Zemřel Zdenek Reimann

Ve věku 74 let 11. června náhle zemřel náš kolega Zdenek Reimann. Ačkoliv byl starší než většina z nás, stále ( i v posledních svých dnech) sršel nápady, z nichž mnohé – zdánlivě neuskutečnitelné – vzápětí realizoval.

Svoji novinářskou kariéru začal psaním soudniček v Zemědělských novinách, několik jich napsal také pro Večerní Prahu. V letech 1965 - 1967 byl redaktorem legendárního časopisu Student. V letech 1967 – 1968 jsme jeho reportáže a další články mohli číst v Literárních novinách, v roce 1968 byl redaktorem vnitropolitické rubriky deníku Svobodné slovo. Vysokoškolská studia na pražské katedře žurnalistiky nedokončil, přerušila je okupace Československa v roce 1968, kdy odešel do emigrace, dálkově pak vystudoval marketing v USA na Harvard Business School.

Po návratu do vlasti v roce 1990 jej spojení tří lásek - k novinařině, k vaření a k vínu - přivedlo na dráhu vinného a gastronomického publicisty. Byl autorem mnoha článků zejména v odborném českém i zahraničním tisku, ale také redaktorem odborného časopisu se zaměřením na gastronomii, hotelnictví a cestovní ruch Horeca, posléze také redaktorem české verze italského kulinářského časopisu La Cucina Italiana vycházejícího již od roku 1929. Napsal a v roce 2004 vydal knížku Australská a novozélandská vína, přeložil několik publikací z angličtiny, včetně Světového atlasu vína.

Na obrazovce České televize jsme jej mohli zahlédnout i v den jeho úmrtí v pořadu Gejzír, kde v příspěvku o knedlících nemohl chybět. Předvádí v něm podmáslový knedlík, o němž jinde píše, že jde o originální recept bývalého ministra zahraničí, senátora, původním povoláním novináře Jiřího Dienstbiera, který svůj dnes už proslulý ministerský knedlík vařil doma zahraničním návštěvám a ochutnali ho snad všichni ministři zahraničí a vlivní politici, kteří nás v letech po sametové revoluci navštívili. Proto býval – coby znalec – členem poroty oblíbené celostátní soutěže o nejlepší houskový knedlík Perla české kuchyně, jíž byl publicista Zdenek Reimann autorem a organizátorem.

Zdenek Reimann však nebyl jen odborníkem „na jídlo a pití“, ale též velmi dobrým

pozorovatelem současného politického dění v ČR i v zahraničí. Jeho komentáře např. pro časopis Český dialog (který – jak stojí v jeho záhlaví - spojuje Čechy doma i ve světě a po 21 letech tištěné existence přešel před čtyřmi lety do podoby webového magazínu) obvykle přinášely i návrhy řešení, nepostrádaly jeho osobitý humor. Jak nedávno uvedla jeho šéfredaktorka Eva Střížovská: „Jeho Politikony jsou již nedílnou a důležitou součástí našich aktualit.“

Byl to muž činu. Snad i proto se jako člen SN ČR zapojil do formování jeho nového klubu, Otevřeného klubu Syndikátu novinářů ČR, a stal se jedním ze tří členů jeho prvního výboru.

„Ano, to byl můj otec, se mnou nijak nespěchal, narodil jsem se, když jemu bylo 62,“ napsal mi letos v lednu, když reagoval na můj článek v Listech „Kde vzniklo Československo?“ a já se ho zeptala, zda ten Zdeněk Rejman, pražský a petrohradský klenotník se zájmem o politiku, který už v roce 1914 přišel s nápadem založit Českou družinu, jež se přeměnila v Československé legie jako základ budoucí československé armády, nebyl náhodou jeho příbuzný. A tak jsem se dozvěděla o připravované knize „Zlatá láska legionářská“, kterou se mu po dlouhodobém studiu četných dokumentů, včetně korespondence s Benešem a Masarykem, bohužel nepodařilo dopsat. Od čtení ukázky z knihy (která měla už i návrh obálky) jsem se nemohla odtrhnout, jak byla zajímavá a poutavě napsaná.

Rád psal o nevšedních Češích. A sám byl jedním z nich.

Luďa Razimová