na mě čekala osobnost noblesní – Lydia Tolstaya, vnučka Lva Nikolajeviče Tolského.  Vítala mě jménem mého sponzora, jímž byla organizace American Friends of Russian Freedom. Jak k tomu ti Rusové přišli, jak já jsem přišel? Zase se mi v mysli mihlo ono již dávné podezření, že Osud je druh čaroděje s potutelným smyslem pro humor.

Taxík nás vezl  Long Islandem, s důkladně napěchovanou dopravou, v každou tam hodinu denní i noční, tak jsem ujišťován. Odpudivá industriální končina. Ocitáme se na Manhattanu, směr uptown, výstup u 113.ulice v nevábném hotýlku, který se specializoval na tuhle naši běženeckou klientelu.

„Kam mě pošlete studovat?“ zmohl jsem se na otázku.

„Nikam,“ vyhověla  a dala mi k dispozici fascikl se stovkami či spíš tisíci  adresami příslušných institucí.

Ano, neveselé seznamování s realitou svobody – jejím dopadem. Břemeno vlastního rozhodování, potřeba dospívání. Ouvej, to začalo bolet. Málem jsem se rozbrečel. V demokracii se s občanem zachází jako s dospělou osobou, kdežto v totalitním systému  ovšem jako s dítětem. Stát si počíná  jako přísný rodič dohlížející, peskující, přikazující, zakazující - ale o svá robátka se postará. Přidělí jim byt, zaměstnání, nalinkuje jim život. Dotyční pak v soukromí na rozhodnutí nadávají, aniž by jim zcela došlo, že tímto pozbytím svobody  vlastního rozhodování se zbavili pořádného břemena.

Být trosečníkem na atolu, se samotou by se muselo počítat, jenže já se s ní pak potýkal na ostrově Manhattanu, mnohamilionovém mraveništi. Posléze na třináctém poschodí v prázdném bytě s jednou matrací na podlaze jsem samotinký odtruchlil své první americké vánoce, trávil psaním nostalgických dopisů adresátům v Evropě, do níž jsem podle svých představ přece jen spíš patřil.

Vyšel jsem ven potýkat se s horkým vlhkým ovzduším. Přivezený textil se na mě nepříjemně lepil. Však mě ve Frankfurtu vlídný agent, krycím jménem Sterling, poučoval, že nejlíp bude, když své  evropské, jakkoliv elegantní oblečky naházím do Potomacu, což ovšem je řeka ve vzdáleném Washingtonu.  Zde v New Yorku jsem měl k dispozici mohutný tok Hudson. Otočil jsem se vpravo, pár kroků ke vchodu na campus Kolumbijské univerzity, jedné z nejprestižnějších, jež se mi posléze stala mou druhou, rovněž málo milovanou alma mater. A za univerzitou se rozprostíral černošský Harlem, opředený nelichotivou, avšak akurátní pověstí.

Cesta k vyššímu vzdělávání v americkém zámoří započala už ve Frankfurtu. O americkém systému jsem věděl pramálo,vlastně nic.  Začal jsem psát inquiries - dotazy. Tolik jsem si  mohl být jistý, že všechno tam bude hodně jinačí, že tamější systémy se hodně liší - od A do Z,  což bylo uskutečnitelné   od prostorné frigidní Aljašky až po kovbojský stát Wyoming.

Tvrzení, že každý je strůjcem svého štěstí, lze v USA  doplnit slovy, že každý student je do značné  míry strůjcem svého studijního  programu.  Většina kurzů je nepovinná, nikdo není přivázán k předepsanému  počtu a druhu  předmětů, může si vybírat. Prestiž, reputace učiliště a jeho obsahu se hodně  liší. Takto je zejména proslulá  tzv.  Ivy  League ,"Břečtanová liga" všeho všudy to sedmi učilišť.  Mezi nimi dosud nejvíc vyniká Harvard, kde pravděpodobnost přijetí se pohybuje kolem šesti procent. A mezi těmito šťastlivci jsem se  rovněž vyskytl , s tímto dvojím vysvětlením: jednak úctyhodný věk a někdejší, kdysi oprávněně solidní  reputace Karlovy univerzity (1348) a jednak  mé bizární zásluhy jako snad jediný kdy ilegálně upláchnuvší soudce. Tuto záviděníhodnou výhru v loterii jsem asi jako úplně  jediný šťastlivec odmítl přijmout z důvodů praktických , výlučně materialistických. Harvard  je  v sousedství Bostonu, kdežto mým cílem byl New York, rovněž adresa filiálky  RFE - Svobodné Evropy, po níž jsem dychtil jako svého kýženého zdroje obživy.

Šestiprocentní  úspěch podaných žádostí o přijetí ke studiu se také týkal Columbie, k jejímuž zrodu došlo v roce 1754 královským dekretem, s označením King's College. Kolik  Nobelových laureátů získáno? V Praze to byl Heyrovský a možná i ještě někdo další. Absolventi Columbie si jich už posbírali víc než čtyřicet.

Jako uprchlík přistěhovalec jsem se do země dostavil  bez dokumentace, osobních papírů, jejichž držba osoby oficiálně jedoucí  k prázdninovému pobytu a opalování u mrazivých baltských břehů by byla prozradila mé zločinné úmysly. Tolik a ještě víc jsem se snažil vysvětlit  příslušné úřednici, která naštěstí uvěřila, přikývla a byl jsem ke studiu přijat s označením provisional. Teprve výsledky prvních zkoušek během prvního semestru rozhodly  o mé kvalifikaci jako studenta permanentního, řádného. Registroval jsem se ke studiu tří , čtyř kurzů v oboru comparative government a international law and politics. Program za účelem dosažení titulu M.A. (Master Degree), což, spolu s napsáním dlouhé podrobné práce, se dalo za jeden rok stihnout.

Po takovém výsledku bylo třeba zdolat daleko větší překážku a tou bylo přijetí na získání doktorátu (Ph.D.). Byla to procedura náročná, jíž předcházela podmínka najít sponzora, ochotného  zamýšlený program schválit, s přesvědčením, že tím dojde k automatické příležitosti  obohacování světa užitečnými znalostmi. V takovém úsilí bylo nutno překonat nejednu překážku. Předem se dopídit ke zdrojům, v nichž bádat a  tak docílit  onoho kýženého obohacování.  To vše najít v řeči, s níž je kandidát obeznámen. Rovněž aby se kandidát vyvaroval nezřídka se dostavivšímu neštěstí, že sponzor ochoří, zemře a nikdo není schopen či ochoten v potřebném úsilí kandidáta pokračovat.

Vyžadované podmínky si různé univerzity formulují různě.  Columbia vyžadovala znalost dvou cizích jazyků, mezi nimiž  nemohla být angličtina jakož ani kandidátova mateřština. To v mém případě vyžadovalo se prezentovat s němčinou a ruštinou, jíž jsme za gymnaziálních studií z ideologických důvodů pohrdali. Rozhodně by mě nikdy nemohlo napadnout, že po úspěšné zradě bolševismu budu muset se potýkat s bukvami a jeříky.

-     -     -

Nyní bych chtěl zdůraznit rozdílnou zkušenost na oněch dvou kontinentech. Politická atmosféra- to zaprvé.  Ve stalinismu jsme se  báli, museli být značně opatrní. Mezi námi se mnohdy vytvářela solidní přátelství,  naším nepřítelem byli mnozí přednášející, s potřebným rudým nátěrem se prezentující  oportunisté. Takovou atmosféru jsem ve studentských řadách spíš postrádal. Vysvětlení "Gladiátoři se nemohou milovat," jsem v Americe často slýchal a jeho věrohodnost měl možnost pravidelně si ověřovat.

Na Columbii jsme neměli reparáty. Když někdo dostal "F" (failure - nedostatečnou za bídný výkon), tak nezískal  žádný kredit. Zhoršil se mu tak jeho známkový průměr, na němž hodně záleželo  s ohledem na budoucí kariéru. Na memorování  američtí studenti  zvyklí nejsou. O faktech se zpravidka  vyjadřovali, že jsou to trivia.  Namítal jsem,  že nemohou stavět  dům, aniž by  byli obeznámeni s cihlami.

Evropští studenti, s nimiž jsem trávil plno času všemožnými debatami, měli zpravidla hlubší  všeobecné znalosti. Ty ale neméně pravidelně nedovedli při zkouškách  uplatňovat. Zkoušky jsou totiž písemné, nejsou na ně zvyklí, mají s nimi potíže. Také jsem je  měl.

Ústně lze z nepříjemného tématu vybruslit, kdežto scripta manet -jednou je to na papíře, důkaz znalosti či neznalosti je tak dán. Příklad: dostavil jsem se k značně obsáhlé zkoušce  z historie  politické filozofie. Pramálo připraven, nicméně jsem si věřil, že úkol zdolám oblafnutím pepřením  citátů v latině, ba i ve starořečtině. Po zkoušce se mě kolegové ptali, jak se já, vzdělaný Evropan , cítím -  bude to výborná? Jedna minus, zhodnotil jsem se. Výsledek?  Propadl jsem, poněvadž okecávání ve formě písemné  se mi vůbec nepovedlo. Poprvé ( a naposled) jsem kdy dostal kardinální pětku.

Můj nevřelý vztah k této své druhé alma mater do značné míry zavinila  celá série zklamání při pokusu  vymámit nějaké stipendium, jakoukoliv finanční podporu, což se řadě jiných žadatelů dařilo a mně se to ani jednou nepovedlo: buď jsem žádal příliš brzo nebo příliš pozdě, buď to byly fondy rezervované pouze pro americké občany nebo naopak jen pro cizince, mezi nimiž já legální přistěhovalec jsem rovněž nekvalifikoval. S důkladným vztekem jsem reagoval na oficiální vysvětlení, jež dodnes pokládám za  nehorázné, až perverzní: že peníze přece dostávají ti, kteří je už dřív dostali z jiných zdrojů, čímž dokázali, že si je zasloužili.  Trošku mi to zavánělo druhem uvažovaní Catch 22.  Před finančním utopením mě zachránila Svobodná Evropa a restauratér Vašata.  Když jsem  poprvé přistál u tamějších břehů, sebou jsem si z Frankfurtu všeho všudy  vezl 700 dolarů - v hotovosti, totiž DVOUdolarových bankovkách, stále platných, od té doby už nikdy nevídaných. Tehdy  karton cigaret stál dva až tři dolary, nyní  s notným  daňových zvýšením  je to již cena doslova stonásobná, výtečný důvod se stát nekuřákem.

Proklínal jsem vicekonzula slovenského původu, který se nejvíc zasloužil, že z lahodně neřestného života v německém Frankfurtu jsem byl de facto vykopnut do zámoři. Pak po několika obtížných letech  (nesnadná studia, nesnadné materiální přežívání) jsem ho začal právem velebit. Posléze  jsem ho vyhledal, zkroušeně se mu omluvil  a se zpožděním děkoval. S novým dostudováním, americkým doktorátem, se dveře příležitostí vhodně otevřely.

Vesměs se traduje, že získání doktorátu na Columbii v průměru trvá něco kolem sedmi roků. Ač  nejsem žádný genius, mně se to povedlo  zvládnout  za roky tři. Hodně mi v tom pomohla skutečnost,  že já tu školu měl hodně nerad a proto jsem s tím tolik pospíchal.

Počet českých absolventů s tamějším doktorátem bych spočítal na prstech jedné ruky. Mezi nimi by ale nebyl  estébácký špion Karel Koecher, o němž Wikipedia tvrdí, že v roce 1970 na této univerzitě   doktorát získal. V oficiální publikaci  Columbia University 25th Alumni Directory v rozsahu téměř 3.000 stran jeho jméno nenacházím.

 

Ota Ulč

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012