Článek z aktuálního vydání zVěstníku SKV Sokol München

-red- 6 2016 Naši ve světě česky

 

Stáří, ty moje zlaté stáří …


Jsem starej a jsem tomu rád. Nikoliv proto, že - jak známo - je právě stáří zaručeným prostředkem proti úmrtí v mladém věku, a ani kvůli škodolibé radosti, kterou pociťuji, když mladí spěchají ráno do práce a já vím, že z části svého honoráře musí financovat můj důchod. Ne, ne, je to kvůli povědomí, že hodně z toho, co je pro většinu mých spoluobčanů nezažitou historií, je pro mě historií zažitou a že jsem proto schopen posoudit, jak se ta historie často opakuje, což sice skrývá určité nebezpečí, že se na tomto světě začnu nudit, ale zase už často vím, jak ta která záležitost půjde dál.

 

Samozřejmě, že ledacos se už asi opakovat nebude. Proto jsem také rád, že třeba vím, jak chutná opravdové jablko nebo jahoda, že pamatuji dobu, kdy byly opery inscenovány tak, jak je napsali jejich autoři a nikoliv podle toho, co se zrodilo v mozku jakéhosi potrhlého avantgardního režizéra, že jsem byl svědkem divadelních představení, ve kterých nejezdil Švanda dudák na motorce a Richard III. na barelu od nafty, že jsem mohl cvičit na sletě, který organizovala Provazníková, že jsem viděl hrát Bicana i Masopusta, Petra Ustinova i Jana Wericha, Zábrodského i „sbornou“, Armstronga i rudoarmějce na garmošku.

 

Jiné zábavné události se oproti tomu vracejí v mírných obměnách. Příkladně hrozně rád pozoruji uspořádávání svobodných voleb. Těch se účastní tzv. voliči, subjekty, o kterých Winston Churchill svého času prohlásil, že jsou největším nebezpečím pro demokracii. Měl jsem možnost je pozorovat v akci již v šestačtyřicátém, kdy si svobodně zvolili své pozdější vrahy. Na další volby tohoto druhu si pak trpělivě počkali caa čtyřicet let a od té doby svoji volbu masochisticky potvrzují, i když již nikoli v potřebném množství. Pozorovat to je celoživotní zábava, a to nejen u nás.

 

Ve stejném období třeba Němci, ještě vyděšení svojí geniální volbou z třiatřicátého, volili zkraje docela rozumně. Pak ale přišla událost zvaná sjednocení a s ní pár milionů nových voličů a bohužel i pár bohatýrů(ek) o funkce se ucházejících. Od té doby zemi vládne podivná směsice zoufalců pozvolna likvidujících státní správu, justici, policii, dopravu, školství, zdravotnictví, no zkrátka všechno. Za což se jí voliči odměňují poslušným odevzdáváním hlasů. Tato selanka sice teď pravděpodobně skončí – neschopnost řešit nejen uprchlickou krizi, ale vůbec cokoliv, je příliš očividná – ale volič zřejmě zareaguje zvolením nějakých extrémních dobráků, kteří opět zavedou rasové zákony a podobné radovánky, čímž se kruh uzavře. Právní stát se zase na chvíli rozloučí jako již mnohokrát a my všichni budeme zase diváky za plotem.

 

Tak jako třeba hned po druhé světové válce, kdy se právní stát u nás poděkoval dříve, než stačil vzniknout. Bylo to v Praze a to poděkování mělo podobu esesáka pověšeného hlavou dolů a pomalu opékaného na mírném ohni. Ten si to možná zasloužil, ale všechno to, co známe pod pojmem právo, přitom, jakož i v únoru o pár let později, plakalo někde v koutě.

 

V Německu začala likvidace právního státu později, když jistý Helmut Kohl, svého řemesla spolkový kancléř, přistižený při ilegálním financování své partaje odmítl spolupracovat s vyšetřující exekutivou a nebyl za to zavřen ani jinak popotahován. A národ, který je podle ústavního práva povinen se v takových případech vzbouřit, to neudělal. Tím se odstartovala určitá auto-matika a dnešní kancléřka uznává zákony jen, když se jí to hodí, a zřejmě připravuje nenásilný přechod k monarchii, neb o sobě začíná mluvit v množném čísle; viz její nedávný výrok „My to zvládneme“.

 

Ale trochu optimizmu nakonec, v této souvislosti se děje něco neuvěřitelného. Nechtěl bych to zakřiknout, ale vypadá to, že jedna evropská země i během současné uprchlické krize respektuje evropské dohody a zákony uprchlictví se týkající a vyvíjí i určitou iniciativu na řešení, aniž by ztratila smysl pro realitu. Ta země se jmenuje Česká republika, ale je bohužel tak mrňavá, že ji za to ti větší v čele s rozzuřenou bývalou sekretářkou FDJ vhodnými – pravděpodobně ekonomickými - opatřeními přivedou ke změně názoru.

 

Ale radost z toho na ta svá stará kolena stejně mám, je to něco nového. Radost skoro jako kdyby – volně podle Nohavicy – Slávie někdy porazila Barcelonu.

 

Karel Pokorný, starosta (Kpokorny41@aol.com)

 

-red-

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012