Příběh lásky s hořkou příchutí

5 2003 Dějiny česky
obálka čísla

Motto:
M. Machovec: Celý život jsem pátral, abych Vám mohl říci,
že lidský život objektivně žádný smysl nemá.
Má ho jedině v relaci k něčemu, ve vztahu k druhým,
k sobě samým."


Jaroslav Hašek

3. ledna letošního roku uplynulo 80 let od chvíle, kdy v malém domku pod hradem Lipnicí dotlouklo nemocné srdce velkého spisovatele a 30. dubna před 120 lety se narodil. Světlo světa spatřil v pokoji bytu ve Školské ulici na Novém Městě pražském. Klasicistní dům sice stojí, je na něm i pamětní deska, ale nezadržitelně chátrá. Potká ho patrně osud mnoha domů, které byly nakonec zbořeny, aby udělaly místo objektu daleko lukrativnějšímu. Padnou buď úmyslnou nedbalostí restituenta nebo magistrátu. Rodiče Josef a Kateřina pocházeli ze zadumaných jižních Čech. Hezký zdravý chlapeček se narodil ve dni, kdy se večer na venkově pálí tzv. čarodějnice. Jde o prastarý obyčej, přežívající až do našich dnů. Tato noc plná čar jakoby předznamenala pohnutý osud krátké životní pouti nadaného spisovatele, bohéma, anarchisty, flamendra, vojáka rakouské armády, ruského legionáře, bolševického komisaře, redaktora, něžného milence, otce, bigamistu. Pro mě soucitného, velmi ostýchavého, smutného a snadno zranitelného chlapce a muže. Svými eskapádami zakrýval a chránil před světem svoji něžnou duši věčného chlapce.

Haškovská literatura je obsáhlá. Provokoval lidi stejně k obdivu, jako k nenávistným útokům. Patrně proto, že byl jiný a nechtěl a snad ani se nemohl zařadit, vždycky vyčníval, a to se neodpouští. Když čtete uveřejněnou korespondenci, dobové zprávy, policejní zatykače, zjistíte, jak málo bylo kolem něho opravdových přátel. Jediné dvě ženy stály při něm -- matka Kateřina a manželka Jarmila. S chutí a ráda čtu v jeho díle. Je mi blízké ironií, vtipem a humorem, které mu pomáhaly překonávat strázně nelehkého osudu.

Budu vás provázet peripetiemi jediného opravdového vztahu k dívce, o niž se dlouhých šest let ucházel, aby s ní nakrátko žil v manželství, z něhož se narodil milovaný syn Richard. Zanedlouho po rozchodu, nikoliv rozvodu manželů, vypukla 1. světová válka a poté už mu byl vyměřen tragicky krátký život -- pouhých pět let.

Nuže pojďte, milí čtenáři, se mnou jen lehce poodhrnout osud jediné životní lásky autora románu Dobrý voják Švejk, jedné z nejznámějších a nejpřekládanějších českých knih.

Jednou při návratu z cest se potkal pod hradem Helfštýnem s dcerou pana nadučitele Slávkou Hajnišovou. Ta chodila v Praze do školy "Ženského výrobního spolku", a protože Hašek byl příjemný společník, představila ho několika spolužačkám. Z nich mladého muže zaujala Jarmila Mayerová. Stalo se to zřejmě na přelomu roku 1905--06. Mezi mladými lidmi přeskočila jiskra zájmu a začali se spolu častěji scházet. Křehká, štíhlá, osmnáctiletá dívka měla drobný obličej s rovným nosíkem a hezkými ústy. Do světa hleděly -- sice za brýlemi -- živé, bystré oči. Na bohatých vlasech nosila koketně nasazenou čapku. Nebyla oslnivě krásná, ale Haška zaujala svou zvídavostí, ochotou naslouchat, pohotovými odpověďmi, smyslem pro humor a laskavostí. Sbližoval je i zájem o literaturu a společně v duchu dobového slavjanofilství chodili na hodiny ruštiny. Ostatně Hašek měl jazykový talent, uměl německy, francouzsky, maďarsky, rusky a částečně polsky. S oblibou četl to, co dnes nazýváme literaturou faktu. Dovolte mi ocitovat Jarmilinu vzpomínku patrně na jedno z prvních setkání s J. Haškem: "Padá sníh. Je zima, ledový vítr mi šlehá do tváře... vedle mne jde milý hezký chlapec, ale je mi hrozně zima.... než se naděju, už jsem v jeho zimníku a tady je můj první obrázek... J. H. stojí ve sněhové bouři v lehkém kabátku s kloboukem v ruce. Je napřímený proti větru, je štíhlý, hnědé, vlnité vlasy mu vlají nad krásným čelem, jeho světlá pleť, rovný nos a pohrdlivá, krásně modelovaná ústa.... Jak živá socha mládí, které se nebojí vzdorovat životu. Socha opozice. Socha člověka, jenž je si jist, že bude dělat vždycky jenom to, co právě bude chtít... On měl tu odvahu po celý život -- i pak, když už měl okolo úst trpký tah, ve vlastech stříbrné nitky..." Tady bych mohla skončit, protože v citátu ze vzpomínek Haškovy ženy je obsažen celý jeho lidský úděl. Ale přišlo jaro roku 1906 a mladí lidé se toulali rozkvetlou Prahou, rádi zašli na starý židovský hřbitov, kde možná položili kamínek s přáním věčné lásky na náhrobek slavného rabi Löviho. Zašli i na předměstí či do zábavních podniků, které Hašek znal a kam mladá dáma tehdy nemohla bez doprovodu. Rodičům, vinohradskému mistru štukatérskému, majiteli činžovního domu a jeho ženě, se známost s nemajetným literátem na volné noze ani trochu nelíbila. Proto jakmile přišly prázdniny, poslali dceru do malého města Libáně v Českém ráji. Dělali si naději, že odloučením okouzlení jejich dcery vyprchá. Jak častý omyl -- "zakázané ovoce nejvíc chutná". Oba mladí si psali dlouhé dopisy plné lásky a stesku. Něžná vyznání a verše: "leccos píši, v pochybných krčmách sedávám, kde starý chlapík na citeru truchlivé verše hrává nám..." "učitel žáka miluje". Na podzim v r. 1906 přece rodiče donutí Jarmilu, aby styky s Haškem přerušila. Aby toho nebylo dost, tak při jedné z anarchistických demonstrací je Jaroslav zatčen a odsouzen na měsíc do vězení: Trest si odpykává v Praze a Jarmile napíše: "Co plánů pohřbeno tu leží pod starou novoměstskou věží..." Naděje rodičů, že konflikt se zákonem dceru odradí od její mladé lásky, se nevyplní. Jarmila se trápí až onemocní, a nemůže zapomenout. Proto rodiče povolí s podmínkou, že Hašek opustí řady anarchistů a najde si trvalé místo. V dopisech, které si mladí vyměňují, se střídají naděje s obavami: "A jednou Ti budu vyprávět, jak jsem kolikrát si myslel, proč nejsem bohat... a přitom jsem leckdys plakal, dělaje jinde hrdinu a směje se na oko..."

Byť byl J. Hašek pohotový a již dost známý autor, bylo pro něj, rebelanta a bývalého anarchistu, těžké najít stálé místo. V beznaději se občas vrací do starých kolejí bohémského života, ale stále pilně pracuje. J. Mahen o něm napsal: "...on dělal literaturu daleko intenzivněji než my všichni, on byl vlastně literátem a my se zuřivě bránili být jenom literáty..." Při čtení dopisů, které si oba milující dlouhá čtyři léta psali, cítíte obapolnou lásku a blízkost zájmů. Jarmila je přirozeně žensky praktická a drží svého milého trošku při zemi. On projevuje něžnou starost o její křehké zdraví a píše jí řadu milostných básní.

Dovolte mi osobní vsuvku o náhodách. Moji prarodiče byli o rok mladší než Jaroslav s Jarmilou. Dědeček se o mou babičku ucházel také čtyři roky, než mu ji rodiče dali, neboť i on byl toulavý, ve čtrnácti si přidal dva roky a odešel s kapelou do Ruska. Byl bouřlivák, neboť kvůli babičce vyházel celou hospodu, aby si tam s ní mohl zatancovat sólo. Psali si také zamilované dopisy, mám je schované. Adresa zněla: Vysokomyslná slečna sl. Anička Ř... a oslovoval ji Spanilomyslná slečno. Není to krásné? A 3. ledna 1912 se jim narodila moje maminka Mařenka.

Vraťme se k osudu Jaroslava a Jarmily. Po čtyřech letech scházení a rozcházení konečně rodina svolila k sňatku. Svatba byla, jak se slušelo, slavná. V tehdy novotou svítícím kostele sv. Ludmily na Vinohradském náměstí si konečně 23. května 1910 řekli snoubenci své ano. Na vesnici by se nikdo tehdy neodvážil uzavřít sňatek v květnu, neboť se říkalo: "Sňatek v máji znamená do roka máry." Možná tím chtěli oba dokázat, že nevěří na pověry. Hašek dokonce na přání Jarmiliných rodičů vstoupil do katolické církve. Potvrzení o vstupu dostal od pátera u sv. Ignáce na Karlově náměstí. Šťastní novomanželé odjeli na svatební cestu do Motola, odkud poslali žertovný pozdrav s lehce ironickým dovětkem: "na rozvod zatím nepomýšlíme". Žel manželské štěstí mělo krátké trvání. Necelý rok po svatbě 10. 2. 1911 se tehdy skokem z mostu třicetiletý Hašek pokusil o sebevraždu. Okolojdoucí vlásenkář z divadla mu v tom zabránil a přivolaný policejní lékař diagnostikoval silnou neurózu. Haška převezli do ústavu pro choromyslné. Jeho žena později napsala: "Základním rysem jeho povahy byla měkkost, rychlý přechod z nálady do nálady, okamžitá aklimatizace, touha upoutat pozornost, zesměšňovat, karikovat. Život mu vracel všechny štulce a Hašek stonal po hromovém potlesku, který by přehlušil, co v něm plakalo, sténalo." Jarmila se vrátila k rodičům, ale zanedlouho se začali znovu tajně scházet. Mladá paní otěhotněla, nastěhovali se spolu do skromného bytu ve Vršovicích, kde se jim 20. dubna 1912 narodil syn Richard.

Ovšem zanedlouho po jeho narození opouští Hašek rodinu natrvalo a vrací se ke svým starým zvykům. Z rozpadu manželství viní především Jarmiliny rodiče. Kdosi napsal: "hranice mezi genialitou a šílenstvím bývá jemnější a ostřejší než ostří břitvy". V. Mengr charakterizoval osobnost J. Haška: "...vždy se snažil tvářiti se horším, zlomyslnějším a necitelnějším než ve skutečnosti byl. Trpěl přečasto stavem, pro který mají Rusové výstižný výraz "chandra". Ostatně velká ruská literatura tento stav lidí nějak raněných, křehkých, citlivých popsala velmi přesně. Od krachu vytouženého manželství uplynuly necelé tři roky a Jaroslav Hašek narukoval do 1. světové války. Do památníku dcery hostinského v Českých Budějovicích dva měsíce před odjezdem na frontu píše: "psát o touhách a nadějích a lásce, nebývá, věřte, zvykem mým. Či sentimentálním být při tom... až odmašírujem jednou kams přes hory, přes lesy. Či vyplnit to místo bílé popisem hrobu v Karpatech, jak v slunný den tvé proudy krve se vpíjí někde v měkký mech. A srdce tvé, jež mohlo vřele kdes v rodné zemi milovat, jak utichlo, ach ztichlo navždy, zničeno všechno, cos měl rád! Je, věřte, lépe nedokončit větu..."

Odešel do pole, kde byl vyznamenán velením Českých legií řádem za statečnost v bitvě u Zborova. Dobře a pohotově psal do novin a časopisů, ale vydali na něj zatykač pro velezradu. Projevil neobyčejný organizační talent, konečně byl úspěšný a chválen, přestal úplně pít, ale v jeho mysli zůstaly nesmazatelně vryty hrůzné válečné zážitky, všednost umírání stovek mužů v boji a co my víme ještě. Vrátil se po pěti letech prohlášen několikrát za mrtvého, byl bohatší o nesdělitelnou zkušenost, změněný s nezmenšeným talentem.

Nečekala ho sláva ani obdiv. Našel jediné laskavé a chápající srdce, a to jeho ženy. 19. února 1921 jí píše: "Vzpomínám tolik mnoho na Tebe a věř mně, že Tě miluji více než před naší svatbou. Je to taková krásná pohádka srdce, máj na stará kolena. A přitom je to tak strašná tragedie... líbám Tebe, drahá Jarmilko, i toho našeho Ríšu..." Není co dodat. Za necelé dva roky spisovatel, bohém, muž, který neunesl tíhu života, zemřel. Leží na malém venkovském hřbitůvku v Lipnici, kde doufal, že dopíše svůj nejslavnější román o nesmyslnosti válek. Žádný Slavín, žádné salvy, státní pohřeb na lafetě děla, které slyšel ve válce tak často hřmít.

Pár lidí a prostý hrob v rohu u zdi. Závěrem slova té, která pro něj měla lásku a pochopení: "Četl mi cestou do tiskárny a já jsem se smála, věděla jsem, že jeho humor vyzrál utrpením, že svého Švejka zaplatil osmi léty života, a že toho života má namále... pro mne byl už jenom kamarád. Neviděla jsem ho mrtvého. Žije v mých vzpomínkách krásný, mladý, takový jako byl tenkrát... bůžek smělého mládí, které se nebojí vzdorovat životu. Není mnoho těch, kdo umí vzdorovat..." Haškova žena Jarmila přežila jeho smrt o pouhých osm let.

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012