Devatero otázek pro Evu Střížovskou

-red- 7 2016 Rozhovory česky

 

 

V časopise Dědictví koruny české vyšel letos (v čísle 2/2016) krásný rozhovor s Evou Střížovskou, vedený jeho šéfredaktorkou paní Líbou Hubičkovou. Velice rádi ho zde uveřejňujeme.

 

Na besedě u Evy Střížovské,

spisovatelky, vydavatelky, cestovatelky, muzikantky...

 

S touto velkou osobností mě přivedl osud k obdivuhodnému poznání. Po celá léta co ji znám mne neustále přesvědčuje o tom, že i dnes, v době zběsilého závodu o pofidérní hodnoty jepičího charakteru a významu, existují lidé, kteří se nedali zmást vůní úspěchů a třpytkami poct. Naopak, ona patří k hrstce těch, jenž se narodili s předem daným cílem, a k němu každičký den sveřepě směřují, navzdory trnité cestě vystlané překážkami nevídaného počtu. Jen lidi opravdu velké a svobodomyslné nic z této cesty nesvede... Poznala jsem ji zavalenou knihami, časopisy a lejstry, když s rukama na psacím stroji zn. Consul připravovala k tisku jedno z čísel časopisu pro Čechy žijící na všech kontinentech. Psal se rok 1999 a já, která se pokoušela o vydavatelské „podnikání“, jsem jí přišla vysvětlovat význam vzájemné spolupráce: „Já vám poskytnu u mne místo pro vaši propagaci, a vy zase...“ Nebylo třeba pokračovat. Dodnes ji vidím – velkorysou, bez okolků moji podanou ruku přijmout. „Jasně, to je výborný, jdeme do toho...“

A od toho dne ji obdivuji, fandím jí a držím jí palce, aby životem ztrácenou sílu zase znovu a znovu nalézala.

 

Náš rozhovor bych nazvala „Devatero otázek pro Evu Střížovskou“, protože by měl připomenout, že ty sama (dovolte, milí čtenáři, moje tykání, jsem pyšná na to, že se s Evou známe velmi přátelsky a nemusíme pokrytecky předstírat snobské vztahy) ovládáš nejméně devatero řemesel… a tím desátým že je příslovečná nemajetnost.

 

1 Jaké je tvé krédo?

Já žádné krédo nemám, jen žiju tak, jak mi radí svědomí a životní zkušenosti, už jich mám ve svém věku dost.

 

2 Do jaké míry ti ovlivnilo dětství celý další život, hledání, nalézání či postrádání hodnot; jak tě formovala studia, čím tě „vyztužila“ léta bolševické nesvobody? Čím tě obohatila/eventuálně zklamala listopadová a polistopadová doba?

Mí rodiče byli v první řadě bohémové. Koketovali s malířstvím i s hudbou. V letech, kdy jsme byly se sestrou malé, jsme s rodiči putovali po horách s paletami, štětci a barvami a malovali jsme „obrazy“. Byli to společenští lidé. O návštěvy dalších bohémů, ať již malířů či jiných, nebyla u nás v malém podolském bytě nouze. Rodiče se živili (a nás také) i jinak. To popisuju v mé knížce Horálkovic rodina a zvířena, kterou chystám k vydání. Snad prozradím jen to, že tatínek toužil v dětství stát se akademickým malířem. Ale jeho otec ho přinutil stát se malířem pokojů jako on. Vyučil ho, měl ho jako jediného učně. Ale po roce 1948 byl prohlášen za vykořisťovatele a nedostal vůbec žádný důchod. Maminka vystudovala keramickou školu v Bechyni a její otec jí ke svatbě koupil malou keramickou dílnu v Nuslích. Ještě si na to pamatuji. Chodili jsme tam z Podolí skrz tunýlky pod Vyšehradem a plácali jsme z hlíny všelijaké figurky. Pak jednoho dne přišli a u našeho bytu zazvonili dva pánové v kožených kabátech a řekli: Jdeme vám znárodnit vaši dílnu. A máte tam dluh, který musíte splatit. Bylo mi pět a stála jsem vedle maminky, která byla statečná, nemrkla ani okem a brzy poté nastoupila do práce, aby ten dluh (samozřejmě, že když někdo začíná podnikat, tak si bere úvěr, že?) splatila. Nedávno jsem v centru Prahy viděla takové figurky, co mí rodiče kdysi dělali, jedna stála přes tisíc korun. Tak jsem si na to vzpomněla a uvědomila jsem si, že jsme nemuseli být tak chudí (ráno k snídani tzv. lámando do melty, k obědu často chlebová či mléčná polévka, brambory se zelím atd.), kdyby nám to komunisté neukradli.

 

3 Něco o tvých láskách, koníčcích…

V minulém životě jsem byla mj. klavíristkou. Zatímco moje spolužačky nadávaly, že musejí chodit na klimpr, já jsem je prosila, aby mě pustily aspoň na chvilku k piánu. Půjčily mi domů Bayerovku, já jsem si doma na velkou čtvrtku nakreslila černé a bílé klávesy a „hrála“ jsem podle not. Byla jsem tím piánem posedlá, nemocná. Maminka se na to nemohla dívat, tak mne přivedla do LŠU, tedy Lidové školy umění. Piáno jsme sice neměli, ale sousedka slíbila, že k ní mohu chodit hrát. Jenže učitelka-ředitelka (doufám, že se smaží v pekle) řekla, že jsem na učení stará... Bylo mi devět. Klavír jsem měla doma až když jsem byla dospělá, prostě jsem si jej koupila a hrála na něj, dokud jsem si ten svůj sen nenaplnila. Pak jsem třicet let pracovala jako hudební publicistka – abych alespoň tak byla blízko k hudbě. Knížky jsem četla od první třídy a všechno, co mi přišlo pod ruku. kovbojky, verneovky, červenou a modrou knihovnu, ale také Němcovou, Jiráska, Čapka, všechno. Nemusela jsem se vůbec učit češtinu, tu jsem uměla z knih.

K mým láskám i koníčkům patří samozřejmě i děti, dnes už také vnuci… Moc jsem trpěla, když jsem musela dát tříměsíční holčičku do jeslí, protože jsme neměli peníze a já musela do práce. Můj manžel se k dětem choval hezky, ale taky se rád napil. Rozvedla jsem se s ním, až když mě o to děti víceméně požádaly. To bylo dceři asi jedenáct a synovi devět. Pak jsem jim přivedla mladíka, který si rozuměl se synem, ale s dcerou vůbec ne. Toho jsem si později vzala a měla s ním dalšího syna.

 

4 Jaká je tvá profese (přesněji řečeno jaké jsou tvé profese, vždyť jich máš několik!) a jak se ti daří uplatňovat je v praxi?

Profese? Řekla bych, že mojí hlavní profesí je zvídavost. Zajímá mě všechno, co se kolem mne i na celém světě děje. A pak o tom píšu, protože si myslím, že je to zajímavé i pro jiné lidi. Díky konzervatoři jsem psala nejprve o hudbě a brzy o všem možném i nemožném.

 

5 Co stálo na počátku tvého úmyslu založit (tehdy ještě bez počítače a dalších dnes samozřejmých komunikačních předmětů) časopis Český dialog, neboli propojit křižovatky Čechoslováků žijících po celém světě?

Když přišel podzim 1989, volali jsme si se spolužáky – emigranty. Měla jsem jich asi deset v Austrálii, USA a Kanadě. Chtěli vědět, co se tady děje, jestli mohou přijet domů, aniž budou zavřeni. A protože mne v ty chvíle muzika přestala zajímat, tedy jen kvůli psaní, poslouchám ji stále, vrhla jsem se na politické a společenské dění. Chodila jsem každé pondělí v 11 na tiskovku PP (pana prezidenta Havla). Byla to moc hezká doba. PP chodil na tiskovky téměř vždycky, až později je vedl jen Michal Žantovský. A založila jsem svůj časopis Český dialog s podtitulem Pro Čechy doma i ve světě. Myslela jsem si, že vzájemná komunikace bude užitečná. ONI – TAM se dozvědí, co se děje TADY. A my se zas můžeme od nich poučit, jak v cizně začínali a jak se tvoří demokracie, nebo jak se v demokracii žije. Čili základ Českého dialogu vznikl v roce 1990. Pak už vycházel pravidelně 23 let jako tištěný, v posledních třech letech na internetu.

Bez počítače? Ano, nejdřív stačil psací stroj. Ale brzy jsem počítač získala. A to od Nezávislého tiskového střediska, sídlícího na Václavském náměstí. Byla to vlastně starožitnost a já lituji, že jsem ji časem vyhodila a opatřila si modernější. Fungovalo to na disketu s T-602, která se strčila do útrob, pak ještě jedna vedle, na kterou se zkopírovalo dílo. Nezávislé středisko tehdy hledalo nějaké nezávislé noviny nebo časopis a našlo v Čechách jenom mě. Tak mi chtěli udělat radost. A byla veliká!

Český dialog vycházel od roku 2000 i v angličtině. Bylo to po mých prvních jízdách za velkou louži, kde o mne i časopis krajané projevili zájem. To jsem měla ještě redakci („o jednom muži“) díky velkorysosti dr. Martina Stránského na Národní třídě a odbyt časopisu z velké části zajišťovalo Ministerstvo zahraničí. Poté ale usoudilo, že si udělá pro krajany časopis vlastní, že ten náš je drzý a příliš otevřený. Zmizela tím pádem jakákoli finanční podpora, zprvu žil časopis z reklam, které se po roce 1989 jen hrnuly. Každý podnikal a chtěl mít propagaci. Ale to po několika letech ustalo. Svobodu cestování jsem poznala poprvé v roce 1983. Do té doby jsem nebyla nikde, ani v Polsku ani v NDR. Ale pak to už přímo pršelo. Přicházela perestrojka a s ní možnost výjezdu – když nám někdo ze zahraničí zaplatil pobyt, mohli jsme vyjet. A já měla všude spolužáky, kamarádky, kteří to rádi udělali. Samozřejmě jsem jim pak peníze vrátila. A vynahradila jsem si i dosavadní neúčast na cestách do Maďarska, Polska, Německa, kam jsem jezdila s Jazzovou sekcí na jazzové festivaly. Prima to bylo např. ve Varšavě, kde jsem se potkala s Bobby Mc Pherinem. Nebo v Bratislavě, kde jsem zažila opravdový začátek sametové revoluce při legendárním koncertu Joan Baezové. Přivedla tehdy na koncert Václava Havla, nesl jí kytaru a estébáci jen zpovykaně poskakovali kolem a nemohli nic dělat, když ho vedla pod paží. Když ho však pozdravila z podia, tak vytrhali dráty k mikrofonům, atd., to už každý asi zná. Tyhle cesty mne obohatily o poznání, jak to je v životě jinde; a hlavně Anglie a Francie na mne zapůsobily jasnou ukázkou svobody, po které jsem odjakživa toužila.

Moje opravdová první cesta (už jako redaktorky Českého dialogu) za krajany vedla zrovna téměř před dvaceti lety do Austrálie. Měla jsem tam dost čtenářů i přátel. Projela jsem většinu míst, kde žijí, a poznávala jsem jak. Na cestu jsem si vydělala tak, že jsem vydala svůj první Český kalendář, zakoupila ve větším množství kazety s českými písničkami a k tomu jsem nazpívala kazetu s moravskými lidovkami. Měla jsem tam besedy v českém Sokole atd., kde jsem všechno bez problémů prodala a mohla cestovat dál. Posléze jsem o tom napsala knížku Mezi našimi v Klokánii. Fascinovalo mě, že všude mluvili česky... a rádi! Pak jsem jela za krajany do Kanady (nádhera!) a mnohokrát do různých míst USA. Z toho také vzešly knížky Texas I, Texas II, Velké pláně a Všechny moje Ameriky I.

 

6 Jak, kdy a proč vznikl Mezinárodní český klub, co má za ta léta za sebou a co nabízí dnes?

Vznikl jako živá podoba Českého dialogu. čtenáři-krajané se chtěli navzájem scházet, poznávat. Začala jsem tedy organizovat besedy, kam přicházeli lidé z domova i ze světa, kteří zrovna přijeli. Je už to také více než dvacet let. Pak se k tomu přidávaly další akce – koncerty, vycházky, vyjížďky. Nedávno jsem se přestěhovala mimo Prahu, tak jsem musela činnost trochu utnout, ale v dohledné době plánuji vycházku do krásného místa – Čapkova památníku ve Strži u Dobříše.

 

7 Něco více o tvé ediční práci, t.j. knihy, kalendáře… Kdo je vydává, distribuuje,v jakých jazycích atd.

Knihy jsem už popsala, jenom doplním, že první tři jsou i anglicky. Kalendáře – tedy přesně České kalendáře, na kterých se zcela nezištně podílí řada mých přátel z oblasti literární i výtvarné – uvádíme jako publikace pro radost i vzdělávání (a to jsou v podstatě také knížky téměř o dvou stech stranách obsahující kromě nezbytného kalendária také povídky, básně, písničky, křížovky, pranostiky, vzpomínky na velké a zajímavé osobnosti, recepty, ilustrace, fotografie… prostě to, co obsahovaly někdejší známé Pečírkovy kalendáře, které byly celým rodinám čtenářů k ruce po celý rok) – viz naše stránky na www. Ten letošní je už dvaadvacátý. První ročníky kupovalo v určitém počtu Ministerstvo zahraničí, ale pak už prý nebyly peníze. Naštěstí si kalendář objednávají lidé z celého světa, kterým se moc líbí. Distribuce a vydávání, všechno si dělám sama. Jen na omezený počet výtisků knih jsem získala ke spolupráci firmu Kosmas.

 

8 Po celoživotním bydlení v Praze ses rozhodla přesídlit do Dobříše; proč to?

Abych byla blíž přírodě, která mi v Praze chyběla.

 

9 Za tvou obsáhlou, obdivuhodnou a neúnavnou práci pro rozvoj kontaktů s Čechy doma i v cizině se ti sice nedostalo pražádného finančního návratu. Já ale vím velmi dobře, kam po celá léta ,,ukládáš“ veškeré své korunky; ovšem mnohá nefinanční ocenění, kterých se ti dostalo od veřejných institucí u nás i v zahraničí, svědčí o tom, že tvá publicistická, redaktorská, editorská i společenská činnost tak úplně bez odezvy není. Za všechny takové pocty připomeň prosím alespoň několik:

Od Společnosti Jana Masaryka jsem dostala Zlatou plaketu Jana Masaryka (nominoval mne poslední Masarykův tajemník dr. Antonín Sum), od Asociace nositelů legionářských tradic ANLET čestný titul Český patriot 2010, pak mám doma jednu z cen „D“, což je jako Dík za dobré a nezištné počiny – tu vymyslela krajanka z Norska Běla Gran Jensen, která mj. sehnala miliony korun na pomoc našim vozíčkářům.

 

S díky za rozhovor a hlavně tvoji záslužnou letitou práci pro naši vlast a tvůj postoj k životu Libuše Hubičková

 

 

 

Časopis "Dědictví Koruny České" vychází jako čtvrtletník již 25. rok. Krátce po listopadové revoluci ho začala vydávat tehdy nově vzniklá Nezávislá památková unie. Dnes tento Časopis ochránců a přátel našeho kulturního dědictví vydává Spolek Karel IV.

"Chceme vždycky do toho dostat takovou vývojovou křivku, tzn. jaké byly, jaké jsou dnes, a jaké budou napříště památky stavební, přírodní, kulturní, tedy i památky ve smyslu folklóru, ve smyslu českého jazyka, protože se domníváme, že dědictví Koruny České nejsou jenom staré domy, staré zámky, staré stromy nebo řeky, ale i způsob života, řeč, kostýmy. Prostě dědictví Koruny České je všechno, co nás obklopuje, a my se snažíme zmapovat taková citlivá místa, a zjistit u těchto citlivých míst jejich curriculum vitae."

Líba Hubičková

Kontakt: liba.hubicka@volny.cz