O rybářově dcerce, svízeli a staré jabloni

Mirek Seifert 7 2016 Rozhovory česky

 

 

(Aktuálně znovu zařazujeme příspěvek, uveřejněný v červenci.)

 

 

aneb Malé povídání s velkou dámou světového sportu, paní Věrou Čáslavskou

 

K nejoblíbenějším knihám mého mládí patřily tyto tři: Malý princ od Antoina de Saint-Exupéryho, Uprchlík na ptačím stromě od Ondřeje Sekory a - Cesta na Olymp od Věry Čáslavské (Mladá fronta/Naše vojsko/Smena, Praha 1972).

Netušil jsem, že se s její autorkou a také hlavní hrdinkou po téměř 40 letech (!) setkám, a že z tohoto nezapomenutelného setkání vznikne i rozhovor speciálně pro vás, čtenáře Českého dialogu.

Po shlédnutí koncertu Charlese Aznavoura (letos v Praze 6. dubna) a po dopise od anglické královny to byl třetí splněný sen, který jsem si na začátku letošního roku vysnil.

 

Ale ještě zpět ke zmiňované knížce Cesta na Olymp. Sama paní Čáslavská již v několika rozhovorech říkala, že s knihou není spokojena, že jí tehdejší cenzura z knihy "vyzmizíkovala" pár důležitých odstavců (např. citace dopisů některých jejích fanoušků, kteří se vyjadřovali k sovětské okupaci - viz. str. 148), a tak vznikla před čtyřmi lety, u příležitosti životního jubilea paní Věry, knížka nová, kterou napsal zkušený a renomovaný novinář a spisovatel Pavel Kosatík, Život na Olympu (Mladá fronta, Praha 2012).  A paní Věra se chystá napsat ještě pokračování, protože se do knihy nevešlo všechno, co by si přála říci. Abych byl důsledný, musím  dodat, že kromě těchto dvou biografických knih vyšla ještě (jako první) kniha po Tokijské olympiádě (1964) a v r. 1968 další od Vratislava Blažka s názvem Věra Čáslavská (dnes už je lze sehnat pouze v antikvariátech).

 

A samozřejmě, od poloviny 60. let byly o Věře Čáslavské napsány tisíce článků (zejména český bulvár se v posledních měsících docela činí), a také na internetu lze dnes o naší největší sportovní legendě najít a dohledat téměř vše, proto zde nebudu opakovat ta nejznámější fakta (kolik získala paní Věra zlatých olympijských medailí, kolik posbírala ocenění atd. atp.), ale budu se snažit pro čtenáře ČD vybrat z našeho povídání spíše méně známé (či úplně čerstvé) informace a zajímavosti. Ještě ke knížce Cesta na Olymp: přese všechny cenzorské zásahy je velice čtivá, dojímavá i vtipná (viz třeba kapitola Japonské kimono na str. 67) a já si v ní dodnes občas některé pasáže s chutí přečtu.

 

Zde je tedy část našeho povídání s p. Věrou, které se odehrálo v Černošicích, jejím současném domově, v neděli 3. července letošního roku.

 

Paní Věro, nemůžu se - před blížící se olympiádou v Riu - nezeptat, jak vidíte šance našich sportovců, kolik přivezou medailí, a komu nejvíc fandíte?

Tak na tuto otázku se mne v poslední době hodně ptají, takže se budu opakovat, ale byla bych ráda, kdybychom se v hodnocení národů umístili do 10. místa. Co se konkrétních sportovců týká - já samozřejmě budu fandit všem, ale nevím, jestli osobně na místě, pozvánku do Ria mám, protože teď se bohužel můj zdravotní stav zase zhoršil - ale nejvíc přeji zlatou medaili Ondrovi Synkovi (první český skifař, jenž získal titul mistra světa v r. 2010 na jezeře Karapiro na Novém Zélandu - pozn. aut.), který na ni má a už ji skoro měl i v Londýně, samozřejmě Báře Špotákové, která si olympijskou "bednu" na nejvyšším stupínku už dvakrát okusila a mohla by vyrovnat i rekord Jana Železného, a samozřejmě přeji i všem ostatním, aby se umístili co nejlépe.

 

Vy jste teď nedávno, doslova před pár dny, posílala osobní dopis předsedovi MOV panu Thomasi Bachovi, kde jste se přimlouvala za start vaší oblíbenkyně Martiny Sáblíkové. Jak to aktuálně vypadá?

Víte co, já teď hned zavolám panu Koudelkovi, jehož žena nám pomáhala při překladu dopisu i e-mailu, a když bude něco nového, budete mít informace z první ruky. (Paní Věra asi pět minut telefonovala, a pak řekla, že bohužel žádné nové pozitivní zprávy nemá, ale že se uvažuje ještě o tom, že by se do věci vložila i p. ministryně školství a tělovýchovy. A také kladně ohodnotila angažování se pana prezidenta, že prý to celé záležitosti nemůže uškodit).

 

Vy jste se v posledních letech zabydlela v Černošicích (město, které leží asi 18 km jihozápadně od centra Prahy), kde bydlíte v domečku po prarodičích. Pokud vím, lidé vás tu mají rádi, dokonce jste letos obdržela od města i čestné občanství. Jak se vám tady žije?

Moc dobře. Bydlíme (se synem - o něm ještě bude řeč, pozn. aut.) v malém domečku se zahrádkou, já tady mám pro sebe takovou jednu větší místnost, kde vegetuji, a když je pěkně, vytáhnu počítač na zahrádku a pracuji tam. V Černošicích se pilně účastním společenského života, stala jsem se třeba patronkou nové sportovní haly při zdejší ZŠ, za což může pan starosta Kořínek, se kterým jsme byli i žádat na ministerstvo - a úspěšně - o dotaci. Hala je krásná, byla jsem se na ni podívat ještě před dokončením a určitě ji budou nejen děti, ale i místní hojně využívat. Černošice jsou obklopeny nádhernou přírodou a opravdu pěkně se tady bydlí.

 

Když jste se zmínila o přírodě - váš syn Martin k ní má prý velmi pozitivní vztah?

Ano ano, na Martina jsem v tomto směru velice pyšná. On si vybral jako povolání práci lesníka a když se vloni v létě dozvěděl, s jakou nemocí bojuji a jak je to se mnou vážné, neváhal a hned přijel z ciziny, kde měl rodinu a lukrativní práci, aby se tady o mne , spolu s dcerou Radkou, postaral. Hned si také našel novou práci, pracuje v  lesích na Berounsku. Když jsem byla v květnu na operačním sále (operace trvala deset hodin), vzal si do hlavy, že během té doby vysází tisíc stromků - to proto, aby i příroda byla ke mně přívětivá a podržela mě v nerovném boji se zákeřným soupeřem. Nechal se asi inspirovat knihou Jeana Giona, Muž, který sázel stromy, a kterou mám mimochodem na toaletě a často si v ní čtu. A kromě toho se tam také rozhodl zatočit s přemnoženým svízelem, který je jako ta rakovina - všechno zničí a zadusí (svízel přítula, latinsky Galium aparine, je rostlina, která zapleveluje zejména obilniny a luskoviny - pozn. aut.). A jako naschvál, když jsem s ním chtěla jít ten svízel likvidovat, tak mi natekla noha a lékaři mi zjistili, že ji mám zasaženou trombózou. A ještě jednu historku vám povím. Tady u naší chaloupky, kterou mám po prarodičích, rostla jabloň, kterou zasadil už můj dědeček. No a jablůňka začala najednou schnout a vypadalo to, že už ji budeme muset pokácet. Ale Martin se zařekl, že to tak nenechá, začal jabloň okopávat, zalévat, přidával tam hnojiva a tak, a jabloň najednou úplně ožila, začaly rašit nové výhonky a listy a oba z toho máme velkou radost! Mimochodem, mám od Martina dvě vnoučátka, šestiletou holčičku, která teď na podzim půjde do školy, a kluka, kterému je rok a dva měsíce - oba mi dělají velikou radost. A Martin už teď zaučuje malého do rybářského řemesla, protože já jsem vlastně taková rybářova dcerka, můj děda, táta i strýc byli nadšení rybáři, a mým velkým přítelem byl spisovatel Ota Pavel, který právě tady, u Berounky, chytával ryby a psal své krásné knížky. Ještě dodnes mne místní zastavují a říkají mi, že je můj tatínek, když byli malí, učil rybařit. Martin si po návratu znovu vyřídil rybářský lístek a už zase rybaří. Koupil si dokonce na ty své úlovky velký proutěný koš, ale ryby mu do něj nějak ne a ne skákat, tak se většinou vrací s košem plným odpadků, jako třeba s plastovými láhvemi a plechovkami, protože má - jak bych to řekla - silné ekologické cítění.

 

Vy se po svém  "návratu na scénu", kromě podpory nejrůznějších sportovních akcí, hodně angažujete i v oblasti charity, v souvislosti s vámi jsem zaznamenal jména dvou nadací, Sakura a Stonožka. Prozradíte o nich něco více?

Nadaci Sakura, coby členka Česko-japonské společnosti (dnes je paní Věra čestnou předsedkyní této společnosti - pozn. aut.) jsem zakládala krátce po sametové revoluci. Japonci byli tehdy velmi vstřícní a do republiky se podařilo přivézt spoustu drahých přístrojů na léčbu a diagnostiku rakoviny tlustého střeva. Jako poradkyně Václava Havla jsem tehdy měla na starosti i oblast sociální, zdravotnictví a školství, a tam také vznikla inspirace k založení Sakury. Tu jsem pak v polovině 90. let předala do rukou Dagmar Havlové a její nadaci Vize 97. A Stonožka? To je má oblíbená  humanitární organizace, kterou založila paní Běla Jensen, a jejíž princip je v tom, že děti vlastně pomáhají dětem (o této nadaci se dozvíte více na internetu - pozn. aut.). A Stonožka se také zabývá projektem týkajícím se výzkumu léčby tzv. Crohnovy nemoci. Právě o podporu či záštitu této nadace bych chtěla požádat mj. olympioniky Jana Kůrku a  Evu Samkovou, která mi udělala velkou radost, když mi přišla popřát letos v květnu (3. 5.) k narozeninám a přinesla netradičně ovocný dort. To bylo opravdu milé překvapení. A ještě bych ráda zmínila nadaci Českého olympijského výboru, kterou si vzal pod patronaci Honza Železný, a která finančně pomáhá mladým nadějným sportovcům. Té taky velice fandím.

 

Od nadací a jiných věcí teď záměrně přeskočím na zcela jiné téma. Vím totiž, že zrozenci Býka mívají vřelý vztah k hudbě. Jakou hudbu teď nejraději posloucháte?

A víte, že vás asi hodně překvapím? Já totiž poslouchám, když jsem doma, a třeba uklízím nebo "balzakuji" (to je výraz paní Věry pro to, když pracuje na dalším díle svých memoárů), country! Oblíbila jsem si Rádio country, kromě jiného také proto, že je to snad jediné rádio u nás, kde každý den zahrají alespoň jednu píseň od Karla Kryla! A toho mám, vedle třeba Evy Olmerové, báječné zpěvačky s nezaměnitelným hlasem, moc ráda. Přitom má cesta k němu - tedy ke Krylovi - nebyla přímočará. Totiž: když jsme ještě před revolucí, s mými dětmi a mou kamarádkou Radkou Čápovou, jezdívali autem na delší cesty, třeba do Maďarska, tak nám z kazety v autě vždycky hrál a zpíval právě Karel Kryl. Mé děti mi ho doslova nutily a já už jsem na něj měla skoro alergii. Ale později jsem k němu "přičuchla", začal se mi líbit, hlavně jeho krásné poetické až filozofické texty, včetně skvělého hlasového projevu, a dnes je mým favoritem číslo jedna.

 

A co tzv. vážná hudba? Vždyť vy jste ji mívala vždy při vašich vystoupeních při prostných, kde vás skvěle doprovázel naživo pan Ruda Kyznar? A na OH v Mexiku jste prostná doslova odtančila na Mexickou rapsodii, z čehož byli Mexičané přímo unešení.

Z vážné hudby si, když mám na to tu správnou náladu, nejraději pouštím Bacha. Ale mám také velice ráda operu, zejména Verdiho. K opeře mne vlastně přivedla naše maminka, která  se mimo jiné starala o kulturu v rodině. Vždycky nám pouštěla ve slavnostních chvílích gramofonové desky se slavnými operními pěvci, a tak jsem už od mládí poslouchala árie Enrica Carusa, Benjamina Gigliho, později Maria Lanzu nebo Maria del Monaca, a samozřejmě i Luciana Pavarottiho a Bocelliho. A pan Kosatík, který se mnou napsal poslední knihu (již zmiňovaný Život na Olympu, pozn. aut.), pro mne objevil pěvkyni Jarmilu Novotnou, o které napsal také krásnou knížku s názvem Baronka v opeře: Život a zpívání Jarmily Novotné.

 

Na závěr vám, paní Věro, položím možná netradiční otázku. Vy jste se po fenomenálním úspěchu na OH v Mexiku, tedy v roce 1968, podle jednoho prestižního magazínu (tuším, že to byl Forbes - pozn. aut.) stala, hned po Jacquelině Kennedyové, druhou nejslavnější ženou planety. Jistě jste také sama poznala spoustu slavných či zajímavých osobností. Kdo na vás zapůsobil nejvíce?

Samozřejmě, pokud se týká osobností z našich končin, nemohu neopomenout Václava Havla. A ten mi také představil dva významné muže, kteří na mne udělali hluboký dojem, a to tibetského duchovního vůdce dalajlámu, a papeže Jana Pavla II. Ale v této souvislosti musím připomenout ještě alespoň jedno jméno, i když není (zatím), světově proslulé: docent Martin Oliverius z pražského IKEMU, který se snad jako jediný nebál, a vloni na konci léta si troufl na operaci mé zlobivé mršky slinivky a doslova mi zachránil, nebo alespoň prodloužil život. Zajímavostí je to, že mne k němu nasměroval můj bývalý cvičenec a gymnasta, kterého jsem učila přemety a salta, dnes věhlasný fyzioterapeut prof. Pavel Kolář! A samozřejmě bych chtěla poděkovat opravdu všem ostatním lékařům i sestřičkám, kteří se o mne vzorně starají - ať už v Motole, IKEMU či na diabetologii - a snaží se ty dvě mé nemoci, jež se zovou rakovina a cukrovka, porazit, či alespoň zmírnit jejich důsledky. Moc a moc jim všem děkuji.

 

--------------

 

Naše povídání s paní Věrou Čáslavskou, které bylo původně domluvené "jen na dvacet minut" a nakonec se protáhlo skoro na hodinu a půl, tímto končí. Odehrálo se v oblíbené hospůdce paní Věry přímo naproti jejímu černošickému domovu, a bylo to jedno z nejmilejších setkání, které jsem kdy zažil. Paní Věra byla velmi vlídná, usměvavá, laskavá, vyzařovala z ní pozitivní energie (sama říká, že i když chodí do kostela, není fanatickou věřící, která by zapalovala svíčky, ale že hodně věří na jistou - řekněme kosmickou - energii a také na to, že stejně vše řídí Matka příroda) a pohoda, na nic si nestěžovala a ani náznakem nedala najevo, jakou velkou životní bitvu právě svádí. K rozhovoru objednala vynikající nakládaný hermelín (ten jeden, docela velký kousek, paní Věra osobně nakrájela asi na deset malých, a ty jsme po dobu rozhovoru svorně zobali z jednoho talíře), každý jsme si dali třetinku piva a úplně malinkou, opravdu malinkou štamprličku výtečné hruškovice (tu prý má paní Věra od lékařů povolenou, právě jako prevenci kvůli trombóze). Mou kytici růží (i když jich jistě za svůj život dostala milióny) a malé dárky přijala s nefalšovanou radostí a na rozloučenou řekla větu, která mne nesmírně potěšila: "U mne máte dveře vždy otevřené."

 

Milá paní Věro, nejen já, ale jistě i všichni čtenáři Českého dialogu vám přejeme, aby se "mrška slinivka", která vás poslední rok tolik zlobí, už konečně umoudřila, a abyste tu mezi námi a s námi pobyla ještě hodně dlouho! Minimálně do roku 2022, kdy se u nás bude konat mistrovství světa ve sportovní gymnastice, a jehož tváří a symbolem se máte stát. A děkuji moc za to, že jste si na mne i na naše čtenáře udělala čas a odpověděla na pár otázek zvídavému novináři "na volné noze", který se shodou okolností narodil ve stejný den jako Vy (jen o pár let později) a je na to nesmírně pyšný.

 

Miroslav Seifert

 

P.S. Během mého černošického pobytu jsem se seznámil také s oběma dětmi p. Věry, tedy s Martinem (pracoval  - jak jinak - na zahrádce před domkem) i s Radkou, půvabnou a milou brunetkou, která přišla na pár chvil maminku během našeho rozhovoru "zkontrolovat". Myslím, že v nich má p. Věra nyní velkou a důležitou oporu a že se o ni příkladně starají.