O včelařství

První státní včelařskou školu založila již v 18. století Marie Terezie

"Z včelařství naučil jsem se přírodu znáti a více milovati, než z mnoha knih učených." (J.A.Komenský)                                                                                                                                                            "Na "Na světě jsou dvě největší záhady života, člověk a včely. Starší jsou včely." (Wilhelm Bolsche)                                                                                                                                                            "Včely "Včely jsou zajímavá kniha. Otevři ji a uvidíš, co všechno se ti bude postupně objevovat." (Vilém Mrštík)

Jedním z nejstarších oborů lidské činnosti je včelařství, jehož pracovní náplní je chov včely medonosné (Apis mellifera L.) z řádu blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera). Výstupními produkty jsou med, vosk, propolis, pyl, mateří kašička a včelí jed. Hlavním přínosem včelařských aktivit je však zajištění opylování rostlin. Na území českých zemí se včelařství provozovalo již s příchodem prvních velkých kmenů, Germánů a Slovanů, kteří byli svým včelařstvím a oblibou medu pověstní. První písemné zmínky lze nalézt v klášterních dokumentech pocházejících z 10. a 11. století.  O tom, že český med byl vyhlášený, svědčí záznamy o pražských medových trzích, kde byl náš med směňován s cennou z ciziny dováženou kuchyňskou solí v poměru 1:1. V období středověku a raného novověku probíhalo včelařství dvěma způsoby: první byl nazýván "domácím" a byl zbaven jakýchkoliv daní a jiných poplatků. Lidé, kteří se mu věnovali, byli včelníci a měli včelstva ve vydlabaných kmenech stromů (klátech) poblíž svých obydlí.  Druhý způsob byl "lesní" neboli brtnictví (podle medvěda hnědého - brtníka, slídícího po medu lesních včel, vyhubeného u nás již v 17. století) a převládal až do 16. století. Dohled nad ním zajišťovali panští či obecní hajní, kteří dohlíželi na kácení nektarových stromů kolem brtí a na zakládání dýmajících ohňů v lesích pro ochranu včelstev. Každý včelař měl za povinnost ohlásit onemocnění včelstva a bezprostředně zajistit, aby se nemoc již dále nešířila. Pokud někdo včelám ubližoval, musel počítat s tvrdými sankcemi.

Další rozkvět zažívá české včelařství až ve druhé polovině 18. století v souvislosti s celkovým růstem zájmu o přírodní vědy, především zoologii a botaniku. Zejména to však bylo období vlády jedné z nejmocnějších evropských panovnic, rakouské  arcivévodkyně a české a uherské královny Marie Terezie (1717- 1780), která se snažila povznést celkovou hospodářskou prosperitu habsburského Rakouska, Uher, Čech a Moravy, ale navíc včely a včelařství bylo jakousi její "srdeční" záležitostí a po celou dobu svého vládnutí propagovala a organizovala masivní chov včel. Jak víme z hodin dějepisu, tato osvícená žena byla podle jejího vlastního vyjádření především matkou svých 16 dětí, ale například se zasadila o omezení nevolnictví a zavedla povinnou školní docházku. V otázkách podpory hospodářství patřila k nejpokrokovějším panovníkům éry osvícenského absolutismu. Její první přímé podpory včelařství (podle vzoru pruského panovníka Friedricha II. Velkého) se v roce 1775 dočkala Morava (Čechy o rok později) vydáním patentu, který obsahoval ochranná a podpůrná opatření pro majitele a chovatele včel, platná ve všech zemích mocnářství: volný a nezdaňovaný prodej medu a vosku , zbavení povinnosti placení mýtného při převážení úlů, možnost vlastnit jakýkoliv počet včelstev, svobodný pohyb na panských a selských polích a další zvýhodnění.

Vědoma si úlohy odborného vzdělání pro další rozvoj průmyslu a zemědělství, založila již v roce 1769 v Belvederu, vídeňském barokním palácovém komplexu jihovýchodně od centra města, první  státní  včelařskou školu na světě, která nesla jméno Theresianische Imkerschule (Tereziánská včelařská škola). Žáci (výuku, celodenní zaopatření a bydlení měli zdarma) se učili vše o chovu včel a získávání medu, který vinou dovozu třtinového cukru z Nového světa pozbýval svého původního hospodářského významu. Marie Terezie se však snažila tento sestupný trend zastavit. Další  školy podobného zaměření vznikly také na Moravě - v Brně (později přemístěné do Vsetína) a Novém Kníně (1776). Ta první ve Vídni byla sice založena na rakouském území v německém jazykovém prostředí, ale řídil ji a odborné předměty  vyučoval předčasně zesnulý Moravan Antonín Janša (1734-1773), autor tehdy ojedinělého spisu Podstatná učení, a zpráva o chování včel. V některých pramenech je uváděno jméno Antona Janschiho (Antona Janscha), údajně pocházejícího ze Slovinska. V každém přípaě to byl Slovan. Z pera českomoravských včelařů pocházejí také další původní spisy o včelaření, především díla včelařského badatele, katolického kněze (působícího delší dobu na farách v Praze-Hostivaři a ve Slabcích na Rakovnicku) P. Josefa Antonína Janiše (1749-1821), první české knížky o včelařství, nazvané Jozefa Antonína Jannise Faráře v Hostivaři Aučinlivé spravování včel pro obecného krajana v Království českém  (1789) a učebnice včelařství Nová včelní kniha (1790). Zdá se, že později měla v Rakousku-Uhersku jistý primát v soukromém včelařství Morava. Dokládá to nejen vynález medometu a mezistěn, ale také založení první organizace pro výměnu zkušeností a další všeobecný rozvoj a povznesení chovu včel  "Spolku zvelebení včelství" v roce 1852.

První včelařská škola ve Vídni si záhy získala vynikající pověst, ačkoliv existovala pouhých osm let. Pro císaře Josef II. totiž ztratila na atraktivitě a tak ji rok po matčině smrti zrušil (1781), spolu se všemi dalšími školami podobného zaměření. Pokud tedy byla druhá polovina 18. století ve znamení rozkvětu včelařství, první polovina nastávajícího 19. století byla dobou spíše stagnace, či dokonce mírného úpadku. Ale to je již námět pro jiné vyprávění.

Bohumil Tesařík