Čemu máme v dějinách doopravdy věřit?

"Lež prostředkem a lež cílem; i to jsou dějiny." (Karel Čapek)

"Čím méně žilo přímých svědků, tím volnější ruce měli historici." (Viktor Suvorov)

"Žádný omyl není tak velký, aby neměl své posluchače." (Martin Luther)

"Omyl, který vzbudí rozruch, je cennější než pravda vedoucí do slepé uličky." (Alessandro Volta)

Historie lidstva tak, jak jsme si ji učili ve škole v hodinách dějepisu, vypadala na první pohled jako nekonečný seznam dat, jmen a víceméně chaotických a nudných informací o dějích, které se staly ve světě v určitém časovém sledu od jejich počátků v době kamenné až po dnešek. Historie je však mnohem živější, než si myslíme. Důvodem není jen to, že jde o oblíbené a vděčné téma zpracovávané v legendách, románech a dalších leterárních útvarech, filmech a televizních pořadech. Nabízí totiž ohromné množství překvapivých, mnohdy fascinujících, nečekaných i poučných událostí, zápletek a faktů, jimž se člověk zdráhá uvěřit, přesto se však staly a jsou tedy pravdivé. Platí to jak pro velké dějiny, tak pro méně podstatné historické události či letmá nahlédnutí za kulisy vývoje lidského poznání, jednotlivých vědních oborů, mravních názorů a ideálů etc. Kromě toho je tu ještě druhá, přesně opačná perspektiva. Historici totiž stále znovu podrobují zažité pravdy o minulých událostech zkoušce ryzosti a domnělé dějinné skutenosti vždy znovu a znovu revidují - a díky výsledkům jejich bádání často končí dosavadní obraz nějaké významné historické osobnosti,události nebo i celé epochy na onom proslulém "smetišti dějin". Kolikrát by dal člověk ruku do ohně za to, že se něco stalo právě určitým způsobem - a pak najednou zjistí, že skutečnost byla od té zavedené představy na hony vzdálená. Světové i národní dějiny nám poskytují spoustu takových příkladů. Takové nové poznatky mají však leckdy problém dostat se ze slonovinové věže vědeckého bádání - jednak proto, že se vědci jen málokdy obracejí k širokému publiku, ale také z toho důvodu, že rozloučit se s důvěrně známými pravdami bývá leckdy těžké. To, že se musíme rozloučit s domnělými skutečnostmi, není jen napínavé a poučné. Stejně zajímavé je podívat se na to, co stálo za vznikem oněch omylů a podvodů a jaké motivy vedly k hanebnému falšování dějin - ať úmyslné nebo z nedbalosti či neschopnosti - lépe pak pochopíme i svou vlastní historii a slovy J. D. Bernala (1901-1971) "abychom mohli pochopit přítomnost a ovládnout budoucnost".

Renomovaný berlínský historik Bernd Ingmar Gutberlet (nar. 1966) vydal před dvěma lety knihu, jejíž zdařilý překlad (Vladimír Čadský) nyní pohotově vydala pod názvem "Mýty a omyly světových dějin" k. s. Euromedia Group-Knižní klub (Praha 2015, 1. vyd., 368 str.), ve které se čtenáři měrou vrchovatou dozví formou obsahově hodnotných, zajímavých a čtivých sond do dějinné skutečnosti nové poznatky o původu a pravdivosti pěti desítek nejrůznějších mýtů a legend světových dějin. Jako vždy (u nás byl vydán překlad titulů "Nové divy světa" a "50 největších lží a legend světové historie") se autor opírá o výsledky bádání historiků celého světa, bez nichž by takové kompendium mohlo těžko vzniknout. Pozornost je zaměřena na dějiny lidské společnosti v celé šíři a nejrůznější druhy omylů, od nejstarších dob přes starověk, středověk a novověk až po žhavou současnost. Setkáme se s proslulými i méně známými postavami, navštívíme významná, ale i polozapomenutá jeviště historických událostí. Nejenom široké časové rozpětí, ale také geografický záběr knihy je docela pozoruhodný - zastoupeny jsou mimo Austrálie všechny ostatní kontinenty, neboť zajímavé dějiny se nevyhýbaly žádnému z nich. Pro jazykově vybavené čtenáře jsou nesmírně cenné obsáhlé odkazy na literaturu k jednotlivým statím.

Jak víme, mýlit se je lidské a staré jistoty znovu a znovu ustupují novým poznatkům. Předsudky, mýty, pověry a omyly patří k lidskému životu a ani tomu nemůže být jinak. Pokud se z nich poučíme a naše vědomosti průběžně korigujeme, postupujeme neustále vpřed. Téma velkých i menších omylů v historii lidstva patří u autorů literatury faktu mezi oblíbená, což se odráží v počtu vydaných titulů nejrůznější provenience (jen např. připomeňme, že dějiny byly po celá století psány muži, a tedy z jejich perspektivy), původních i přeložených, většinou ještě dostupných na našem knižním trhu: Geniální omyly (M. Livio, 2014), Omyly známé a neznámé (F. Murin, 2007), Dějiny plné omylů (S. Weir, 2009), Vědecké omyly, bludy a podvrhy (R. Youngson, 2002), Omyly vědy (L. Bürgin, 1998), Lexikon populárních omylů (W. Krämer, 2001), Světové omyly (N. Blundell, 1999), Dějiny záhad a omylů (V. Liška, 2001), Co v učebnicích dějepisu nebylo (J. Bauer, 2006), Kniha vojenských omylů (G. Regan, 2003), Omyly v dějinách Země (K. J. Zillmer, 2003), Dcera omylu (V. Karpenko, 1988), a výčet ještě zdaleka není u konce. Existuje tedy možnost se nejen dále poučit, ale také porovnávat objektivní a nezaujatý přístup různých autorů na stejné události a způsoby jejich rekonstrukce.

Bohumil Tesařík